VĚŘÍM, ŽE I DNES BY LIDÉ ZA SVOJI VLAST BOJOVALI, ŘÍKÁ BÝVALÝ RADISTA PARASKUPINY CLAY

0

Čestmír Šikola patří mezi ty Čechy, kteří neváhali za druhé světové války bojovat se zbraní v ruce proti fašismu a kterým tato odvaha místo úcty a poděkování „vynesla“ ponížení a komunistické kriminály…

Čestmír Šikola (*1919) prožil prvních osm let v Mukařově. Potom se jeho rodiče přestěhovali do nedaleké Malé Skály. Tady navštěvoval základní školu a po sedmi letech „reálky“ v Turnově  studoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po listopadových událostech roku 1939, kdy Němci zavřeli české vysoké školy, se ocitl ve skupině zhruba osmnácti set studentů, kteří byli násilně odvezeni do věznice v Ruzyni. Dvanáct set z nich mělo být posláno do koncentračních táborů a Čestmír Šikola, student třetího ročníku, byl jedním z nich. Zázrakem, když využil zmatku při nástupu, se mu podařilo uniknout. Stejně ale počítal, že se na jeho útěk brzo přijde, a tak se jen na skok zastavil rozloučit se s Malou Skálou a rychle unikl za hranice protektorátu. V lednu 1940 odešel přes Slovensko a Maďarsko dál do Jugoslávie, odtud přes Řecko a Turecko do Bejrútu a nakonec lodí do francouzské Marseille k formující se československé zahraniční armádě. Po kapitulaci Francie se poslední vypravenou lodí dostal do Anglie. Tam byl vybrán k elitní jednotce zpravodajců, které velel známý plukovník Moravec. V jednom z radiotelegrafických kurzů přišel do styku i s Lubomírem Jasínkem, který o pár měsíců později zahynul vlastní rukou při dramatických událostech v Rovensku pod Troskami. Na podzim 1943 se spolu s dalšími přesunul do Alžíru a Nový rok 1944 slavil ve spojenci dobyté Itálii.

12. dubna 1944 byla jeho paraskupina Clay vysazena na Moravě u Holešova. Po třídenním strastiplném pochodu do Bystřice pod Hostýnem poznali na vlastní kůži, jakou silou němečtí okupanti v protektorátu vládnou. Spousta lidí, na které měli z Anglie spojení, byla už dávno zatčena a většinou i popravena. Ti ostatní měli strach. Přesto se našli další ochotní i v této strastiplné době riskovat vlastní život pro zachování národa, jeho svobodu a samostatnost. Díky nim už 30. dubna 1944 navázal radista Šikola  první spojení s Londýnem. Klid ale netrval dlouho. Když jim po nějaké době začíná být v Bystřici těsno a cítili, že gestapo se může objevit každým dnem, přesouvají se na jih Moravy, do Tvrdonic. Tady došlo k přestřelce s gestapem. Velitel skupiny Bartoš byl obklíčen a jen zázrakem se jim podařilo vyváznout. Dostávají se do Prušánek, odkud znovu navazují spojení se zahraničím. Koncem války se přesouvají do Zlína, kde je pro ně ale nanejvýš horká půda, a tak závěrečné dny před osvobozením prožívají bez spojení s Londýnem na jižní Moravě.

Po válce nastoupil Čestmír Šikola jako důstojník z povolání u turnovské posádky a od roku 1946 působil ve zpravodajském oddělení hlavního štábu spolu s bývalým velitelem své paraskupiny Bartošem. Nástup komunismu je ale na dohled a důstojníci se zkušenostmi ze západní armády jsou velmi brzy nežádoucí. Svoji důstojnickou kariéru kapitán Šikola skončil jako velitel spojovacího praporu v Ruzyni.
Od dubna 1949 do října 1951 byl za údajné vyzrazení vojenského tajemství vězněn v komunistickém kriminále. Prochází věznicemi na Pankráci, Hradčanech, v Bratislavě a Opavě. Po návratu pracuje nejdříve na stavbě tunelu v Líšném a od roku 1953 deset let jako technolog v továrně v Břasech u Plzně. V roce 1956, po částečném uvolnění poměrů, je mu dovoleno dostudovat. Promuje v roce 1963.  V prosinci téhož roku se stěhuje s rodinou zpět na Malou Skálu a ve Výzkumném ústavu skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou  pracuje až do odchodu do důchodu v roce 1974. Na částečný úvazek ve výzkumu vypomáhá až do roku 1988.

Po listopadu 1989 je plně rehabilitován a povýšen na  plukovníka. V lednu 1997 mu bylo prezidentem republiky uděleno státní vyznamenání – medaile „Za hrdinství“, což on sám považuje za obrovskou čest. Na druhou stranu nikdy neopomene zdůraznit, že jeho chování za války zase tak výjimečné nebylo. Na  území Protektorátu bylo tehdy vysazeno na sto parašutistů a nejméně s padesáti se prý může rovnat…

200705061244_ces_sikola

* Pane Šikolo, jaká byla atmosféra v jednotkách československé armády v zahraničí na počátku války?
„Zvláštní. Hlavně ve Francii. Tam před válkou trvale žilo hodně Slováků, mezi kterými fungovala hlinkovská a tisovská propaganda. Byli sice mobilizováni, ale necítili potřebu bojovat v zahraniční československé armádě, když mají samostatný „štát“.  Úplně jinak se samozřejmě chovali třeba čeští sokolové z Paříže, kteří byli vynikající. V Anglii atmosféru kazilo několik stovek  komunistů. Byli to většinou interbrigadisté ze Španělska. Uposlechli rozkazu kominterny a prohlásili válku za  imperialistickou. Stalin měl tehdy pakt s Němci a oni odmítali bojovat. Jen díky velmi liberálním anglickým poměrům mohli z armády odejít, nebo přejít k technickým praporům.“

* Vzpomínáte si na dobu, kdy jste byl vysazen na území  protektorátu? Jací byli tehdejší Češi a Moravané? Podepsaly se na nich roky strávené v područí okupantů?
„Samozřejmě, že válka a panující poměry je patřičným způsobem zformovaly. Přesto si myslím, že všeobecný protiněmecký odpor u našich lidí existoval v průběhu celé války. I v těch nejtěžších dobách, kdy říše šla od vítězství k vítězství, věřili, že se TO otočí. My se tehdy po seskoku dostali k lidem, kteří byli vyhranění, kteří byli ochotni riskovat. Ti ostatní měli strach. A nelze se divit. Měli rodiny a za spolupráci s výsadkáři byl tehdy jediný trest – smrt.“

* Je to podle vás typická vlastnost našeho národa, že se, až na  pár jedinců, vždy přizpůsobíme režimu?
„To se nedá říci. Vezměte si například, kolik kolaborantů bylo za války ve Francii nebo Belgii. Na počet obyvatel jich bylo daleko víc než u nás. Nebo bolševické režimy u nás, v Polsku, Maďarsku a dalších zemích. Mám za to, že lidé se v těchto zemích chovali velmi podobně. Tedy o nic líp, ale ani o nic hůř než  tady.“

* Když si vzpomenete na atmosféru konce války – byl už v té době u nás cítit tlak na změnu režimu od demokracie ke komunismu sovětského typu?
„Určitě to cítit bylo. Pamatuji se, že jsem byl překvapen, když koncem roku 1945 došlo ke stažení Rudé armády. Já si myslel, že Stalin už nedá, co jednou uchvátil. Bohužel jsme si tehdy neuvědomili, že vše měl zabezpečeno jinak, naoko demokraticky. Konec války ale u mne samotného znamenal také konec stálého vyčerpání, deprese, obav z prozrazení. Uvědomte si, kolik lidí bylo v odboji zatčeno a popraveno a kolik z nich bylo našimi spolupracovníky. Zatýkání často probíhalo v naší bezprostřední  blízkosti a já v tom napjatém ovzduší během jednoho roku odeslal do Londýna na sedm stovek zpráv. Celý měsíc mi po květnu 1945 trvalo než jsem se pomalu a postupně vrátil mezi normální lidi.“

* Hodně vojáků, kteří během války působili u západních armád, volilo po únoru 1948 emigraci…
„Odchod do zahraničí mi nabízel můj bývalý velitel výsadku Bartoš. Já byl proti. Měl jsem rodinu. Čekali jsme dítě. Možná, kdybych byl svobodný… Ale stejně bych nešel v první vlně. Věřil jsem, že se nový režim záhy položí. Navíc jsem si říkal, že tohle je má vlast, něco jsem pro ni udělal a mám právo tu zůstat stejně jako ti bolševici…“

* Jaké to bylo v komunistických kriminálech?
„To se nedá vyprávět, člověk to musí prožít. Pamatuji se například na plukovníka Lukase, bývalého legionáře z první války, člověka s vysokým morálním profilem. Na Pankráci jsem byl umístěn ve vedlejší cele. Při výslechu ho estébáci tak zbili, že na následky týrání zemřel. Mrzí mě, že lidé, kteří napáchali tolik zla na nevinných obětech, dodnes nebyli spravedlivě potrestáni. Ať jim klidně soud pro stáří či nemoci tresty zmírní nebo zruší, ale ortel musí být vynesen. Jinak k očistění národa nikdy  nedojde.“

* Jaký máte vztah ke změnám po listopadu 1989?
„Důležité je, že už nikdo nemůže jen tak přijet a odvézt vás k výslechu. To je pro mě zásadní změna. Samozřejmě, že jsem jako většina prožíval naplno euforii listopadových dnů. Jenomže jsem také věděl, že po dnech svátečních přijdou dny všední, že tahle zem je hodně zanedbaná a zřídit nápravu nepůjde ze dne na den. Proto nejsem příliš zklamán ani zaskočen naším současným vývojem.“

* Máte pocit, že v případě, kdyby naší zemi hrozilo přímé vojenské ohrožení, budou dnešní mladí ochotni bránit vlast a třeba za ní položit život?
„Když si vzpomenu na nadšení, které panovalo při mobilizaci v roce 1938, myslím, že atmosféra by byla hodně podobná. Ono se sice říká, že naši mladí cítí některé věci jinak, ale když dojde k silně vyhraněné historické události, která je důležitá pro další existenci národa, vidíte věci jinak. Věřím, že lidé by do  toho šli stejně tak, jako my…“

(Zaznamenáno na Malé Skále v únoru 1997.)

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.