VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH

0

Jistě to zažil každý z vás. Nenadále, ale i třeba předvídatelně. Odchod. Navždy. Konec. Překvapení. Odmítání vzít realitu smrti na vědomí… Měli jste přece ještě spoustu témat, otázek a plánů, které společně musíte probrat. Nebo neměli a jen jste na to mysleli. Jako já. Dlouhé roky jsem si říkal kdykoli jsem toho člověka uviděl a slyšel ho mluvit, četl o něm, nebo jen zaslechl o jeho činech, že to je ten správný Čech do projektu Češi Českého ráje. Vždyť považte, jak se až neuvěřitelně sžil s vykořeněnou krajinou kolem Bezdězu, odkud původní obyvatelstvo po druhé světové válce zmizelo a ti, co přišli, tak nějak a z různých důvodů cestu do kostelů nenašli. Jan Nepomuk Jiřiště.

V roce 1992 maturoval na turnovském gymnáziu. Na kněze byl vysvěcen v roce 1999, od roku 2000 byl farářem v Bělé pod Bezdězem, od roku 2011 byl sídelním kanovníkem a děkanem kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích. V plném rozmachu sil byl povolán v pouhých 39 letech na věčnost 9. prosince 2013. Ta zpráva se rozletěla Českým rájem poměrně rychle. Byl to člověk, který neodolatelně dovedl oslovit věřící i hledající, ještě několik dnů po onom osudném datu této zprávě věřil jen málokdo. Je to bohužel pravda. Autentický rozhovor se v Češích Českého ráje již neobjeví.

201312202246_ces_jiriste_02

Přesto je z čeho čerpat. V roce 2010 Jiřiště poskytl rozhovor prestižnímu časopisu RESPEKT (zde). Kolegové se snad nebudou zlobit, když několik myšlenek použijeme i tady:

Jako student gymnázia jsem několik let provázel na hradě Valdštejn nad Turnovem. A mezi tamními barokními sochami jsem sedával a ptal jsem se, co za tím vším je a proč to ti lidé udělali. Proč tam vybudovali ten kostel nebo poutní místo? A začal jsem si uvědomovat, že nejde jenom o nějaké „dědictví minulosti“, ale že je nutné, aby do toho člověk úplně pronikl. A fascinovalo mě, že je potřeba vnímat i rozměr náboženský, aby do toho člověk nějak mohl vstoupit. Když to pozoruji zpětně, musím doznat, že jsem asi projevil nějakou ochotu, ale naplněno mi bylo shůry, věřím tomu, že jsem ten dar dostal. Aspoň já to tak beru – víra je dar.

Bořejov. Vesnička nedaleko hradu Houska, asi deset domů a fara. Kostel byl zbídačelý, zarostlý, vytlučená okna, dveře pobité prkny, z oltářů a z kazatelny byly obrazy vyřezané a vysekané sekyrou, hřbitovem se nedalo prodrat… Jezdil jsem do toho kostela občas, vždycky jsem si vzal s sebou nějaké to rozjímání, modlil jsem se. Lidé mě tam začali vídat, dokonce mně začali odpovídat na pozdrav, pak jsme se zapovídali v hospůdce, kde jsem jim řekl, že mi je líto, v jakém je ten kostel stavu. Začali jsme přemýšlet, co a jak a nakonec jsme si řekli, že bychom možná zvládli kostel uklidit. Vysekali jsme křoviny okolo a v roce 2003 jsme v uklizeném kostele měli první svatojakubskou pouť.

201312202246_ces_jiriste_03

Když farář posvětí kapličku, nepropůjčí jí tím nějakou magickou moc. Působí tam pořád síla místa, které naši předkové téměř vždycky geniálně vybrali. A pak samozřejmě síla lidí, kteří to dílo budovali, působí i odkaz lidí, kteří se tu sejdou… A to moje požehnání, to je vlastně jakési poděkování. Je to poděkování lidem, kteří na tom díle měli nějakou účast, a taky poděkování Bohu, že na tomhle místě můžeme být, setkávat se tu a vnímat jeho poselství.

Jednou přišli do kostela lidi, že by chtěli pokřtít dítě. Byli ze Žďáru, to je krásná vesnice s většinou dřevěných roubených domů. Na návsi je kaple, která byla třicet let zavřená, a tak jsem jim řekl: Ty křtiny uděláme u vás. Divili se, že to jde. Úžasné bylo, že když křest skončil, přišel jeden soused s tím, jestli bych tam čas od času nemohl sloužit bohoslužbu. Od té doby tam každý měsíc jezdím, a tak se vzkřísilo místo, které už léta k ničemu nesloužilo. Jednu dobu prý tu kapličku chtěli dokonce zbořit, měla tam být obecní váha.

Modlitba je hluboce zakořeněná, zejména modlitba, kterou nám ukazuje Bible, ta, kterou Ježíš naučil své učedníky – otčenáš a další tradiční modlitby. Ale není to jediný způsob. Slovní modlitba může mít jakoukoli formu i formu osobního rozhovoru s Bohem. Vzpomínám, že třeba Ivan Wernisch má v jedné své básni verš „Pomodlím se slova“. Důležité je, aby ve slovní modlitbě skutečně byla úcta ke slovu, aby to nebylo jen drmolení, aby se to slovo skutečně stalo modlitbou. Spousta lidí oddrmolí otčenáš za deset sekund a já říkám: Zkuste si rozložit obyčejný otčenáš na minutu. A pro někoho je to nadlidská práce. Ta osobní modlitba, je-li pronášena s úctou, s úctou ke slovu jako takovému, je nesmírně hodnotná.

Já asi nejsem úplně vzorový příklad faráře, vím, že mám spoustu chyb. Možná mám v sobě nějakou takovou touhu, abych se vymykal všednosti. Ale já to beru spíš jako takový impulz, hnací motor, abych v té službě nesklouzl do nějakého klišé, obřadnictví. Snažím se ke každému přistupovat individuálně. Ono to samozřejmě jde jenom v určitém množství, kdybych byl farářem v mnohatisícovém městě, tak se to dělá těžko.

Věřím, že když už jsem se nějak narodil, tak jsem se nenarodil špatně. A pokud jde o techniku, myslím, že všechna ta auta, počítače, internet, mobil a podobně mají sloužit k tomu, abychom mohli vykonat více dobrých věcí.

201312202246_ces_jiriste_04

EPILOG
V úterý 17. prosince se s Janem Nepomukem, velkým ctitelem sv. Jana Nepomuckého, nejprve rozloučila celá Bělá pod Bezdězem a odpoledne potom zaplněný turnovský kostel P. Marie. Poté byly jeho tělesné ostatky uloženy do hrobu na zdejším hřbitově. Pro Turnov to byl v posledním dvacetiletí asi největší z církevních obřadů. Desítky kněžích, pozůstalí, veřejnost…

Stoje nahoře na kůru kostela Panny Marie, když dole probíhalo poslední rozloučení s výjimečným knězem, který našel cestu k lidem, uvědomil jsem si, když jsem se díval na hbité prsty a zanícení varhaníka Pavla Holase a naslouchal zpěvu Michala Kutka, že bych měl jedno vánoční přání:

Kdyby tak kostely v Turnově mohly zůstat otevřeny. S přibývajícími léty se v jejich útrobách cítím čím dál lépe. Klid, mír, navíc jsou interiéry turnovských kostelů krásné a povzbuzují ducha. Jen bych tam pár minut poseděl, slibuji, že bych nic nevzal a dal pozor na ostatní. V klidu bych si srovnal myšlenky, uklidnil se a zase se vrhl zpět do víru našeho čím dál víc zrychleného světa, kde včera až dávno neznamená zítra ani předevčírem a hodně lidí už vlastně ani neví pro samou lopotu kudy kam. Otevřený kostel by mohl být místem, kde se vše alespoň na chvíli zastaví. Není nám v Turnově ale dáno, abychom mohli do kostela zajít, kdy bychom chtěli. Je to škoda. Pro církev i pro nás ostatní. Kéž by Jan Nepomuk Jiřiště mohl zařídit otevření těch zavřených dveří. Podařilo se mu to v okolí Bělé, mohl by přímluvou pomoci i zde… Čest jeho památce!

201312202247_ces_jiriste_05

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.