Čmukaři. Jejich představení jsou plná dětského smíchu. „Nejlépe je, když dospělí pochopí, že herci na pódiu hrají také pro ně a netváří se jako otrávený dětský doprovod, což se většinou stává při organizovaných školních představeních. Ale jsou také čestné výjimky. A nám jde o to, diváka hlavně pobavit, přivést ho na jiné myšlenky. I v našich pohádkách bojuje dobro se zlem a blbostí. Nicméně dobro vždy vesele vítězí. V životě to ovšem nebývá pravidlem. Ale proč kazit dětem mládí,“ glosuje filozofii divadla principál souboru Jaroslav Ipser.
Jarda Ipser, pro přátele řečený Motejl (*1949), je Turnovák tělem a duší, i když, jak říká, si odskočil narodit se do Loun, kam se vdala jeho maminka. Ta bohužel záhy zemřela, a tak se Jaroslav spolu se sestrou vrátili a vychovávali je babička s dědou. „Rozdíl jedné generace byl znát. Po dědovi s babčou mně zůstal umírněný přístup k životu, vždycky raději ustoupím, než bych se hádal. Snad jen když jde o divadlo, to občas, nerad, udělám výjimku.“
Jarda hraje divadlo od mala. Když začal chodit do školy, přestěhovala se rodina do Jiráskovy ulice, blízko Votrubcovy elektrárny. „Na dvorku nad náhonem Jizery, ve stínu tří vysokých smrků, přerostlých pámelníků a starých kůlen, se odehrávala naše dětská dobrodružství, stavěli jsme bunkry, hráli si na cirkus, sousedům promítali pohádkové diapozitivy, spatřila zde světlo světa první loutková představení…“
„Za moji touhu hrát loutkové divadlo možná může jedna slečna z Husovy ulice, která nám, mrňousům, hrála v létě na zahradě. Byl jsem okouzlen loutečkami, scénou, a když se skončilo, tak se vše rozebralo a byla z toho ne moc velká krabice. Navíc přes park byla sokolovna a tam se pimprlové divadlo hrálo často. Když jsem potom začal chodit cvičit do Sokola, byla v klubovně skříň s loutkami. Jednoho dne zmizela a já začal pátrat kam. Objevil jsem, že je v pionýrském domě a že tam vzniká loutkářský kroužek. A tak jsem poznal starého pana Šrajera. Byl to on, kdo mi pomohl s prvními krůčky.“
„Moc extra rád jsem se neučil. Ale vyučil jsem se – elektromontérem rozvodných zařízení. Hnedle po vyučení, v roce 1968, si mně povolali vojenští páni k obraně vlasti. A sotva jsem narukoval, přišly nás „osvobodit“ bratrské státy. Takže zmatky, normalizace atd. Přežil jsem to. Po návratu jsem pracoval krátce u VČE. Ale byla mi tam zima, a tak od roku 1971 jsem v turnovské Jutě v kotelně. Té zůstávám věrný dodnes. Je tam teplíčko.“
Kromě Juty je Jarda Ipser bytostně svázán ještě s jedním fenoménem Turnova – loutkářským souborem Čmukaři. Ti pod jeho vedením dosáhli prakticky všeho, co neprofesionální divadelní soubor v České republice dosáhnout může. Je za nimi mnohaletá účast na prestižní republikové Loutkářské Chrudimi či na Jiráskově Hronově. Čmukaři pravidelně ročně odehrají zhruba padesát a víc představení. Sbírají ocenění, ještě do roku 1989 hráli v rámci kulturní reprezentace naší země v Portugalsku, Španělsku, Francii, Německu a několika zemích bývalého východního bloku. Po revoluci se s divadlem dostali až na mezinárodní přehlídku do Indie. V cizině hrají vlastní hry částečně v angličtině, částečně v řeči země, kde vystupují a zbytek v češtině (prý si ještě pamatují repliky v maďarštině). „Divadlo je jen jedno, dobrý nebo špatný, a na to dobrý reagují lidi stejně na celém světě,“ přibližuje Jarda lakonicky tuto jazykovou pestrost.
Čmukaři nejsou původně z Turnova, ale z blízkých Modřišic. „Bylo to někdy kolem roku 1973, co mi kamarád řekl o loutkářích, kteří se scházejí v Modřišicích ve škole. Začal jsem tam jezdit. Hrálo se vždycky od podzimu do jara, protože s přibývajícím sluníčkem na vesnici začínají polní práce a s divadlem je ámen. Probíhalo to tak, že jsme celý podzim zkoušeli a pak odehráli jedno dvě představení pro děti v místním nabitém sále. Mně ale přišlo, že je to škoda, hrát jen dvakrát. A tak jsme brzy začali jezdit po okolí. Postupem času se lidi v souboru vyměnili, až bylo nás, co jsme jezdili autobusem z Turnova na Podháj, víc, než místních. A dopadlo to tak, že ze vsi, bohužel, nezůstal nikdo. Měli jsme ale s místní osvětovou besedou vynikající vztahy. Byli na nás milí a žádné závazky na počest Vítězného února, či jiných divných svátků na nás nechtěli. Za to jsme později Modřišice proslavili v celé zemi a v blízkém okolí. Jednou jsme byli tak dobří, že jsme se dostali až na krajskou přehlídku do České Třebové. Bylo to v roce 1977. Ptali se nás tam, jak se jmenujeme – a my se nejmenovali. Holky tehdy osvítil nádherný nápad, říkaly: Když jdeme v zimě z Podháje od autobusu a máme na hlavě kulichy s bambulí-čmukem, místní říkají, hele, čmukaři jdou. Tak proč ne Čmukaři? – Ano, už přes třicet let se naše divadlo jmenuje podle bambule na kulichu!“ usmívá se při vzpomínání Jaroslav Ipser.
Během let se v souboru vystřídala pěkná řádka lidí, těžko je tu vyjmenovat. A Čmukaři současní, to není jen Jarda, ale také Daniela Weissová a Romana „Habaďůra“ Zemenová. Dalo by se říci, že se hledali, hledali, až se našli. Převážně společně napsali to nejlepší z čmukařského repertoáru, který dnes čítá přes třicet původních her. A vidět je společně na jevišti, to je opravdový zážitek.
„V letech 1979 až 1982 jsme s Dádou společně studovali hradeckou loutkářskou konzervatoř. Když jsme ji zdárně ukončili, soubor se rozpadl. Jenomže my byli ze školy tak nažhavení a plní energie, že prostě nešlo skončit. Tak jsme sedli a společně napsali Dračí pohádky, které měly neuvěřitelný úspěch. Nějakou dobu jsme potom hráli jen sami ve dvojici. Po revoluci přišli mladí lidé, zapálení pro divadlo. Dokonce jsme tehdy natočili pro Českou televizi celovečerní představení Léčba neklidem. Jenže, život šel dál, a zase se všichni rozutekli. Dáda se navíc začala věnovat podnikání a na divadlo neměla tolik času. Naštěstí se z Romany Zemenové, která, jak sama říkala, byla znaménkem mezi Ipser-Weissová, stala plnohodnotná Čmukařka a Dádu v některých představeních nahradila. Jak čas běžel, Dáda už je zase zpátky, takže hrajeme někdy ve třech. Vždycky říkám: Divadlo, to je droga. Jak někdo vyleze na jeviště a uslyší potlesk, může sice na chvíli přestat, ale za čas se zase jistě vrátí, protože zjistí, že bez divadla nemůže být.“
Jarda má ze svých her nejraději všechny komedie, které byly Čmukaři stvořeny. A pak také Pletené pohádky, Lárk Íčičok, Dobrá rána, Medvídek Pů nebo tak nějak, Kašpárek chodí pěšky a mnohé další. O čem jsou? Především jsou to pohádky pro děti a dospělé. Každá z nich je o životě, ale také o neutuchajícím optimismu a o tom, že vtipem se dá dokázat víc, než řinčením zbraní.
A jakou radu má tenhle šedesátník s podobou věčného kluka pro ty, kteří by to s loutkami chtěli zkusit? „Nejdůležitější je vůbec chtít začít, mít trochu fantazie, umět se dívat okolo sebe, podívat se jak se to dělá. Potom možná přijde nápad. Přemýšlet o něm! Nějak ho zrealizovat. A to není tak jednoduché, jak to napohled vypadá, sranda je největší kumšt!“
„Často slyším otázky typu: Bude se loutkové divadlo hrát i v příštím tisíciletí? Sice nevím, v jaké bude podobě, ale když už je s lidstvem téměř od jeho počátků, domnívám se, že ano. Lidé jsou tvorové společenští, i když tráví před obrazovkami multimediálních počítačů čím dál víc času. Jednou se ale zvednou a půjdou třeba do hospody, nebo do divadla. Technika je přece jenom technika, živého člověka nikdy nemůže obrazovka nahradit. Zkuste se podívat obrazovce do očí a vzít ji za ruku. Nejde to, že? Proto není třeba se o osud divadla bát,“ uzavírá Jaroslav Ipser.
(Zaznamenáno v Turnově v květnu 2000 v rámci dokumentaristického projektu Češi Českého ráje, doplněno v září 2009.)
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET