Právě dnes slaví jeden z nejuznávanějších českých horolezců šedesátiny! Josef Rakoncaj (* 6. dubna 1951 ve Dvoře Králové) se ve svých osmi letech přestěhoval spolu s rodiči do Turnova z podkrkonošského Mostku. Vystudoval strojní průmyslovou školu v Jičíně a v letech 1970 až 1989 pracoval v konstrukci turnovského podniku Dioptra. Působil v profesionálním zahraničním horolezeckém týmu. Je autorem pěti knih, které vyšly v celkovém nákladu více než 250 tisíc výtisků. Od roku 1989 soukromě podniká v oboru úzce spojeném s horolezectvím, sportem a pobytem v extrémním podnebí – nejvíce se věnuje výrobě speciálních péřových bund a spacích pytlů. Jeho turnovská firma se jmenuje „SIR JOSEPH“.
* V Turnově asi nenajdete desetiletého kluka, který by si to alespoň jednou nezkusil naostro na nějakém pískovci v hruboskalském skalním městě nebo v Klokočí. Jak to bylo u vás?
„Stejně. Když mi bylo těch jedenáct dvanáct, měli jsme takovou partu, se kterou jsem pravidelně vyrážel do Skaláku nebo právě do Klokočí. Bylo to spontánní a bez jakéhokoli odborného vedení. Jako lano jsme používali dekorační provaz z jedné turnovské výlohy, který jeden z nás ukořistil. A první vylezené skály? Pěstička, Břízka a Orloj ve Skaláku, následované složitějšími cestami v Klokočí.“
* Co rozhodlo, že jste se lezení věnoval i nadále?
„Myslím si, že v každém sportu je důležité chtít a mít výdrž. Já jsem narozený ve znamení berana, a když už něco začnu, tak u toho obvykle vydržím dlouhou dobu. Někdy kolem roku 1967, kdy se kolem mě utvořila bezvadná parta lidí, jsme začali lézt naplno.“
* Pak už přišly první výsledky?
„V roce 1968 jsem byl poprvé v Tatrách, v roce 1971 poprvé v Alpách, o rok později to byly první věci na ledovci. Vylezli jsme třeba severní stěnu Matterhornu. Na Kavkaz jsem jel poprvé v roce 1973 a první Himálaj jsem absolvoval v roce 1977. To už jsem byl dvě sezony členem reprezentačního družstva. V Himálaji jsem byl víc než dvacetkrát…“
* Z toho máte na kontě kolik osmitisícovek?
„Devět. A všechny bez kyslíku. Šest osmitisícovek mi chybí. Atakoval jsem ale prakticky všechny. Například třikrát jsem byl na Everestu a nikdy jsem ho nevylezl.“
* Když jste se dostal do profesionálního francouzského horolezeckého týmu, cítil jste se na špici horolezeckého sportu?
„Myslím, že ano. Měl už jsem nějaké mezinárodní zkušenosti, v letech 1983 a 1986 jsem působil v italských expedicích. Tehdy jsme chtěli vylézt všechny osmitisícovky a díky sponzorům se celý projekt přenesl do Francie. Tam se soustředili skutečně ti nejlepší lezci. Ať už to byli Francouzi, Angličané, Italové nebo příslušníci dalších zemí.“
* Často se mluví o horolezeckém kamarádství. Funguje jinak v Himálaji a jinak u nás ve Skaláku?
„Rozdíl určitě existuje. Něco jiného je jet na víkend do skal a něco jiného je být s někým dlouhé týdny vysoko v horách, ve stanu, za třeskuté zimy a hrozivého vichru. Tam nahoře už nejde říci, že se mi dnes už nechce lézt a jít radši do hospody na pivo. Máte tam větší zodpovědnost, paradoxně jste tam více sám za sebe a cíl je daleko složitější. Je to rozdíl jako napsat novinový článek anebo celou knihu.“
* Hraje nějakou roli generační přístup?
„Určitě. Myslím si, že generace, která se horolezectví věnovala před námi, nepodlehla tak moci peněz jako generace naše, a to vůbec nemluvím o té nastupující. Ti už nebudou mít čas a ani chuť trávit v Himálaji dlouhé měsíce. Pro ně už to bude jen komerční záležitost. To, co se v současné době děje v Nepálu, je katastrofa. Organizují se tak zvané komerční expedice. Udělá se velká reklama, přihlásí se movití zájemci, kteří třeba nemají s lezením žádné zkušenosti. Zato jsou ochotni zaplatit spoustu peněz. Tyhle expedice se samozřejmě věnují hlavním trasám, potřebují mít co nejvíce lidí na vrcholu. Vznikají pak paradoxní situace, když v jižním sedle Everestu čeká 50 lidí na lepší počasí. Není žádnou výjimkou, že při výstupu někdo umře, další spadne třeba při vyhýbání, když jde jeden nahoru a druhý dolů. Až sem to, bohužel, došlo. A to vše zaštítěno známými horolezeckými esy. Ale aby to nevypadalo nějak pochmurně: Samozřejmě, že jsou i klasické expedice s kvalitními lezci, kterým jde o něco jiného. Ale ptám se, jak dlouho ještě? Svoji neblahou roli tu hrají i místní vlády, které stále zvedají výši poplatků, lezci si musí hledat sponzory a logicky dojdou k závěru, že přizvou taky pár bohatých lidí, aby jim pomohli nést náklady. A právě tím paradoxně celé vrcholové horolezectví degradují. Já jsem nikdy takhle nepostupoval a postupovat nebudu. Je to určitě dobrý bysnys, ale není pro mě.“
* Často se říká, že výkony horolezců v extrémních výškách, kdy zdolání posledních několika desítek metrů trvá celé hodiny, jsou doslova na hranicích lidských možností…
„Ty jsou za hranicemi lidských možností. Každý z nás má rezervy. Ty nám pud sebezáchovy uchovává, a když se dostaneme do nějaké svízelné situace, díky nim přežijeme. Když zkolabujete, máte rezervy na to, abyste žil – paradoxně vám další život zaručí právě ten kolaps. Když člověk vyleze několik osmitisícovek, má v sobě vypěstované určité přetahování vlastní vůle, tedy i té pomyslné rezervy. Někdy to hraničí až se sebetrýzněním. Máte stále hlad, je vám zima, nemáte co pít, nemůžete dýchat a postupně začínáte omrzat…“
* Má běžný Středoevropan šanci se do tohoto pocitu vžít?
„Pamatuji několik přímých vstupů přes satelit do francouzského rozhlasu. Kolikrát mě to vyvedlo úplně z míry. Ten člověk, který se vás ptá na nějaké nesmysly a sedí doma v obýváku v papučích, se do těch pocitů nemá šanci vžít. Tehdy jsem to nazval prostitucí vrcholového sportu a nemám na tom co měnit.“
* Jaký je to pocit, stát na vrcholu osmitisícovky? Máte čas si ten okamžik vůbec prožít?
„Těžko se to dá vyjádřit slovy. Je to takový soubor těžko popsatelných vjemů. Určitě je to jiné než sedět na vrcholu Kapelníka ve Skaláku, na který lezete hodinu.“
* Co bude, až si definitivně řeknete, že do vysokých hor už nepojedete?
„V horolezectví nejde nikdy říci: Skončil jsem se sportovní kariérou, teď už budu hrát jenom golf, chodit na ryby a sbírat obrazy. Horolezectví je životní filozofie a lézt a chodit po horách se dá až do smrti.“
(Zaznamenáno v Turnově v lednu 1997, doplněno na jaře 2009.)
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET