„PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ

0

„Já jsem ale pozitivní člověk, optimista. Opravdu nevím, jestli jsem ten pravý. Ale jak chceš, rozhovor neodmítnu.“ Tak takovou reakci jsem, pravda, nečekala. Dostala jsem totiž za „úkol“ udělat rozhovor, který by byl vhodný k výročí vzniku naší republiky 28. října. Ovšem – měla v něm být i žhavá současnost. Dalibor mi vytanul na mysli ihned. Člověk, který se za minulého režimu nenechal zahnat do stáda, ten bude určitě kritický i k dnešním poměrům. A teď tohle. Optimista. Zpětně jsem velmi ráda, že jsem to nevzdala. Asi je optimismus nakažlivý. Představuji vám Dalibora Cidlinského, z mého pohledu tak trochu rebela. K tomu známého muzikanta a majitele statku a penzionu v Ondříkovicích. Tam ostatně toto povídání vzniklo.

* Máte to tady na statku opravdu krásné. I když je to napůl samota. Jsi naturelem samotář?
Ne, já jsem společenský člověk, to spíš moje žena Zuzana je samotářka. A možná proto se tak pěkně doplňujeme. Samozřejmě jsou okamžiky, kdy potřebuji být sám se sebou.

201110182123_ces_cidlinsky_02

* Cítíš se být vesničanem?

Vesničana v sobě vnímám jako dědictví po předcích. Vladycký rod Cidlinských pochází od Jičína. Přijde mi proto úžasné, že se pohybuji v prostoru Českého ráje, kde žili mí předci tolik staletí. Když jsme s manželkou v roce 1996 koupili statek v Ondříkovicích, byla to bez nadsázky ruina. I tady ale od středověku žilo mnoho generací a my máme možnost se v těch místech pohybovat a pomalu je dávat dohromady. A vytvořit v prostorách statku něco, kde se lidé, včetně nás, cítí dobře. Takže, když se ptáš, jestli sám sebe vnímám jako vesničana, tak ano, i když se to ve mně trochu míchá.
 
* Jak to myslíš?
Má babička byla ze statku, ze Sestroňovic u Frýdštejna. Ale dědeček byl živnostník, tatínek muzikant.
 
* Kdo z nich tě nejvíc ovlivnil, tatínek hudebník?
Babička. Měl jsem ji velmi rád. Byla to výrazná žena, která se nebála vyslovit názor a stát si za ním. O statek v padesátých letech pochopitelně přišla a později mi o té podivné době, kdy zemi obcházel strach, vyprávěla. To ona například nechtěla, abych vstoupil do pionýra, a také vysvětlila, proč si to nepřeje. Poslechl jsem ji, tak jako mnohokrát potom. Nikdy jsem nelitoval. A s přibývajícími lety si čím dál víc uvědomuji, že mám některé povahové rysy po ní.
 
* Turnované tě mají spojeného asi nejvíc s festivalem Folková noc na Frýdštejně, jehož jsi zakladatelem a organizoval jsi 22 ročníků. Nyní je „folkovka“ v jiných rukou a Frýdštejn a Ondříkovice vystřídaly Dolánky. Bohužel se jí už tolik nedaří. Není to tím, že je folk jako takový v útlumu?
Necítím se být kompetentní tohle posuzovat, to je na hlubší analýzu. V Ondříkovicích jsem folkovku už každopádně pořádat nemohl. Narážel bych stále víc na podmínky ochranářů. Také pozemky kolem statku už byly zprivatizované, takže by nastal problém s parkováním. Prostě to bylo čím dál komplikovanější. Přemýšleli jsme i o tom, že bychom festival dělali v malém provedení. Ale mě to po těch dvaadvaceti letech už nebavilo. Také jsem to začal cítit jako povinnost a nechtělo se mně dělat něco jen proto, že musím.

201110182123_ces_cidlinsky_03

* A ty Dolánky?

Když jsem před lety přepisoval ochrannou známku, tak jsem se domníval, že když se jedná o výborně zavedenou agenturu, která mj. pořádá Benátskou noc, tak budou velkorysejší ve výběru kapel nebo interpretů, ať už od nás, nebo ze zahraničí. Písničky s názorem a energií mají stále co nabídnout, a to i mladým lidem. Z mého pohledu byl minulý ročník špatně postavený, dramaturgie selhala a nebyla cílená. Myslím, že je to škoda. Letošní počasí to dorazilo.
 
* Před pár lety jste buď ty s manželkou, nebo žáci vaší hudební školy poměrně často vystupovali na akcích v Turnově. V poslední době je to druhý extrém. Není o vás slyšet. Nezanevřel jsi na Turnov?
Určitě ne. Zrovna nedávno mě oslovili z městského úřadu, bohužel jsem měl akci na statku, takže to nevyšlo. My jsme nikdy nebyli slavní a taky jsme si to nikdy nenechali přerůst přes hlavu. K tomu si myslím, že je dobré vědět, kdy z toho kolotoče veřejného vystupování odejít. Dnes si zahraji v hudební škole při výuce dětí. A občas, když přijedou na statek hosté, tak si odskočím od pípy a vezmu do ruky kytaru. Mění se díky tomu i vztah mezi hosty a mnou, lidé se sem rádi vracejí. Asi s věkem mi tohle přijde víc, než třeba – s odpuštěním – hrát někde na Kladně.
 
* Vím o tobě, že jsi s minulým režimem zrovna nevycházel dobře. Dnes máme demokracii. Jsi spokojený?
Nikdy jsem si minulý režim nepustil do sebe. Komunistický systém mi neumožnil studovat, neustále mě ze společnosti vylučoval. Nejprve to bylo kvůli nevhodnému původu, jak bývalo zvykem nazývat lidi, kteří nepocházeli z dělnického prostředí. Pak jim vadily mé postoje nebo muzika, kterou jsem tvořil. Poslední kapka byla, když mně zakázali na pět let kapelu. Jsem antikomunista, ten systém jsem nikdy neměl rád a doufám, že se nikdy nevrátí. Dnes máme raný postkomunistický mafiánský kapitalismus a také se snažím si ho nepustit k tělu. Opět si hájím své postoje a svůj prostor. Pokud ale máme budovat nějaký nový systém, nový svět, kde by fungovala například dohoda na prosté podání ruky, je zapotřebí zachovat si slušnost a morálku. A nejlépe je, myslím, začít u sebe.
 
* Z tvé odpovědi mi vychází, že dobu, která uplynula od sametové revoluce, vnímáš jako vývojovou fázi…
Určitě. Ovšem zároveň ji vnímám jako výzvu, která by měla být založená na kázni a slušnosti. Rok 1989 nám dal možnost změnit nejen systém, ale i sebe a svůj pohled na život. Pokud si člověk dokáže stanovit cíl, který každodenně naplňuje a je ochotný riskovat, i když to nemusí vyjít, tak si může vytvořit kolem sebe svět, který ho bude naplňovat a poskytne mu jistoty. To tahle doba umožnila a já jsem za to rád. Duševní emigrace, kterou člověk musel praktikovat za komunismu, kdy se nemohl realizovat, byla deprimující. Pochopitelně mě jako vlastence bolí, že je naše země zadlužená, postrádá výrazné politiky a jsou tu další a další nešvary, nad kterými bychom mohli hořekovat. Ale asi tě zklamu, já jsem opravdu optimista.

201110182123_ces_cidlinsky_04

* Nezklamal jsi mě. Budu konkrétnější. Těsně po revoluci se také dělaly tzv. tlusté čáry za minulostí, jistě víš, kam mířím. Jsi zastáncem absolutního odpouštění?

V té době chyběla zkušenost, i když je nyní, po bitvě, mnoho generálů. Jak jinak. Přijde mi proto alibistické říkat, že se tlusté čáry neměly dělat. Dnes už není žádným tajemstvím, že bývalá garnitura byla připravená předem. Komunisté měli kapitál, odhodili stranické knížky a začali budovat kapitalismus. Možná až za pár let se dozvíme pravdu například o úloze pana Čalfy či o tom, jak se třeba přes JZD po celé zemi před revolucí narychlo opravovaly hotely a podobné, do budoucna lukrativní objekty. A pak se jen čekalo na legislativu, aby se mohlo privatizovat. Ta nomenklatura jednoduše zůstala, jen převlékla kabáty. Nečestně získané majetky, malý zásah do struktur justice, k tomu nerovné startovací podmínky. Lidé, kteří bojovali proti komunismu, jsou dost často na hranici existenčních problémů, a ti, co je pronásledovali, mají vysoké důchody a výsluhy. To je také jedna z věcí, kterou ty tlusté čáry mají na svědomí. Ale přes tohle všechno chci, aby zaznělo, že jsem šťastný, že tahle doba je.
 
* Co tedy chybí dnešní formě kapitalismu?
Rodová kontinuita. Tedy – mimo jiné. První republika nám dala základ. Do toho patří i pochopení pojmů jako jsou svoboda, národní sebeurčení a hrdost na svou zem. Já si nedělám přemrštěné iluze, jaká ta doba byla, a určitě se i tehdy našli skeptici, kteří litovali zániku Rakouska-Uherska. Kdyby se to ale povedlo v roce 1968, tak ještě žili podnikatelé, sedláci a drobní živnostníci, jejichž kořeny sahaly do první republiky a vlastně i do monarchie. Bylo by na co navazovat. Jejich profesní a životní zkušenosti se mohly stát motorem nové společnosti. V roce 1989 už bylo pozdě. Dnes lidé nadávají na kapitalismus. Ten ale u nás z velké části po listopadu 1989 vytvořili ti, kteří sekli s rudou knížkou. Nedá se proto říct, že dnešní podoba kapitalismu vyrostla přirozenou cestou. Myslím, že jsme na začátku a jednou z možností, jak tomu čelit, je to, co jsem říkal v úvodu: Vytvořit v co největší míře rodové tradice.
 
* Co říkáš na televizní opakování seriálů, jako jsou Žena za pultem, major Zeman či Plechová kavalerie a podobné ideologické agitky? Přijde mi to jako drsný vzkaz lidem, kteří proti režimu bojovali…
Já se na to nedívám. Popravdě nechápu, proč platím koncesionářské poplatky. Skladba televizních pořadů, zvlášť ve veřejnoprávní televizi, mně přijde úděsná.
 
* To samé se ale týká i oboru, který ti je celý život blízký – muziky. Estrády se stále stejnými „mistry“, pořady z archivu, rádia pouští spíš zahraniční produkci… Je tu prostor pro mladou generaci hudebníků? A mají vůbec šanci?
Trochu odbočím. Totalita nám sice vzala, co šlo, ale nemohla v naší rodině zničit geneticky předávanou lásku k hudbě. Naši synové jsou vlastně čtvrtou generací muzikantů v našem rodě a tohle vnímám jako velmi cennou věc. O to víc, že to, co jsme já, můj otec nebo děda dělali amatérsky, oni mají konečně možnost dělat profesionálně. Ale odpovím na otázku. Možná je to tím, že hudební produkci na rozdíl od té televizní sleduji, nevidím to skepticky. Proto mohu říct: Šance jsou, jen je to zase o jednom – o poctivé práci.
 
* Nevěděla jsem, že Dalibor s Janem (synové Dalibora a Zuzany Cidlinských – pozn. aut.) dělají hudbu profesionálně…
Mají nahrávací studio. V poslední době spolupracovali například s Tomášem Klusem, Danielem Landou, nahrávali živý koncert Jaromíra Nohavici v pražské Lucerně. Nedávno také natáčeli singl Michala Šepse, který byl nepřehlédnutelný v posledním ročníku SuperStar. Oba také vystupují s kapelou Xindl X. Musí na sobě neustále pracovat, nic není zadarmo. Od malinka byli vedeni k hudbě, ovšem to by asi samo o sobě nestačilo. Je to i o jisté zarputilosti a také o štěstí. Ale o tom by ti asi řekli víc oni sami.

201110182124_ces_cidlinsky_05

* Když se tě zeptám, jak vnímáš Evropskou unii. Jsi skeptik, či naopak?

Samozřejmě se orientuji kulturně i filozoficky k západní civilizaci. Na východ to nevidím, z toho bych měl strach. Pokud se Evropská unie rozštěpí, tak hrozí, že se Velký bratr rozpomene, jaké měl před pár lety impérium. K tomu se rozpomene menšina v Karlových Varech a jsme zpátky, kde jsme byli a kam se mi tedy rozhodně nechce. Tahle zóna není jisté hřiště. Unie je třeba nešikovná, byrokratická a divně postavená. Zvlášť lidem ze západu to asi dochází, že rozšiřování unie je stojí nemalé peníze. Nezanedbatelná je i disproporce jihu a severu. Konečně, to je aktuálně vidět na případu Řecka. Myšlenka jednotné Evropy se mi nicméně líbí, konečně to byl také sen mnoha panovníků a politiků v historii. Mít silnou a jednotnou Evropu. Také mám obavy z toho, že když se ji nepodaří udržet, dojde k nestabilitě.
 
* Nevadí ti peníze na udržení bruselské byrokracie, zbytečně psané projekty pro projekty, dotace, které nejdou, kam mají?
Nejsem přesvědčen o tom, že by za tento stav mohla jen unie. Ptej se, kdo píše ty projekty, jestli jdou peníze, kam mají, kdo má kde jaké kamarády. Úloha politiků také není zanedbatelná. Takhle to zdaleka nefunguje všude, například v Německu jdou dotace většinově tam, kam je potřeba, velmi si to hlídají. Na rozdíl od nás. Osobně nejsem dotacím nakloněn, jde o prostředky, které vytvářejí mnohdy nekalou konkurenci.
 
* Vidíš v naší zemi alespoň dobré základy demokracie?
Jsem pozitivní člověk, základy jsou v pořádku. Jen střecha je pravda ještě rozbitá a na opravu není.
 
* Tak kde se bere ta nespokojenost lidí?
Těch aspektů je určitě víc. O jednom se zmíním. Zdá se mi, že jsou lidé příliš ovlivněni médii. Jsme díky nim bleskurychle informováni, to je pravda. Ale hlavně o negativech. Takhle přece život ani svět nevypadají. Nedovedu si představit, že bych seděl každý den u televize nebo četl noviny. To je, myslím, na oběšení nebo na střelu do hlavy.
 
* A dáme něco pěkného na závěr… ?
V naší zemi je mnoho statečných lidí, kteří se dokážou o sebe postarat. Je tu opravena spousta venkovských stavení a památek, města za posledních dvacet let zkrásněla. Někdo peče výborné rohlíky a chleba, jiní dělají skvělé sýry. Jistě, můžeš mít pocit, že to jsou detaily a maličkosti. To ale jde o to, jak vnímáš svět kolem sebe, jestli se umíš radovat z maličkostí. Já vnímám tu kontinuitu času, vkusu, umění a pracovitosti. A hlavně – chci ji vidět. Konečně, kde je psáno, že z těchto „malých atomů“ nelze postavit lepší svět?
 
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

Dalibor Cidlinský se narodil v roce 1954. Je ženatý, má dva syny, Dalibora a Jana. Se svou ženou Zuzanou vede hudební školu Ciskotéku, která sídlí v Jablonci nad Nisou. Pobočku mají v Turnově. Žijí ve Frýdštejně, a jak Dalibor říká, dělá „hostinského“, a rád, na statku v blízkých Ondříkovicích.

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.