PAN PROFESOR

Středoškolský profesor Jaromír Horáček je turnovskou kantorskou legendou. Vedl studentské divadelní soubory KOMPAS a MANDRAGORA, které ve své době patřily k tomu nejlepšímu, co v regionu bylo k vidění.

Jaromír Horáček, rodák z Jilemnice (*1924), vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1949). Od roku 1953 byl učitelem českého jazyka na turnovské jedenáctiletce. V letech 1963 až 1970 byl ředitelem téže školy, která se tehdy jmenovala střední všeobecně vzdělávací škola (dnes už opět gymnázium). Po roce 1970 byl nucen ze školy odejít z politických důvodů. Až do důchodu působil jako středoškolský učitel na Střední zdravotnické škole v Turnově. Na přelomu 50. a 60. let stál v čele legendárního studentského divadélka KOMPAS, které na svoji dobu dávalo studentům maximální pocit tvůrčí svobody. Vyrostlo tu několik osobností, které mají dodnes své místo v české kultuře. Na odkaz tohoto divadélka navázala činnost dalšího studentského souboru „Mandragora“, tentokrát už na půdě zdravotnické školy. Oběma souborům se dostalo významných ocenění na regionální i celostátní úrovni.

Od roku 1980 Jaromír Horáček dramaturgicky připravoval, organizoval a sám uváděl nezapomenutelné „Barevné středy“, které za 12 let ve 130 pořadech v Turnově představily prakticky všechny regionální i celorepublikové osobnosti, které ve své době něco znamenaly. Byli tu herci, výtvarníci, novináři a spisovatelé, nechyběli historikové, architekti, lékaři či vynálezci. Hodnotná je i jeho literární činnost, např. básnická sbírka Hledání krásy, kniha pověstí z Pojizeří Hadí štěstí ad.

„Má školní praxe mě dovedla k poznání, že téměř v každém ročníku jsou talentovaní jedinci nebo skupiny žáků, kteří dokáží osobitě tlumočit své generační pocity a postoje,“ říká Jaromír Horáček. „Snažil jsem se je vnímat a myslím, že jsme se učili navzájem. Toužil jsem, aby vztah dětí ke škole byl čistý a prolínal se se vztahem k městu a kraji. Bez citové vazby jsme vykloubení, protože právě pocit štěstí, lásky a sounáležitosti k určitému místu dává člověku křídla…“

* Pane profesore, podstatnou část svého života jste prožil se studenty a s divadlem. Vztah k oběma, tedy k divadlu i dětem, jste si přinesl už z domova, nebo to bylo dáno až pozdějším vývojem?

“Myslím, že pramínky našich zálib, zájmů a lásek prýští nejčastěji z půdy domova. Příklad učitelské práce, která nekončí u dveří školy, mi dával můj obětavý, s krajem tvořivě sžitý tatínek a dva tři gymnazijní profesoři z podhorské Jilemnice. A když nám tam reálné gymnázium hned v prvních válečných letech dali zavřít ustrašení protektorátní úředníci a končili jsme totálním nasazením v průmyslu, začínali jsme se sami ohlížet po troše tvořivosti: slovesné, hudební i scénické v omezených okupačních mantinelech, ale v duchu tradic studentského ‚Podhorana‘. Byla to táž atmosféra, jakou evokuje třeba Škvoreckého Prima sezona nebo Otčenáškův Kulhavý Orfeus. Na fakultě jsem se snad nejvíc těšil na podobnou činnost se středoškoláky. V Turnově – s jeho kulturními tradicemi – se mi pak té možnosti dostalo vrchovatě.“

* O divadélku Kompas či Mandragora se dnes v Turnově někdy vykládají doslova legendy. Byla atmosféra mezi tehdejšími studenty a kantory opravdu tak báječná? A když ano, proč?

„K mým nejhřejivějším zážitkům posledních let patřilo naše vzpomínkové setkání na zámku Hrubém Rohozci. Sešlo se přes šedesát bývalých členů Kompasu a bylo to vzpomínání dojemné i radostné. Shodli jsme se na tom, že ta léta divadelních aktivit patřila k našim nejšťastnějším. Všechny nás obdarovávala a pomáhala formovat, učili jsme se navzájem. Jeden z předních rozhlasových režisérů, předčasně zesnulý Ladislav Rybišar, mi později napsal: Svět souboru je mi stále blízko. Měli jsme tenkrát ohromné štěstí – kromě elánu a dychtivosti – že nás osud dal dohromady… Mohli jsme společně pracovat a tolik věcí potřebných, a dokonce nezbytných pro život, se naučit. Ušetřili jsme si dlouhé cesty bludištěm hledání.
Dík nepřetržité činnosti jsme se stali dobře organizovanou partou s kolektivním vedením, pravidelně se střídajícím v přípravě a vedení týdenních porad, vystoupení, zájezdů. Hledali jsme neopakující se výrazové prostředky, byli vnímaví k nápadům, s nimiž členové přicházeli, také k podnětům pražských i jiných malých divadélek. Šli jsme od folkloru přes estrádní revui k poetickému kabaretu. Od divadelních dramatizací k divadlu poezie, od pořadů reprodukčních k inscenacím původní studentské poezie a písničkové tvorby. Přízeň publika a ohlas kritiky způsobily, že se soubor obrozoval, přidali se i studenti jiných škol a dál se angažovali režiséři a herci, kteří už studovali DAMU, takže v těch nejzdařilejších programech Kompas překračoval hranice amatérské práce. Snad až na pomezí únosnosti poté, co jsme si v Dvořákově ulici vybudovali klub a Scénu mladých.“

* Jak se do studentského divadla a také do chodu školy, kterou jste řídil, promítla uvolněná atmosféra konce šedesátých let a jak byste charakterizoval následné normalizační roky?

„Impuls tomuto kvasu určitě nedávala doba sama. Spíš naděje, která se tehdy rodila. Pro mne bylo zajímavé, že některé z těchto zkušeností z přátelské, až partovní součinnosti bylo možno po roce 1963 uplatnit i při svépomocné modernizaci střední všeobecně vzdělávací školy, v níž jsme po jejím osamostatnění z ne vždy vlídné náruče jedenáctiletky a dvanáctiletky spatřovali už předobraz gymnázia.
Iniciativní činorodost a dynamika konce šedesátých let, to byly jistě spojité nádoby, z nichž potom v krátké době zbyly smutné střepy. Bylo po invenci. Dál dělo se jen na povel to schválené, a už bez nás. Pedagogický sbor byl porozprášen a škola vpravena do normalizačních dimenzí.“

* Jak si vy sám představujete společnost, ve které byste chtěl žít? Jste zklamán polistopadovým vývojem v naší zemi, nebo si myslíte, že všechny ty nešvary kolem nás jsou pouze průvodními jevy vznikající demokracie?

„Nepokládám se za politika, i když jsem tím směrem byl někdy manipulován. Cítím jen, že základním principem pohybu vpřed je příklad těch, co jdou v čele. Užil bych podobenství z našeho divadla. V souboru náročně pracujícím projevili lidé obětavost, ba odříkavost ve jménu cíle proto, že tíha povinností zřetelně doléhala v prvé řadě na štáb kolektivu. Úspěšný chod živého organismu si vynutil některé nekompromisní zásady, které muselo v prvé řadě dodržovat samo vedení. Tím jsme si lidi postupně podchytili a mohli mít bez mučení pořádek a kázeň. Absolutní byla třeba zásada dochvilnosti. A když jsem se jednou nezaviněně trochu opozdil, šel jsem s několika provinilci druhý den stavět scénu, požádán o to studentem, který byl pověřen vedením zájezdu. Může se to zdát pošetilé, ale ještě dnes vidím ty oči kolem zkoumavě na mne upřené, zda budu měřit stejným metrem. Čas nejsou jen peníze. A peníze nejsou všechno. A demokratický systém nesmí být bezzubý. Pak si spravedlnost a právo vymůže.“

* Za léta za katedrou vám pod rukama prošly stovky někdy více či méně nadaných žáků. Je nějaký rozdíl mezi studentem šedesátých a osmdesátých let?

„Jedno je podle všeho nadčasové. Šťastní studenti, kteří se záhy vyhraní a jdou i přes překážky za svými zálibami a zájmy. Takových nikdy nebylo nazbyt a vyrůstají z nich osobnosti. Většina si své zítřejší uplatnění hledá postupně a dobrá škola jim umí pomáhat. Kdo přitom myslí jen na hmotnou existenci, sotva se dobere větších hloubek.
Možnost svobodně rozhodovat o vlastním uplatnění je náročná na umění volby mezi dobrem a zlem. Při náporu nejrůznějších nástrah, jimž jsou dnes mladí lidé vystaveni, mimořádně vzrostl význam těch, kteří se jim v jejich cestě za štěstím podnětně a zajímavě věnují. O mladou generaci se lidé vždycky báli. Kdo se moudře bojí, nelituje čas. I když je to tak náročné – pro oba zaměstnané rodiče. Pro feminizovanou školu, na níž se navíc šetří. A pro vykonavatele nehonorovaných čestných funkcí v ovzduší, které mámí ideálem vidiny laciného zbohatnutí.“

* Projekt „Češi Českého ráje“ je koncipován především jako vzkaz třetímu tisíciletí. Rok 2000 je už doslova za dveřmi, co ve vás tato magická číslice vyvolává?

„Je to přelom věků. Je na dosah a čímsi znepokojuje a provokuje. Loučí se století, sedmibolestné i sedmiradostné, končí druhé tisíciletí lidského putování za světlem.
A skonání věku vždycky sváděla ke kurážným vizím. My ale byli svědky i účastníky ztroskotání tolika dalekosáhlých projektů, že dnes cítíme spíš ostych před staronovými utopiemi. Spokojil bych se – a není to myslím skromné přání – kdyby už jednou pro svět kolem platilo to dávné české – s poctivostí nejdál dojdeš. A lidem zítřka bych přál ze srdce, aby zas voněl lýkovec tam, kde odjakživa kvetl, aby z mezí a brázd našeho Pojizeří jako dřív vylétaly křepelky i koroptve a pod svěžím smrčím zasvítily ryzce.

Že jsem letos po dvaceti letech našel tu v jehličí malé hejno lišek, jsem vnímal jako dobré znamení.“

(Zaznamenáno v Turnově v lednu a říjnu 1997.)

Rozhovor u příležitosti předání čestného občanství v roce 2004

„ŽIJEME DÁL PŘEDEVŠÍM V TOM, CO JSME TU ZA ŽIVOTA VYTVOŘILI,“ ŘÍKÁ JAROMÍR HORÁČEK

Potřetí v novodobé, polistopadové historii bylo slavnostně u příležitosti státního svátku 28. října uděleno čestné občanství města. V roce 2002 to byl mecenáš Bohuslav Jan Horáček in memoriam, v roce 2003 pánové Šolc a Solovjev, v roce 2004 Jaromír Horáček.

* Pane profesore, když jsem vás poslední zářijovou sobotu večer viděl mezi vašimi bývalými studenty, dnes padesátníky a šedesátníky, kteří před třiceti lety tvořili páteř legendárního divadélka Kompas, zdálo se, že vám není osmdesát, ale nejvíc tak čtyřicet.

„Cítím se dodnes jako jeden z nich, před těmi třiceti pětatřiceti lety se podařilo výjimečné společné dílo, kde měl každý své místo. A nebyli všichni herci. Někdo třeba stavěl scénu, a zrovna jeden z těch hochů je dnes vynikajícím stavebním inženýrem, další se zajímal o technickou část, mikrofony, reproduktory, je také několik těch, kteří se díky Kompasu celý život věnují kumštu ať už na prknech divadelních nebo za režijním pultem. Z členů našeho divadélka jsou úspěšné knihovnice a učitelé. To byl Kompas, každý v něm mohl rozvíjet, co ho zajímalo. Já se učil od nich, oni se učili ode mne.“

* Zažil jste vy sám něco podobného jako student?

„Ano, v mé rodné Jilemnici pracoval studentský spolek Podhoran, který jsem úplně zbožňoval. Bohužel, dřív než jsem mohl být účasten jejich představení, školu nám Němci za okupace zavřeli a my, co jsme měli štěstí, jsme mohli dojíždět na gymnázium do Nové Paky, ale i odsud jsme museli na sklonku války odejít na tzv. totální nasazení do výroby, kde jsme měli pracovat ku zdaru již naštěstí se rozpadající Velkoněmecké říše.“

* Po válce jste studoval na Filozofické fakultě v Praze, v roce 1950 přišel do Turnova. Byla to náhoda?

„Neřekl bych. Pamatuji se, že mi na mapě tehdejšího Libereckého kraje ukazovali, kde všude jsou volná místa, kam bych mohl jít učit. Do Jilemnice jsem nechtěl, přece jen by mě tam srovnávali s mým otcem, který byl dost známým pedagogem a autorem několika vydaných knížek. A když jsem viděl, že volný je Turnov, hned se mi na mysli vybavily dřevoryty Českého ráje Mistra Vika, prvorepubliková čísla oblíbeného časopisu Od Ještěda k Troskám, malebné okolí.
Ano, Turnov jsem si vybral dobrovolně a ani v těžkých dobách jsem nelitoval, že jsem s ním spojil svůj život.

* Zažil jste v Turnově léta šťastná i méně šťastná, z politických důvodů jste musel opustit školu, kterou jste miloval. Jak vnímáte současnou politickou kulturu v naší zemi?

„Zlodějiny mě samozřejmě vadí, co ale vůbec nechápu, jak se někdy čelní politici před národem ztrapňují. Základem všeho musí být dobrý příklad, když lidé uvidí, že ti nahoře opravdu žijí a pracují, jak mluví, je to správné. Až to tak bude, potom lidé zase naleznou ztracenou víru. A já jsem ve svých osmdesáti letech optimista, věřím, že to nakonec s tímhle národem dobře dopadne. Krom toho, snad budou také dostatečné tlaky z vnějšku, vždyť v některých zemích jsou dost daleko i v etických věcech, kdy třeba politik, kterému je dokázáno falešné jednání, dobrovolně ze své funkce odstoupí. Neptejte se mě ale, kdy to bude.
Podle mne, jak to dnes vidím, bylo jednou z největších chyb, že lidé postupně ztratili víru. I já ji ztratil…“

* … myslíte víru v Boha?

„Ano, víru v Boha. Víra je spojena s pokorou a kdyby lidi dodržovali desatero a navíc se i trochu báli, že po vině přijde trest, a že nic nezůstane ukryto, možná by svět byl lepší.
Tak vidíte, já, osmdesátiletý kmet, hledám někoho, kdo by mě vrátil tam, kde jsem byl před rokem 1945, tedy k čisté víře. Jsem jen žijícím dokladem toho, že člověk celý život hledá. Hledá odpovědi o lidském bytí a nebytí a přání je otcem myšlenky, abychom v nějaké podobě žili i po smrti. Došel jsem ale k závěru, že žijeme dál především v tom, co jsme tu za života vytvořili, v tom je náš život nesmrtelný…“

* V Turnově naprostá většina lidí souzní s rozhodnutím udělit právě vám čestné občanství města. Co k tomu dodat?

„Že bych měl čestné občanství dostat, jsem se dozvěděl právě večer 25. září na setkání s bývalými studenty, členy Kompasu. Tak je to asi trochu symbolické, protože konec šedesátých let ve spojení s těmito lidmi zůstane mým nejšťastnějším životním obdobím. Jinak přiznávám, že jsem trochu na rozpacích, každý člověk dělá chyby, jistě jsem je dělal také já, také si říkám, jestli už Horáčka nebylo dost. Je hodně lidí, kteří dělají dobré věci, ale o jejich činech se neví nebo se to neví v širším povědomí. Nechci ale, aby to vypadalo, že si ocenění nevážím, to opravdu ne. Je to pocta. Velká pocta. Děkuji.“

(Zaznamenáno v Turnově v říjnu 2004.)

Pozn.: Života běh Jaromíra Horáčka se uzavřel 3. února 2007.

Související články (celkem 33)

Zobrazit další související články...

Související články (celkem 33)

Autor článku

Komentáře Zrušit psaní odpovědi

Přihlášení

Email *
Jméno
Příjmení