Jičín, polovina dubna 1998. Jarní podvečer, kdy skrz mraky vyráží sluníčko a vane ostrý, chladný vítr. Zima, ač letos nijaká, se nechce vzdát. V místním muzeum právě vrcholí přípravy na vernisáž výtvarných prací turnovského myslitele Karla Hnyka.
Ten dubnový podvečer nakonec přišlo více lidí, než se čekalo. A to je dobře. Pro mnohé z nich to bylo možná první setkání s Mistrem, o kterém dosud nevěděli. S Mistrem, který přes svůj vysoký věk srší energií, které má na rozdávání. Mělo jít sice o vernisáž, ale s tou svojí zkostnatělou družkou, odehrávající se často ve strojené, „prkenné“ atmosféře, nemělo ono setkání zhola nic společného. Spíše šlo o hřejivé povídání, které možná pro některé z přítomných znamenalo počáteční kontakt s duchovním životem, dnešnímu světu tak vzdáleným. Když se Hnykův hlas monotónně a přitom svěže, tiše a přitom přesvědčivě nesl prostorem, nastalo v průběhu několika minut to, co pro Mistra není ničím novým: V očích jeho posluchačů se začaly zapalovat plamínky. Plamínky zájmu, plamínky pochopení a plamínky žádostivosti po nových informacích. Ten večer nepadlo ani slovo o tom, že Karel Hnyk byl jedním z prvních v této zemi, který začal ve třicátých letech praktikovat jógu, překládat Steinerovu anthroposofii, zabývat se akupunkturou, akupresurou a východními filozofickými směry, ale jakoby toho ani nebylo třeba. Při povídání, které bylo vlastně jakýmsi neformálním úvodem do duchovních nauk, totiž vše vyplynulo z kontextu sděleného. Nebo snad myslíte, že o hvězdných hodinách a zvířetníku v nás, o tantrických tancích, o životosprávě, pokoře, vnitřním já, propojení s vesmírem, vztahu muže a ženy a o životě a smrti může zasvěceně povídat člověk nezasvěcený?
Karel Hnyk se narodil v roce 1911 v Hrabačově u Jilemnice na samotě, které se říká Na Bělidle. Jeho matka byla rodilá Pražanka, jedna z prvních sokolek v zemi. Byla učitelkou. Otec pracoval v lese. Za první světové války byl důstojníkem rakouské armády v Haliči. Tam za ním také Karel spolu s matkou a dvěma sourozenci přijel a žili tu, kousek od bojiště, až do konce války. Po roce 1918 se rodina dostala do Prahy, ale zakrátko se přestěhovali zpět do Krkonoš. Karel začal chodit do školy v Dolní Branné u Vrchlabí, kde byl otec prokuristou. Protože oblast kolem Horní a Dolní Branné byla osídlena Němci, jsou jeho tehdejší zážitky poznamenané častými souboji „na život a na smrt“ s německými vrstevníky.
V roce 1922 nastoupil Karel Hnyk do reálného gymnázia v Praze. Jeho spolužákem byl František Hrubín, který od něho, jak říká, často opisoval. Paradoxně právě v hodinách českého jazyka. „Na Františku Hrubínovi je vidět, že ono geniální v člověku není původu scholastického (školního), ale že je to dáno člověku vyšší mocí,“ hodnotí svého tehdejšího spolužáka. Ke konci gymnaziálních studií Karel vážně onemocněl. Když se z chorob vykřesal, šel už dál vlastní cestou.
Začal se věnovat výtvarnému umění. Nastoupil do výtvarné školy Studio Dec-Art, které vedl akademický malíř Jaroslav Masák. „Byl jsem jeho žákem a stal se jeho dlouholetým přítelem,“ říká. „Studio bylo ve vile na Grébovce, kterou měla škola pronajatu. Prožil jsem tu jedny z nejhezčích let svého života.“ Spolupráce Karla Hnyka s Jaroslavem Masákem přežila nejen druhou světovou válku, ale i následný nástup komunistické moci a završila se až na konci 60. let. To už ale vilu na Grébovce dávno komunisté znárodnili a Karel dlouhá léta pracoval jako nejpodřadnější dělník.
„Gymnázium jsem sice nedokončil, ale chodil jsem jako externí posluchač na filozofii a psychologii. Při těchto přednáškách jsem definitivně prohlédl nabubřelost takzvaného západního technokratického vědění a cele se obrátil k Východu. Začal jsem se seznamovat s východní filozofií a náboženstvím, učinil jsem první kroky v aplikaci jógy a vzdělával se ve východním léčitelství. Praktikoval jsem dlouhé pobyty v izolaci v lůně přírody, kde jsem se učil meditaci a pokoře k dílu Tvůrce, a hlavně – maloval a maloval.“
Na přelomu let 1938 a 1939 se Karel spolu s rodiči přestěhoval do Turnova. „Otec tady chtěl dožít a já pokračovat ve filozofii a umění. Každý můj tehdejší obraz musel mít filozofický podtext. Jezdil jsem často na Slovensko do odlehlých částí Karpat, kde jsem prodělával ty nejtěžší životní zkoušky v tvrdém kontaktu s přírodou a s lidmi, kteří v těchto podmínkách dokázali žít. Jenom nerad jsem se odtud vracel zpět do civilizace, mezi lidi, kteří místo duchovního života žili jenom touhou po penězích a po moci. Na chleba jsem si ale vydělávat musel a jsem vděčný svému otci, že jsem mohl být součástí jeho podnikání. Měl jsem sice povinnosti, ale také spoustu času. Jenom tak mohly ve 30. letech vzniknout první překlady Steinerových děl, první série přednášek o východních filozofiích a východním pojetí medicíny, zahrnujícím tehdy skoro neznámou akupunkturu a akupresuru. V těchto letech jsem se seznámil také s homeopatií. Homeopatie – to jsou vlastně léky, ve kterých jsou soustředěny síly z vesmíru, převzaté květinami.“
Už ve 30. letech začal Karel Hnyk s prvními přednáškami o východních léčebných metodách a buddhismu. „Bylo to po obrovské vlně studia, kdy jsem byl novými poznatky úplně zahlcen. Přednáším dodnes. Za komunistů se přednášky konaly v malých, uzavřených a polotajně organizovaných skupinách. Dnes už je situace sice jiná, ale, bohužel, přibylo mi pár křížků, a tak to není jednoduché. Když začnu lidem přednášet, jakoby za mě mluvil můj vnitřní hlas. Vím, že je to dar předků, respektive těch, kterými jsem byl dřív. Cítím, že mé předchozí životy se odehrávaly někde hodně na Východě, asi v Tibetu. I když mluvím česky, někdy podvědomě říkám slova a věty, které do češtiny nepatří.“
I za protektorátu Karel Hnyk dál pokračoval neochvějně v tom, co se v předchozích letech naučil. Pobýval často na Valašsku, žil co nejblíže k přírodě a živil se prodejem obrázků, které v kopcích vznikly, a také z toho, co měl našetřeno z minula. Pobýval často u lidí vysoko v horách, kde náklady na život jsou nepatrné a on, jak říká, nikdy nebyl neskromným člověkem. Dokonce prý několikrát přednášel německým vojákům o východních filozofiích. „Poznal jsem, že se mezi vojáky najdou také normální, přemýšliví lidé. Jedni se dali opít Hitlerovým náhledem na svět, druzí zůstali sami sebou.“
Po válce Karel Hnyk pokračoval s profesorem Masákem ve Studiu Dec-Art. Jejich výtvarná škola začala velmi dobře prosperovat, měli i vlastní učebnice a skripta. Dařilo se jim až do roku 1950. Tehdy komunisté školu znárodnili. Obrazy, učebnice a vybavení odvezlo několik nákladních aut neznámo kam. Dvacetiletá práce dvou nadšenců byla zničena. „Komunisté mně sice nedovolili žít, jak jsem byl zvyklý, ale já si vždycky našel skulinku, jak být svobodným i v jejich úzkých mantinelech. Paradoxně mě donutili vzdát se části svobody až po svatbě, kdy jsem převzal odpovědnost i za někoho jiného než jen sám za sebe.“
Od roku 1958 Karel pracoval, jak říká, v hanebném prostředí, jako brusič v turnovské Dioptře. Byl tu až do odchodu do důchodu v roce 1975. Potom zase mohl svobodně pokračovat v tom, co načas musel opustit. Využil každé příležitosti, aby se dostal zpět do míst, kde před válkou a za války působil. I po letech si na něho lidé pamatovali. V roce 1968 měl jedinou výstavu svých výtvarných prací za období celého komunistického režimu, kterou se podařilo realizovat díky souhře náhod v divadle v Jablonci nad Nisou. Nikdy předtím ani potom ho režim k žádné veřejné prezentaci nepustil. Přednášky, které v padesátých a šedesátých letech dělal, se často odehrávaly v soukromých bytech a v nejlepším případě byly polooficiální. První „povolené“ se uskutečnily až na konci 70. let pro pražskou církev unitářů, což je společnost, která si ze všech náboženství a filozofií vybírá svoji vlastní cestu pro pochopení základních filozofických a náboženských vztahů na tomto světě.
Svoje přednášky Karel Hnyk prezentoval a dosud ještě prezentuje na různých místech republiky. Byly v Praze, na Šumavě či na hvězdárně v Úpici u Trutnova. Zejména pro mladé lidi přednáší o makrobiotice, józe a nových pohledech na život. I přes svůj věk si zachoval nezkalený pohled na naši současnost, ke které se vyjadřuje velmi kriticky. Možná jenom pocit, že ještě nesplnil to, co v životě měl, tedy obrátit ještě několik lidí na správnou CESTU, mu pomáhá žít další dny. A tak pro některé své žáky a posluchače často funguje jako sluníčko, které každé ráno vychází, a když celý den pilně pracujete, můžete být večer, když sluníčko zapadá, zase o kousek dál…
Shrnout v několika větách více než šedesátiletou práci na duchovní cestě životem je úkol nesnadný a patrně přímo nemožný. Když s Karlem Hnykem prožijete několik dnů, kdy vám v dlouhých hodinách dokáže působivě vykládat principy „skutečné“ cesty za osvícením, často se v jeho myšlenkách opakuje několik témat, která sama o sobě představují námět na několik večerů. Přesto by bylo dobré si ona témata přiblížit alespoň v několika větách. A až se jednou vydáte na duchovní CESTU i vy, možná vám na ní poslouží jako základní vodítko.
MUŽ A ŽENA
Jejich vzájemný vztah je ukryt v hvězdných hodinách. Od půlnoci do dvanácti hodin nabývá vlády nad světem mužská kvantitativní energie, od dvanácti do dvaceti čtyř hodin nabývá vrchu ženská kvalitativní energie. Vzniká obrovská síla, která je propojena s vašimi vnitřními orgány a všechno dohromady jsou to vesmírné, hvězdné hodiny. Mužská kvantita a ženská kvalita fungují dobře jenom tehdy, když se jedna nesnaží nahradit druhou. Příčiny dnešních rozvodů a rozpadů manželství lze vystopovat právě tady. Od přírody má muž i žena dán určitý úkol, který musí splnit. Stane-li se muž ženou a žena mužem, poruší ony hvězdné hodiny, onu danost. Vesmír se ale nebude kvůli našim názorům, půtkám a nedorozumění rozpadat. Odnesou to lidé. Lidé, kteří nepřemýšlejí, proč jsou tady a co je jejich úkolem. Chceme-li pracovat na lepším příštím, musíme pracovat společně, ne se dělit. Můžeme to také nazývat genetickým kodexem. Jinými slovy – když žena chce nahradit muže a naopak, je to proti přírodě a současně je to zdrojem nesvárů a neshod.
O ČLOVĚKU
Dnešní člověk je především egoista. Myslí jen sám na sebe. Ztrácíme emoce, ztrácíme schopnost poslouchat například hudbu, která se proměnila v neurotické výstřelky, které lidé přijímají jako sobě vlastní. A tak místo harmonie a řádu do lidského života vstupuje neřád. K tomu ještě počítače a zejména Internet, který lidem bere úplně jejich lidskou přirozenost a jedinečnost, kdy se stávají pouze součástí nějakého imaginárního celku, který ve skutečnosti vůbec neexistuje. Informační společnost je katastrofa. Informací je už dnes tolik, že se stávají pro mozek nestravitelnými a díky tomu se také prohlubuje propast mezi minulou, současnou a budoucí generací. Mládež se cítí opuštěna a se svými rodiči a prarodiči si nemá o čem povídat. Společnost se stává nemocnou, neurotickou a schizofrenickou. Člověk neví, čí je. A stejně jako počítače dělají chyby, bude je dělat i člověk, jenom si to nebude uvědomovat. Příroda se nedá oklamat. A když ji oklameme, je krutá a člověk to pocítí na svém vlastním bytí. Nás, kteří tohle chápou, je málo, ale nesmíme se vzdát. Musíme vzdorovat těm, kteří chtějí celý svět rozvrátit jenom ve svůj prospěch a svůj zisk. Jinak to může znamenat konec lidstva.
O ČEŠÍCH
Z východních národů jsme byli my, Češi, nejodvážnější. Došli jsme nejdále na Východ. Stejně tak z nordického plemene Angličané, kteří došli až k moři a dál už nemohli. Díky tomu, že Germáni na takové úrovni jako my nebyli, jsme jejich výboje přežili a v české kotlině se udrželi. A stejně jako Češi jsou na tom Angličané. Oni to ale dotáhli dál a v rámci svého společenství si podmanili národy Afriky a Asie. Doufám, že díky této naší už zapomenuté historie budeme mít v těchto letech jednu z nejlepších výchozích pozic do budoucna. Nemyslete si ale, že jsem velkým zastáncem naší integrace do evropských struktur. Evropskou unii pokládám částečně za vyděračský systém, ve kterém se udrží jen silné státy a národy. Budeme se muset hodně prát a budeme muset projevit větší míru pospolitosti, abychom si dovedli v nové Evropě vybojovat své místo na slunci. Mám obavu, aby se s Čechy nestalo to, co bylo po Bílé Hoře: Že si nás podmaní jiné národy. Naše neuvědomělost je hrozná, jsme příliš naivní, myslíme si, že lidé zvenčí k nám přicházejí s dobrými úmysly, ale oni si nás chtějí pouze podmanit. Tragickou roli hrají v této dějinné hře komunisté, kteří prodali náš národ již dávno. Ani Židé nejednají podle mého soudu v rukavičkách. Jim jde především o nadvládu nad světem. O to těžší to budeme, my Češi, v následujících letech mít.
O EKONOMICE
Takzvané ekonomické pravdy nám iluzorně předkládají věci, které ve skutečnosti vedou k našemu sebezničení. Dnes máme kolem sebe mnoho zbytečných věcí, které nikdy ve skutečnosti nebudeme potřebovat a tím pádem by pro nás neměly být důležité. Bohužel, je to pro většinu lidí přesně naopak.
V minulém století člověk hledal duši a Boha. V našem století si vytvořil idoly v podobě materiálních statků, kterými si Boha nahradil. A jako byl dříve oddán Hospodinu, dnes nejenže na něho zapomněl, ale novými modlami se stala auta, domy, televize, videa…
O LIDECH
Když přirozenou cestou dovedeme tvořit a myslet současně, dovedeme i rozdávat. Ten, kdo dovede rozdávat, je naplněn největší rozkoší. Příroda jako největší Stvořitel nám dala do vínku věci, které my někdy využíváme jenom ve svůj neprospěch.
Žil jsem mezi negramotnými pastevci a rozmlouval s nimi tak úžasně, že když jsem přišel mezi vzdělané lidi, připadal jsem si jako mezi negramoty. Nešťastný je člověk přeplněný vědomostmi.
NEJEN O BUDDHISMU
Buddhismus tu byl daleko před Kristem, a to co se u nás stalo v posledních dvou tisících let byla pouze aplikace událostí v Asii, v Evropě navíc zneužitá církví. Církev se dostala do mocenských postavení a dnes jí spolu s židovským národem patří největší finanční komplexy v Americe, Izraeli a Vatikánu. Tyto země dohromady financovaly již několik válek.
Hodně lidí říká, že buddhismus nelze aplikovat na střední Evropu. To je nesmysl. Právě Buddhovo učení je jako ušité pro třetí tisíciletí. Pochopí ten, kdo se s jeho myšlenkami seznámí. Teze jako zákon příčiny a následku, vzájemné lásky člověka k člověku a života jako školy, ve které plníme úkoly, které jsme si před zrozením sami dali, to přece není učení jen pro Východ, ale pro celý svět.
Podle mých poznatků dochází nyní daleko na Východě k příkazům „shora“, aby se všichni buddhisté, hinduisté a další přívrženci východních filozofií a náboženství vydali na cestu na Západ a pomohli zachovat lidstvo na této planetě a nabídli mu nový pohled na život.
O VČELÁCH, TANCI A ŽIVOTĚ
Když včela letí ke květině, ví, že k ní může jenom v určitou dobu a jen k určitému květu. Ona podvědomě respektuje ony zákonitosti, které se my snažíme svojí zaslepeností a nadutostí rozbourat a zničit. Tady se nabízí paralela s přírodními národy, které na oslavu určitých událostí a přírodních úkazů, podle našeho zdeformovaného pohledu, „pouze“ křepčí kolem ohně. Jenomže ony „primitivní“ národy dovedou tímto projevem propojit samy sebe, zemi a vesmír v jeden celek. Jako člověk, který ovládá techniku jógy a tantrických tanců chápu, že právě tato forma emocí dává člověku úžasnou sílu. Poznáte něco, co vás přesahuje. Když jsem na setkáních se stejně zaměřenými lidmi názorně demonstroval skutečný význam tance pro člověka a moji posluchači se o to snažili se mnou, docházelo k neuvěřitelným věcem. Byli jsme na pár minut jedním celkem, až se z toho někteří radostí rozplakali a navzájem se objímali. Myslím, že na chvíli pochopili pravou podstatu bytí. Jsme tady, abychom vykonávali jenom dobré. Špatné skutky nám budou sečteny a budou tvořit základ nepěkné karmy v dalším životě. Snažme se být dobří, prosím vás o to…
(Zaznamenáno v Turnově v průběhu let 1997 a 1998.)
Pozn.: Mistr Karel Hnyk již opustil tento svět. Odešel smířen a v očekávání věcí příštích na jaře 1999.
Související články (celkem 33)
- ZA VÁCLAVEM ŠOLCEM: O PRÁVNÍKOVI, KTERÝ JEZDIL LÉTA S NÁKLAĎÁKEM…
- ZA VÁCLAVEM FEŠTREM
- VZPOMÍNKA NA PANA FOTOGRAFA!
- NEJSEM NA MALOVÁNÍ EXISTENČNĚ ZÁVISLÝ, A PROTO V TOMTO SMĚRU SVOBODNÝ, ŘÍKÁ VÁCLAV ŽATEČKA
- VÁNOČNÍ PŘEMÍTÁNÍ O ODCHODECH A ZAVŘENÝCH DVEŘÍCH
- ODEŠEL BUKOVINSKÝ PÁBITEL
- ČESTNÝ OBČAN IVAN ŠOLC
- DANA A VÁCLAV FEŠTROVI
- POKUD JSOU V TÉTO ZEMI KOMUNISTÉ LEGÁLNĚ, TAK JÁ JSEM TADY ILEGÁLNĚ, ŘÍKÁ SERGEJ SOLOVJEV
- PAN HOROLEZEC
- „PRVNÍ REPUBLIKA A VLASTNĚ I MONARCHIE NÁM DALY DOBRÝ ZÁKLAD,“ ŘÍKÁ DALIBOR CIDLINSKÝ
- PROCESTUJEŠ PŮL SVĚTA A PAK MUSÍŠ KONSTATOVAT: MÁME SE V ČESKU DOBŘE. HODNĚ DOBŘE, ŘÍKÁ IVETA HOLBOVÁ MELÍŠKOVÁ
- HOROLEZECTVÍ JE ŽIVOTNÍ FILOZOFIE
- „ZÁKLADEM VŠEHO TVŮRČÍHO DĚNÍ JE DOBŘE ZVLÁDNUTÉ ŘEMESLO,“ ŘÍKAL JIŘÍ NOVÁK…
- S MÍLOU HOLASEM O ŽIVOTĚ, PSECH, DIVADLE A MLADÝCH LIDECH
- OBČAN ZAJÍC
- O LIDECH, KTEŘÍ SPJALI SVŮJ ŽIVOT S JEDINOU KULTURNÍ PAMÁTKOU
- IPSER = MOTEJL = ČMUKAŘI
- Z DARŮ NEJVĚTŠÍHO POLISTOPADOVÉHO ČESKÉHO MECENÁŠE BUDE TURNOV ŽÍT DALŠÍ DESÍTKY LET