POSLEDNÍ TEČKA ZA ANTIMONY 70. ŘÍKÁ SE, ŽE JSME BYLI NÁRODEM KOLABORANTŮ. NEBYLO TOMU TAK, ŘÍKÁ VOJENSKÝ HISTORIK EDUARD STEHLÍK

0

Původně jsem si myslela, že si přednášku plk. PhDr. Eduarda Stehlíka, kterou měl v Rovensku pod Troskami u příležitosti květnových oslav ANTIMONY 70, nahraji jen tak pro sebe. Jenže… Někteří se mě ptali, jaké to bylo, a litovali, že přednášku prošvihli, nebo se už do sálu nevešli, protože bylo opravdu nabito. Bylo i pár těch, kteří po zjištění, že disponuji nahrávkou, chtěli kopii. Tak jsem tedy zasedla ke sluchátkům a přednášku přepsala. Má vrozená lenost mi tedy původně našeptávala, ať „vyzobu“ jen sem tam něco. Ale to vážně nešlo. A tak vám předkládám možná nejdelší, ale určitě nejlepší text, který jsem kdy napsala. Škoda, že obsah není můj. Budiž mi útěchou, že s ním bytostně souzním. Přeji pěkné počtení…

Nahrávka ze dne 4. května 2013. Místo pořízení: sál radnice v Rovensku pod Troskami. Text je rozdělen do odstavců, které jsou až na malé úpravy přesným přepisem přednášky plk. Eduarda Stehlíka:

Vojenským dějinám se věnuji už nějakou dobu a přivedl mě k nim zájem o naše opevnění v pohraničí, vybudované za první republiky. Po nějaké době jsem, tak jako mnozí, kteří se věnují „bunkrologii“, zjistil, že důležité není to, kde který bunkr stojí, jak silné má stěny, jaké zbraně byly umístěné v jeho střílnách, ale to, kdo v tom bunkru byl a chtěl chránit republiku, případně kdo ten bunkr postavil. Možná právě přes toto poznání, že mnohem důležitější než technické parametry opevnění jsou lidé, kteří měli v těch bunkrech bojovat, jsem se po nějaké době dostal k lidským osudům. Neboť jsou to právě lidé, kteří tvoří dějiny. Je nutné si uvědomit, že ať už jakýkoli parašutista, jakýkoli voják, který chtěl splnit svůj úkol v době války a ocitl se na území tzv. protektorátu, by to sám nezvládl. Nemělo by se zapomínat, že to byli právě obyčejní lidé, díky kterým mohli parašutisté splnit úkoly, které v Londýně dostali…

201306081623_zap_236_2013_stehlik

… Po svém dnešním příjezdu do Rovenska jsem před přednáškou hovořil s několika lidmi. A padla otázka, která s parašutisty vlastně nesouvisí – jak to vlastně bylo v roce 1938? Mohli jsme se bránit, nebo ne? Ono to všechno v tomto roce vlastně začíná. Protože rok 1938 je okamžikem, který naprosto zásadním způsobem poznamenal moderní dějiny našeho národa a to, jak se svět na nás dívá. A proto si myslím, že stojí za to se u tohoto tématu zastavit. Protože kdybychom Mnichov 1938 brali jako věc, která byla v pořádku, že řešení, které tehdy bylo přijato politiky a prezidentem Benešem, bylo řešení správné, tak bychom o něm dodnes nemluvili tak často a tolik se k němu nevraceli. Troufám si dokonce tvrdit, že v kterékoli hospodě v tomto státě najdete odborníka na tři věci: hokej, fotbal a Mnichov. Každý vám bude snášet svá pro nebo proti. Já jsem tuto otázku dostal snad tisíckrát, a má odpověď na to, zda jsme se měli, nebo neměli bránit, zní: Nemohli, ale měli. Možná to zní divně, ale rád bych vysvětlil, co tím myslím.
 
V roce 1938 československá armáda, a to říkám s plným vědomím toho, co o ní vím, nebyla připravena na válečný konflikt. Bylo to mimo jiné proto, a z toho mě trochu mrazí, že se jednoho krásného dne začal kdosi domnívat, že žádný válečný konflikt už nehrozí. Že lidstvo se poučilo z hrůz I. světové války, že už nikdy nic podobného nepřijde. A v souvislosti s tím začala politická reprezentace Československé republiky ve 20. letech armádu oklešťovat na výdajích. Domnívala se, že už ji nebude potřebovat. Jak krátkozraké tohle rozhodnutí bylo, se zjistilo o pár let později.
To oklešťování je nejlépe vidět při podrobnějším pohledu na Vojenskou akademii v Hranicích těch let. Mimochodem, jeden z jejích absolventů byl právě nadporučík František Závorka, velitel Antimony, který skončil život právě zde v Rovensku pod Troskami. Akademie vznikla na počátku dvacátých let minulého století a odcházelo z ní kolem 200 absolventů ročně. Na konci dvacátých let už jich bylo pouze 48. Naproti tomu v roce 1937, lidově řečeno, když už nám „hořela koudel“ a potřebovali jsme nutně důstojníky, jich z akademie vyšlo za jediný rok na dva tisíce.
Ono je to hezké, ořezat armádu, donutit ji propustit vycvičené lidi, uložit zbraně do skladů. Když jste pak ohroženi, můžete si zbraně koupit, nebo rychle vyrobit. Ale už nestačíte lidi vycvičit a naučit je s těmi zbraněmi zacházet. A stáváte se tak snadnou kořistí. A z toho mě mrazí, kam jsme se dostali v současné době s naší armádou. U nás je momentálně nějakých 23 tisíc mužů a žen v uniformě, což jsou početně dvě divize československé armády v roce 1938. Tehdy ale měla armáda těch divizí 17! To je trochu tristní pohled, nemyslíte? Nechci být špatným prorokem a modlím se za to, ale může se stát, že armádu budeme potřebovat a nebudeme ji mít. A než ji znovu vybudujeme, bude to chvíli trvat. A je otázka, jestli nám bude dán čas, abychom ji vybudovali. Konečně to, že nám armáda chybí, poznáváme už dnes. Když potřebujeme pomoc při nějaké živelné katastrofě, tak si možná říkáte, ať přijede armáda. Ale ono mnohdy už není kde brát…

201306081623_zap_237_2013_stehlik

Vrátím se k tomu: Nemohli, ale měli… Takže my jsme přes veškeré úsilí připraveni nebyli. Mohli jsme nějakou dobu vést válku, ale nedopadlo by to dobře. Nicméně tady říkám to druhé. Měli. Říkám to s vědomím toho, že o pouhý rok později šlo do války Polsko. Z pohledu jeho připravenosti a technické vybavenosti nešlo o armádu, která by byla nějak světoborná. Jistě, početně byla větší, ale z hlediska zbraní a vybavenosti jsme na tom byli my o rok předtím podstatně lépe. Ale polská armáda bojovala i v situaci, kdy byla z jedné strany napadena nacistickým Německem a 17. září 1939 začala východní oblasti Polska obsazovat Rudá armáda. Poláci bojovali, a přestože byli poraženi, se dodnes hlásí ke svým hrdinům.

My jsme kapitulovali a v souvislosti s tím se na nás mnohdy nahlíží jako na zbabělce, kteří uhnou a nebojují, když o něco jde. Přitom si myslím, že to je velice nespravedlivé. Jako kdyby tu zůstal jen Mnichov a nestalo se nic potom. Jakoby tu nebyli vojáci, kteří bojovali ve Velké Británii, Francii, na Středním východě, na východní frontě, létali na nebi Francie a Anglie a v neposlední řadě ti, kteří bojovali na frontě domácí. A je nutné říci, že ta fronta domácí byla mnohdy krutější než frontové bojiště jako takové. Na frontě, tam stáli proti sobě vojáci, bylo jasné, kdo je kdo. Zatímco na té domácí frontě byl na jedné straně příslušník odboje nebo parašutista a proti nim gestapo, konfidenti a jejich spolupracovníci…
 
Je potřeba také zdůraznit, že bylo mnoho vojáků, důstojníků, kteří chtěli za hranice, ale bylo jim jejich nadřízenými jasně sděleno, že jednou vypukne celonárodní povstání proti nacistům, a tak nemůžou všichni kvalitní lidé odejít. Většina těch, kteří tento rozkaz dostali a uposlechli, válku nepřežila. O to více není možné ty, co zůstali doma, označovat za zbabělce. Viděli to podobně i vojáci, kteří bojovali v zahraničí. Měl jsem možnost číst nejrůznější deníkové zápisy, které vznikly v letech války. Speciálně rok 1942 si velice dobře pamatuji, protože jsem se svého času zabýval Lidicemi a dostal jsem do ruky deníky jednoho českého  důstojníka, který bojoval v Anglii. Hledal jsem jeho zápis z 10. června 1942 a to, co následovalo po tomto datu. Ten deníkový zápis zněl: Přišly otřesné zprávy o Lidicích, člověk se až chvěje děsem, čím si doma lidé procházejí… A o něco dál autor pokračuje: Dnes je to tak jiné, než v té minulé válce. Tehdy byli hrdinové za hranicemi a dnes jsou to ti, co jsou doma. A až se jednou budu vracet domů, pokud to přežiju, tak půjdu potichu a kolem humen…

V roce 1938 jsme nebojovali, ale to, co následovalo, tak z toho národ vychází dobře. Já jsem si to uvědomil jednou, když jsem mluvil se svým kolegou, profesorem Schultenem působícím v Amsterdamu. Ten se mě ptal, kolik že jsme to vlastně měli za války vojáků ve Velké Británii. Asi tisíc mužů u letectva, zbytek u pozemních sil, tak asi šest, sedm tisíc celkem, zněla má odpověď. No, nás Holanďanů tam bylo asi deset tisíc… Reagoval jsem, že oni byli v jiné situaci, bojovali jako armáda, pak se přesunuli do Británie. „Počkej  – ty se jako omlouváš, že Čechoslováků bylo míň? Nás bylo deset tisíc ve Velké Británii a dvacet tisíc u SS. To vy tento problém neřešíte!“
Ano, také tento fakt je potřeba zmínit. Když se podíváte na evropské země, které byly okupovány nacistickým Německem, tak řada zemí disponovala jednotkami, které měly stříbrné blesky na límci, jednotkami SS. My tento problém skutečně nemáme.

Říká se také, že jsme byli národem kolaborantů. Nebylo tomu tak. Počty těch, kteří se s nacisty zapletli, nebyl ani ve srovnání s jinými národy přehnaně vysoký. Když se podíváte na některé dochované anonymní dopisy, které docházely gestapu, mimochodem jedna z úžasně dochovaných sbírek je v pardubickém archivu, zjistíte, že ten počet kolaborantů je relativně malý. Chtěl bych v této souvislosti zmínit jednu drobnost. Když ty dopisy budete číst, tak vám svojí dikcí, vulgaritami, závistí, nenávistí a ukřivděností připomenou jednu věc z dneška: Otevřete si někdy diskuse na internetu. To jsou stejní lidé! To je ten typ lidí, o kterých T. G. Masaryk svého času říkal, že to je patologická sedlina, která vyplouvá na povrch v dobách těžkých okamžiků národa.
 
Také je potřeba říci, že v roce 1938 to nebyla zbabělá armáda, která ustupovala. Ale byla to armáda demokratického státu, která poslouchala rozkazy svých nadřízených, tedy politické reprezentace státu, i když s nimi hluboce nesouhlasila. Ale rozkaz byl rozkaz. A teprve poté, co začala okupace a vojáci a důstojníci se mohli rozhodnout sami za sebe, tak také učinili. A většinou se rozhodli správně.

Měl jsem možnost mluvit opravdu se stovkami bývalých důstojníků Československé armády, mnozí z nich byli stejně staří jako naše republika, a všichni říkali, že byli vychováni v tom, aby republiku milovali a byli na ni hrdí. Osobní prospěch a cíle, to šlo stranou, protože republika a vlast, to bylo nejvíc. Udělali bychom pro ni všechno, říkali…

Přednáším na školách, a když dnes řeknete mladým lidem slovo vlast, tak se na ně dívají divně. A když se zeptáte, šel bys bojovat za vlast?, tak se vám občas začnou smát. Ale možná, že stojí za to položit otázku trochu jinak: Kdyby chtěl někdo zabít tvé rodiče, vypálit město, ve kterém bydlíš, tak na takto položené otázky už reagují zcela opačně. Už se nesmějí, bojovali by. Tak se těch mladých lidí ptám: A co je ta vlast jiného, než to, co nás obklopuje, kde jsme vyrostli, kde to máme rádi? Jenom ty pojmy se nám někdy někde ztrácí…

201306081623_zap_238_2013_stehlik
 
Vraťme se ale k parašutistům a výsadkům, které si zde dnes připomínáme. V roce 1940 se začala Velká Británie připravovat na nacistickou invazi. A v rámci těchto příprav byla zřízena organizace SOE (Special Operations Executive), což by se dalo volně přeložit jako Exekutiva nebo Výbor pro zvláštní operace. Ta měla za úkol připravovat na území nacisty okupované Evropy teroristické akce, sabotáže a podobně. My jsme až donedávna, než se odtajnily britské archivy, tušili, že československé výsadky posílané do protektorátu byly součástí nějakého širšího záměru. Že byl jakýsi soulad mezi plány československého politického exilového vedení s britskými plány na podporu odboje v nacisty okupovaných zemích. Ale do jaké míry jsme se vlastně stali součástí tohoto britského úsilí, nebylo donedávna zcela jasné. Britům se povedlo v prakticky celé, nacisty okupované Evropě vybudovat a podporovat silné odbojové hnutí, a jedno z těch silných bylo i v naší zemi.
Na jaře 1941, kdy začaly být výsadky z Velké Británie aktuální, byly pro tento účel k dispozici jen tři letouny, které byly schopné doletět nad území naší republiky, vysadit zde parašutisty a vrátit se zpět bez dotankování. Celý let trval několik hodin, letadlo neneslo žádný jiný náklad, nemohlo například provést nějaké klamné bombardování. Z pohledu špičkově organizované a dokonale vybavené německé hlásné služby nebyl problém odhalit letoun, který doletěl nad naše území a neodhodil žádné letáky nebo bomby. Tím pádem Němci automaticky předpokládali, že letoun vysadil parašutisty.
Jeden z těch nejznámějších letů, který přepravoval výsadky Silver A, Silver B a Anthropoid, byl naprosto dokonale zdokumentován a zaznamenán německou hlásnou službou. Dokonce celý průlet letounu nad naším územím. A pouhý den poté, co letoun vletěl do prostoru protektorátu, už nacisté zahájili pátrání na trase průletu a zároveň informovali četnické stanice po celé zemi o tom, aby začaly pátrat po osobách, které se objevily po 29. prosinci 1941. A to jak po lidech neznámých, tak i těch, kteří v těch místech kdysi žili a nejednou se opět objevili…

V současné době dokonalých navigačních systémů to vypadá takřka neuvěřitelně, ale najít to správné místo, kde měl být parašutista vysazen, byl mnohdy nadlidský úkol. Nezbývá, než si uvědomit ještě některé další momenty. Paraskupina Antimony, která působila v Rovensku, ale i další skupiny, které následovaly, byly vybaveny radiostanicemi. V době mobilních telefonů, z nichž mnohé schováte do dlaně, to zní opět neuvěřitelně, ale pokud chtěl někdo v té době před 70 lety vysílat, tak tahal velký kufr s radiostanicí, další kufr se zdroji a k tomu potřeboval také někde umístit anténu. Jen samotné přemísťování radiostanice z místa na místo nebylo vůbec jednoduché už z toho důvodu, že ji většinou nebylo možné přepravovat autem.  Pohonné hmoty byly na příděl a byly dodávány pouze lidem se zvláštním posláním, například lékařům. A aby kdokoli vzal dva kufry s radiostanicí a přesunul se někam vlakem, to také bez komplikací nešlo. Na každém nádraží byly hospodářské kontroly a jakmile jste šli s těžkým kufrem, došlo na prohlídku.
Boj s těmi, co ilegální radiostanice vyhledávali, byl rovněž bojem nesnadným, protože protivník nejenže byl nesmírně krutý, ale byl i technicky velmi zdatný. Technické prostředky nacistických vyhledávacích služeb byly takové, že jakmile se někde ozvala radiostanice, byla okamžitě zaměřena. Nejdříve lokalita – pro vaši představu třeba severovýchod Čech. Vzápětí najížděla do terénu dané lokality auta, která zaměřovala z několika míst. Po krátké době již věděli, že je radiostanice v konkrétním městě, pak již znali konkrétní čtvrť, pak blok domů. Nakonec následovali pánové, kteří šli se speciálními vyhledavači skrytými pod kabátem až ke dveřím, kde byla vysílačka. To znamená, že protivník mohl skutečně parašutisty dohledat až k těm dveřím. Co následovalo pak, není myslím třeba příliš vysvětlovat. Nebyla to žádná legrace.

Pokud jde o parašutisty, často se o nich hovoří jako o lidech, kteří šli záměrně do sebevražedných misí, kteří jakoby si snad až nevážili svého života. Když je ale víc poznáte z dopisů, deníkových záznamů nebo z vyprávění jejich přátel – pamětníků, tak si musíte tento velice zjednodušující pohled poupravit. Byli to lidé, kteří milovali život. O to víc si jich člověk musí vážit, protože z dochovaných dokumentů zjistí, že milovali děvčata, rádi se bavili a jestliže se o nich mluví jako o sebevrazích, neříká se pravda – nebyli žádnými fanatiky. Byli vlastenci, kteří šli pro svou zemi splnit úkol, který považovali za správný.

Říkal jsem vám, že jsem četl mnoho deníků. Byl mezi nimi i deník parašutisty Jaroslava Švarce z výsadku Tin, který padl 18. června 1942 v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici společně s dalšími šesti parašutisty, včetně Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Také si psal deník. Začal si ho psát, když dorazil do Velké Británie a přestal, když odjížděl do Skotska do výcvikového tábora. Řeší v něm zásadní problém – kterak se, jak to říct, blíže seznámit s britským děvčetem, když mluví špatně anglicky. A k tomu se britská děvčata chtěla „kamarádit“ až po svatbě. To je jeho problém z podzimu 1940. V prosinci 1940 už řeší problém jiný, a to jak se vyhnout britskému děvčeti „číslo jedna“, které čeká před kinem, kam pozval britské děvče „číslo dvě“. A před koncem psaní deníku zaznívá takové poselství příštím generacím, tedy, dalo by se to tak nazvat. Švarc píše: „To by mě zajímalo, co si tady jednou ty Angláni počnou, když holka, která chodila s Čechem, už žádnýho Brita nechce!“

Na podobné téma jsem kdysi hovořil s generálem Jaroslavem Klemešem, příslušníkem paravýsadku Platinum-Pewter. Ptal jsem se ho, jak to vlastně měli s těmi Angličankami, když oproti našim českým holkám nejsou zdaleka tak hezké. A on nám na to řekl: „Kluci, nesmíte zapomenout, že byla válka!“ Když jsme se přestali smát, dodal: „A nesmíte taky zapomenout, že jsme byli na ostrově!“ Tohle zmiňuji z toho důvodu, že nemám rád, když někdo z parašutistů dělá mramorové sochy. Oni vešli do dějin, ale byli to normální lidé. A já si jich právě pro tu jejich normálnost nesmírně vážím. A jsem rád, že si je připomínáme, protože oni si to zaslouží.

201306081623_zap_239_2013_stehlik

Tolik přednáška. To následující je odpověď pana Stehlíka na dotaz z publika, který se zabýval tím, že pokud bychom v roce 1938 bojovali, jestli bychom jako etnikum vůbec přežili. A že právě z tohoto důvodu prezident Beneš v Mnichově podepsal…

Stehlík: Prezident Beneš řešil Mnichov tak, jak on se domníval, že ho nejlépe může vyřešit. To znamená, že ho řešil se svojí životní zkušeností a z pozice ministra zahraničí, protože on tím ministrem zahraničí fakticky zůstával i poté, co se stal prezidentem republiky. Řešil Mnichov jako problém mezinárodní diplomacie. A dospěl k závěru, že aby dosáhl určitého cíle a národ ochránil před obrovskými ztrátami, bude lepší se mnichovskému diktátu podvolit. Je zaznamenáno i z jeho nejbližšího okolí, včetně jeho tajemníka Eduarda Táborského, že začal o svém rozhodnutí ohledně Mnichova pochybovat na podzim 1941. V té době do Prahy přijel coby protektor Heydrich a byly zahájeny popravy stovek českých vlastenců. Tehdy začal Beneš váhat, jestli ta volba byla správná. Jestli ty ztráty na lidských životech nebudou takové, že jednou mu někdo řekne, že jeho volba z podzimu 1938 byla špatná. Já osobně se přikláním k  řešení bojovat. Je však také třeba zdůraznit, že na nás Německo v září 1938 nezaútočilo. Kdyby k tomu došlo, armáda by začala standardně bránit zemi a válka by proběhla. To se však nestalo. Měl jsem možnost procházet německé archivy a domnívám se, že Hitler si dával velký pozor, aby na Československo nezaútočil, protože tím by právě tuto obranu „spustil“. On si podle mého názoru otipoval francouzské a britské politiky a dospěl k názoru, že je v pozici koňského handlíře, který má proti sobě „křeny“, kterým může bez obav prodat nejen kobylu chromou, ale klidně i beznohou. Byl přesvědčen, že ti, kteří stojí proti němu, nedosahují jeho schopností. Rozhodl se mnichovskou krizi vybojovat „hubou“ a ono se mu to povedlo!
K tomu bych rád dodal, že patříme k jedněm z mála zemí, které po válce nespočítaly své mrtvé. My nevíme, jestli přišlo za války o život 260 nebo 360 tisíc lidí, to je neskutečná hanba. A to nemluvím o tom, dát těm mrtvým jména. Ale vracím-li se k roku 1938 a zvažuji, zda se mělo bojovat či nikoliv, dávám přednost válce. Protože pokud již statisíce lidí mělo přijít o život, tak se tak mělo stát raději s puškou v zákopu, než jako dobytek kdesi v plynové komoře koncentračního tábora!
Zajímavé je v této souvislosti to, jak by asi Mnichov řešil TGM, pokud by tedy byl ještě ve funkci prezidenta. Pochopitelně se můžeme jen dohadovat. Ale kdysi v Londýně tato otázka skutečně padla. Zodpověděl ji syn TGM, Jan Masaryk, který v té době zastával funkci exilového ministra zahraničí. Jan Masaryk na takto položenou otázku uvedl: „Tata by řekl – tož budeme sedlat…“

Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

(Text byl Eduardem Stehlíkem autorizován – pozn. aut.)

dormeo дормео

Související články (celkem 21)

Zobrazit další související články...
Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.