Na velmi tenký led se pustili organizátoři akce Antimony 70 v Rovensku pod Troskami. Odhalení pamětní desky bývalému starostovi, který se čelem dokázal v lednu 1943 postavit takovému děsivému zlu, jakým bylo tehdejší gestapo, a vzpomínka na parašutisty ze skupiny Antimony, kteří si dobrovolně vzali život, aby obyvatele městečka uchránili před osudy Lidic, to je opravdu akce hodna nejvyšší piety. Když na to „nabalíte“ další aktivity, hrozí, že se z piety stane guláš podobný světské pouti. Když připravíte akci pouze pietní, musíte se spokojit s účastí maximálně desítek lidí. Když připravíte multigenerační program pro rodiny s dětmi, bojujete zase právě s tou pietou.
Očekávání to bylo tedy velké, nicméně, co se v Rovensku pod Troskami 4. května nakonec odehrálo, asi přesvědčilo všechny, že městská slavnost pojatá ve velkém stylu byla dobrou volbou. Antimony 70 jsou tak modelem pro další akce podobného typu, kde jde o propojení historie a současnosti v moderním, atraktivním obalu. „Byl to samozřejmě velký krok do neznáma. Nebylo z čeho se učit, žádná podobná akce se v širším regionu nikdy nekonala. Přesto jsme se připravili snad na všechno, aktivity probíhaly na třech místech, takže se větší počet návštěvníků rozmělnil, město nebylo průjezdné, parkovalo se na periferiích. Jen jsme odhadovali, kolik lidí by asi mohlo přijít. Nakonec jich bylo mezi čtyřmi a pěti tisíci, což bereme jako velký úspěch,“ přiblížila hlavní organizátorka setkání Kateřina Matysová.
|
|
|
|
Vše proběhlo podle připraveného scénáře. V budově radnice byl po celý den promítán film Vojty Filčeva „Antimony“, probíhala zde výstava výtvarných prací žáků zdejší základní školy na toto téma. Prostory na náměstí zaplnili „chemici“ z Liberce, kteří zde představili nejmodernější armádní techniku a obležená jednotlivá stanoviště svědčila o velkém zájmu návštěvníků.
Také zájemci o přednášku známého vojenského historika Eduarda Stehlíka zaplnili sál radnice až po strop. A co se poté strhlo na fotbalovém stadionu, to opravdu předčilo očekávání. Na přílet vrtulníku zde čekaly stovky lidí. Když ten se poté opět vznesl a z výšky 1 200 metrů postupně vyskočilo deset parašutistů 4. brigády rychlého nasazení a za velkého aplausu přihlížejících parašutisté přistávali na fotbalovém trávníku, bylo jasné, že jsme svědky akce, o které se ještě dlouho bude mluvit. Parašutisté si dovolili i takové parádičky jako průlet mezi stromy či let těsně u sebe, kdy jeden z parašutistů stál na padáku svého kolegy.
|
|
|
|
Když vrtulník odletěl, přesunuli se návštěvníci na náměstí k pietnímu aktu odhalení pamětní desky. S sebou přinesli výjimečnou atmosféru z vystoupení parašutistů. To podtrhli i dva hlavní řečníci – ministr obrany Vlastimil Picek a hejtman Libereckého kraje Martin Půta. Oba se shodli, že je nanejvýš potřebné podobné události, jako ty z Rovenska z roku 1943, připomínat, aby k nim už nikdy nedošlo. Hrdinové zaslouží naši úctu a uznání. Ministr Picek připomněl i tehdejší atmosféru.
„Je krutě symbolické, že v den, kdy parašutisté ze skupiny Antimony seskočili u Kopidlna na podzim 1942 na území naší republiky, ukončila ruka nacistů v koncentračním táboře Mauthausen život 264 spolupracovníků a příbuzných jiných parašutistů – Jana Kubiše a Josefa Gabčíka z výsadku Antropoid. Atmosféra v tehdejším protektorátu byla za heydrichiády mimořádně stísněná,“ uvedl Vlastimil Picek. Ten poté v rozhovoru pro média přiblížil záměr ministerstva, přivést do základních a středních škol také výchovu k vlastenectví jako pevnou součást školních osnov!
Dojemné bylo vystoupení nejstaršího potomka starosty Kouřila, Vlastimila Kouřila, který potom se svým bratrem Miloslavem odhalil pamětní desku svému dědovi. Pietní akt byl zakončen hymnou naší země, kterou přednesli žáci zdejší základní školy. Sympatické je, že na pořízení pamětní desky legendárními starostovi se složili lidé ve veřejné sbírce!
Podle plukovníka Eduarda Stehlíka se starosta Kouřil před 70 lety ocitl ve velice složité situaci: Musel se vypořádat s tím, že gestapo nejenže parašutisty objevilo, ale také vědělo, že se ukrývají v Rovensku a současně si uvědomoval, že za daleko menší „prohřešky“ byly vypáleny Lidice a vyvražděny Ležáky. Jeho postoj, kdy silou své osobnosti nacisty přesvědčil, aby od záměru vyhlazení Rovenska ustoupili, Stehlík považuje za hrdinský. „Odhalením pamětní desky starostovi splácíme velký dluh, v souvislosti s parašutisty ze skupiny Antimony byl dosud neprávem opomíjen,“ řekla starostka města Zdeňka Nejedlá. Autorem pamětní desky je výtvarník a kameník Jiří Číhal.
|
|
|
|
Stejný obdiv jako bývalý starosta zaslouží podle historika Stehlíka i samotní parašutisté ze skupiny Antimony. Ti ve své misi obstáli, byť měli podmínky daleko složitější než jejich předchůdci. Smůlu měli, že gestapo v té době na ně nasazovalo špičkové konfidenty – například Karla Čurdu. Stehlík na přednášce i popřel jeden z mýtů naší historie, a to masivní kolaboraci s nacisty. Bez pomoci místních lidí by totiž třeba parašutisté neměli šanci přežít. „Kdo neustále hovoří o Češích, jako o národu kolaborantů, je buď hloupý, nebo neinformovaný,“ zdůraznil Eduard Stehlík.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Po pietním aktu se hlavní zájem návštěvníků přesunul na zdejší plovárnu, kde už od dopoledne probíhaly ukázky dobové techniky a výcviku v podání historických jednotek v režii Roty Nazdar, resp. sdružení Muži prezidenta E. Beneše. „Na plovárně jsme vybudovali tábor, který je velmi podobný těm, kterými při výcviku prošli českoslovenští vojáci včetně výzbroje a výstroje mužstva. Jedná se o největší setkání tohoto druhu v regionu. Pravdou je, že se dělají i setkání větší, my zde ale představujeme pouze dobovou českou armádu a její historii v té nejčistější formě,“ shrnul Vilém Fencl, předseda klubu vojenské historie Roty Nazdar.
|
|
|
|
„Podle ohlasů návštěvníků i místních lidí si myslím, že se vše organizačně povedlo, nezaznamenali jsme žádné stížnosti, i těch zhruba pět tisíc lidí jsme zvládli, protože program probíhal na více místech a pro rychlou přepravu jsme tu měli turistický vláček. Mám z průběhu celého dne dobrý pocit. Už samozřejmě zazněly dotazy, jestli se něco podobného bude opakovat. V tuto chvíli si myslím, že s týmem lidí, kteří Antimony 70 připravili, se nebojím už ničeho a dovedu si představit i další větší akce, které přinesou Rovensku žádoucí prestiž a zviditelnění v tom nejlepším slova smyslu,“ uzavřel místostarosta města Jiří Bíma. Do vlastní organizace celého dne se zapojilo na osm desítek lidí ze všech zdejších spolků – od hasičů a sokolů po okrašlovací spolek či filatelisty, kteří připravili pro sběratele speciální tisk přímo pro tuto akci.
MŮJ ŽIVOT S ANTIMONY ANEB MALÁ SPLÁTKA VELKÉHO DLUHU
V této části informací o akci Antimony 70 si již, vážený čtenáři, dovolím být osobní. O paravýsadku Antimony a válečných událostech jsem se poprvé dozvěděl z knihovny mého dědy a potom z osobního vyprávění někdy začátkem 70. let, když jsem začal „vnímat“. Nebylo to ale tehdy moc skloňované téma, děda záhy zemřel a mně zůstala knížka v jeho knihovně a útržky vyprávění o pohnuté době, pohnutých osudech a rizicích, které nesli ti, co se snažili pomáhat…
Roky plynuly, přišel listopad 1989 a já pamatuji – už jako novinář a hlavně fotograf – první velké setkání na rovenské plovárně v roce 1993. Byla tam ještě spousta žijících legendárních parašutistů a vojáků dob minulých, které se komunistický režim snažil zapudit. Bylo to mimořádně emotivní setkání, protože přítomné provázel syn plavčíka Lukeše, který ony události zažil. Pamatuji na Čestmíra Šikolu z Malé Skály, člena paraskupiny Clay, se kterým jsem poté měl možnost opakovaně se setkat (Češi Českého ráje – ZDE).
|
|
|
|
Potom se objevila Rota Nazdar a od té doby má 16. leden, resp. blízká sobota tomuto datu, pevné místo v mém diáři. A když se před třemi lety objevili mladí filmaři vedení režisérem Vojtou Filčevem a začali natáčet dokument o parašutistech a lidech okolo nich, nedokázal jsem se od štábu a herců odtrhnout. Cítil jsem, že vzniká něco výjimečného, a jestli jste ten film viděli, musíte mně dát zapravdu. Dodnes mně utkvěla scéna z natáčení na jednom místě nad mojí rodnou Semínovou Lhotou, jak herci hledali vhodné výrazy, snažili se být co nejpreciznější, sami nutili režiséra záběry opakovat, a jak potom probírali: „Hele, oni to vlastně byli mladí kluci staří jako my, a šli do takového rizika. Věděli, že to asi nedopadne dobře… Byli bychom my schopni něčeho takového?“ Tady se mi vrátil rozhovor s Čestmírem Šikolou, který naprosto rezolutně a neoddiskutovatelně tvrdil, že ve vyhrocené době zcela jistě budou lidé bránit svoji zemi. Tehdy i dnes. Šikola o tom ani na chvíli nepochyboval!
|
|
|
|
Jak se potom blížilo 70. výročí událostí z ledna 1943, byla tu i čím dál hmatatelnější výzva: Není čas vše okolo Antimony pořádně připomenout? Tehdy přišla Katka Matysová s nápadem na pamětní desku starostovi Kouřilovi, protože Rovensko mu vlastně ještě nestihlo pořádně poděkovat. A to byl impuls, přemýšlet o něčem, o čem se bude mluvit, co zvedne lidi z obýváků a ze zahrádek, co bude důstojné velikosti činů parašutistů i bývalého starosty. S Jirkou Bímou a poté i předsedou Roty Nazdar Vildou Fenclem to už byl prvotní tým, který myšlenku začal přetvářet do konkrétní podoby. Za víc než rok proběhlo mnoho setkání, rozesláno bylo hodně dopisů, proběhlo množství telefonátů všemi směry. Nezapomenu na počáteční nedůvěru lidí z armády, jejich prvotní odstup, který byl vystřídán v dnešní době málo vídanou vstřícností. Co pro věc udělali zástupci „chemiků“ z Liberce či ze 4. brigády rychlého nasazení, kteří neváhali opakovaně na místě konzultovat jednotlivé detaily a ty potom bezezbytku splnit, to už člověk ani nečeká, že je možné. A vstřícnost samotného ministra obrany a libereckého hejtmana, to jde nad rámec běžného postupu!
V akci Antimony 70 se prostě spojilo mnoho pozitivní energie, která byla natolik silná, že i chladné a deštivé letošní jaro ukázalo 4. května svoji přívětivější tvář. A tak se stalo, že výzvu několika snílků (chcete-li bláznů) vyslyšelo skoro pět tisíc lidí. Tak snad pořád platí, že když lidé vidí, že tady někdo opravdu něco pro druhé připravuje od srdce, s čistými úmysly a zároveň to myslí smrtelně vážně, funguje to oboustranně… (pch)
(Speciální poděkování autora tohoto článku patří Kateřině Matysové, Jiřímu Bímovi – místostarostovi města, starostce Zdeňce Nejedlé, rovenskému „ministru dopravy“ a grafikovi Renému Rychtrovi a desítkám dalších lidí ve všech zdejších spolcích a organizacích. A také šprap. Martinu Gajancovi a pplk. Petru Štěpánovi a mluvčímu turnovské radnice Radku Drašnarovi za profesionální moderování celé akce. Díky!)
Související články (celkem 32)
- ANTIMONY S JEDNOU VELKOU SKAUTSKOU VÝZVOU
- ANTIMONY 82
- ANTIMONY SOUKROMĚ ANEB POCTA „BEZEJMENNÝM“
- PŘIPOMÍNÁNÍ PŘÍBĚHU TĚCH, KTEŘÍ SE V MINULOSTI ROZHODLI SPRÁVNĚ
- ANTIMONY 81
- LIDÉ SI PŘIPOMNĚLI HRDINSTVÍ PARAŠUTISTŮ ZA II. SVĚTOVÉ VÁLKY S ODKAZEM NA DNEŠEK
- GRIPENY NAD ROVENSKEM
- POZVÁNKA NA ANTIMONY 80
- ANTIMONY 79
- LEDNOVÉ ANTIMONY V ROVENSKU POD TROSKAMI: TRADICE, KTERÁ ZAVAZUJE
- ANTIMONY V ROVENSKU A SYNAGOGA V TURNOVĚ, CO MAJÍ SPOLEČNÉHO?
- ANTIMONY 75
- ANTIMONY 75
- ANTIMONY 74
- ANTIMONY 73
- DEMOKRACIE, VLASTENECTVÍ, ODVAHA, VLAST… SLOVA, KTERÁ V TĚCHTO DNECH DOSTÁVAJÍ NOVÝ VÝZNAM
- NEDĚLE 13. DUBNA: MALÁ SKÁLA SE POKLONÍ ČESTMÍRU ŠIKOLOVI
- VZPOMÍNKA NA ANTIMONY ZÍSKALA NOVÝ ROZMĚR
- POSLEDNÍ TEČKA ZA ANTIMONY 70. ŘÍKÁ SE, ŽE JSME BYLI NÁRODEM KOLABORANTŮ. NEBYLO TOMU TAK, ŘÍKÁ VOJENSKÝ HISTORIK EDUARD STEHLÍK