(NE)MASOPUST V DOBĚ KORONAVIRU

Máme před sebou poslední dny masopustního času, který lidé od dob dávných zasvětili zábavě. Za normálních okolností by se v příštích dnech v mnoha vesnicích objevily na návsi postavy v maskách Laufra, Metařky, Slaměného, Caprdy, Žida, Cikánky a mnoha dalších. Za doprovodu řízné muziky by obcházely vesnici dům od domu, sehrávaly různé scénky a oplátkou dostávaly pochoutky a dobroty, které pro ně hospodyně speciálně nachystaly. Tak tomu bylo v dobách dávných i nedávných.

Do řady vesnic a měst našeho regionu se tradiční obchůzky masek v posledních letech vrátily, v tradiční archaické podobě se vrátily i na Dlaskův statek. Letos tak tomu bohužel nebude. Ne že bychom nebyli na masopust nachystaní. Po loňském úspěchu muzejního „ochotnického spolku“ (ZDE) jsme se připravovali na další představení. Ve spolku nám sice chybí dvě hlavní aktérky, které nám otěhotněly (možná k tomu přispěl tanec s Medvědem), ale i tak jsme se hodně těšili. Všechny nás to mrzí, protože masopust si doma neuděláte.

Ano – můžete si usmažit plné mísy koblih a křehotin, můžete zabít čuníka a navařit jitrnice, jelita, tlačenku. Nachystat pečínky a gulášky, nacpat si břicho všemi těmi pochutinami a zapít je dobrým Beranovým pivem. Ale po takovém hodování se vám nejspíš udělá přinejmenším těžko. Protože masopust není jen o hodování, ale také o zábavě, a ne ledajaké. Je to velké setkání sousedů a přátel, kteří jednou v roce pustí uzdu své fantazii a prostřednictvím masek a převleků se vžijí do postav bájných šašků a bláznů a dalších fantaskních postav, které vedle drobných zlomyslností popřejí sousedům úspěšný, zdravý a plodný rok. A nejen to. Taky vedle jiného beztrestně připomenou „vrchnosti“ její špatné skutky. A že by těch témat bylo.

No, a až masopustní období skončí na Popeleční středu 17. února, tak dáme všem radovánkám i jídlu vale (tedy letos jenom opustíme maso, radovánky nám skončily už vloni). Dříve s úderem půlnoci odtroubil ponocný poslední masopustní zábavu a lidé se rozešli domů. Ráno si zašli do kostela pro „popelec“, aby si uvědomili pomíjivost pozemského života a zahájili dlouhý čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Na zmírnění následků masopustní veselice bylo povoleno posnídat koblihy s mlékem a dát si štamprličku na „spravení“. Oběd už byl ale bez masa. Často se na stole objevovala čočka, chleba, brambory a zelenina. V období velkého půstu (prvních sedm dní) se jedlo pouze jedno „velké“ jídlo za celý den. Takový byl začátek čtyřiceti postních dní, které končily Velikonocemi. Ale ne všechny zákazy a doporučení se dodržovaly. Například o nedělích se „hřešit“ mohlo, protože nebyly uznávány jako postní dny. V ostatní dny pořádek musel být, protože jak říkaly naše prabáby: „…po každé merendě je třeba trochu ubrat a očistit tělo i duši“. S nadějí, že za čtyřicet dní bude zase všechno, jak má být, se to dá zvládnout v každé době.

Letos si v Dolánkách nezahrajeme, ani nezatrdlujeme. Tak se alespoň podívejte na fotografie, jaké to mohlo být.
Za „muzejní ochotnický spolek“ – Laufr (Vladěna Jakouběová)