Věděla jsem, že rozhovor s tímto mužem nebude pro mě lehký. Snad proto, že si budu do některých jeho životních zkušeností a zážitků z komunistických kriminálů promítat osud svého dědy, se kterým jsem bohužel neměla možnost o takto závažných věcech mluvit. Zemřel totiž příliš brzo na to, aby mně mohl svou životní zkušenost tlumočit. Dívala jsem se do očí panu Sergeji Solovjevovi a říkala si, že možná před padesáti lety ty oči sledovaly toho mého dědu kdesi v Leopoldově, a možná se spolu učili oplétat demižony… Svět je opravdu malý a spousta věcí je relativních. Co dodat, než se začtete do příběhu? Snad jen jedno. Při přepisu se mi hlavou mihl jeden citát: „Tolik toho již bylo řečeno, a přesto stále nemůžeme mlčet“. Málokterý by se hodil lépe…

Musela jsem ho přemlouvat. Každé z navržených témat rozhovoru odmítal. Jedno za druhým. Politika? Ale já už ani nesleduji, kdo tam je, to už mě opravdu nezajímá. Umění? Ale to je pořád dokola, já nevím, co bych k tomu měl říkat… Už to vypadalo, že mě odmítne, ale nakonec se nade mnou slitoval. „No, tak přijďte, budeme si jenom tak povídat a uvidíme, co z toho nakonec bude…“ Abych řekla pravdu úplnou, neřešila jsem „co z toho bude“. Chodila jsem okolo jména Jan Solovjev dlouho, než jsem našla odvahu a oslovila ho s prosbou o rozhovor. A ve chvíli, kdy souhlasil, jsem řešila jediné – konečně budu mít příležitost splnit si takový malý sen. Tady je: představuji vám pana Jana Solovjeva.

„Já jsem ale pozitivní člověk, optimista. Opravdu nevím, jestli jsem ten pravý. Ale jak chceš, rozhovor neodmítnu.“ Tak takovou reakci jsem, pravda, nečekala. Dostala jsem totiž za „úkol“ udělat rozhovor, který by byl vhodný k výročí vzniku naší republiky 28. října. Ovšem – měla v něm být i žhavá současnost. Dalibor mi vytanul na mysli ihned. Člověk, který se za minulého režimu nenechal zahnat do stáda, ten bude určitě kritický i k dnešním poměrům. A teď tohle. Optimista. Zpětně jsem velmi ráda, že jsem to nevzdala. Asi je optimismus nakažlivý. Představuji vám Dalibora Cidlinského, z mého pohledu tak trochu rebela. K tomu známého muzikanta a majitele statku a penzionu v Ondříkovicích. Tam ostatně toto povídání vzniklo.

Právě dnes slaví jeden z nejuznávanějších českých horolezců šedesátiny! Josef Rakoncaj (* 6. dubna 1951 ve Dvoře Králové) se ve svých osmi letech přestěhoval spolu s rodiči do Turnova z podkrkonošského Mostku. Vystudoval strojní průmyslovou školu v Jičíně a v letech 1970 až 1989 pracoval v konstrukci turnovského podniku Dioptra. Působil v profesionálním zahraničním horolezeckém týmu. Je autorem pěti knih, které vyšly v celkovém nákladu více než 250 tisíc výtisků. Od roku 1989 soukromě podniká v oboru úzce spojeném s horolezectvím, sportem a pobytem v extrémním podnebí – nejvíce se věnuje výrobě speciálních péřových bund a spacích pytlů. Jeho turnovská firma se jmenuje „SIR JOSEPH“.

Posledních osmdesát let nebylo v naší zemi zrovna klidné ovzduší: II. světová válka, politické převraty a změny, samé milníky doby. (To slovo mám ráda. Milník.) Když jsem tedy požádala pana Josefa Kunetku o rozhovor, tušila jsem, že to nebude zrovna lehké psaní. Oslavil totiž 15. ledna právě osmdesát let života a všechny ty zvraty a převraty zažil. K tomu všemu posledních dvacet let velmi aktivně zasahoval do veřejného života. Budiž tedy tohle povídání malou, symbolickou kytičkou k životnímu jubileu. Kde začít? Nejlépe se vrátit na začátek, řekla jsem si. A zastavila se u prvního milníku.

V pátek 19. února 2010 odešla z tohoto světa jedna velká českorajská legenda. Zemřel akademický sochař Jiří Novák. Tento do poslední chvíle vitální osmdesátník doslova vytesal do kamene současný Český ráj. V jeho ateliéru pod hruboskalským zámkem vznikly desítky kopií soch barokních mistrů, má za sebou taková impozantní díla, jako je kopie Vidění sv. Luitgardy, která zdobí pražský Karlův most, návštěvníci Kopicova statku mohou obdivovat jeho zdařilou práci – kopii sochy sv. Jiří. Byl to on, kdo ve druhé polovině 90. let zhotovil všechny kopie cenných soch na valdštejnských mostech. Málokterý současník zanechal v Českém ráji takovou stopu jako on. Do poslední chvíle pracoval a připravoval nové projekty. Návrat Neptunovy kašny na náměstí Dr. Edvarda Beneše v Liberci a další připravené významné práce však už nedokončí…

„Jste patrně jediný herec v Čechách, který ve svých 90 letech stojí na jevišti a říká text,“ složil velkou poklonu Mílovi Holasovi předseda Volného sdružení východočeských divadelníků Alexandr Gregar. Právě od něho legendární turnovský herec získal nejvyšší ochotnický řád – Zlatý odznak Josefa Kajetána Tyla. Ten se předává pouze za významný přínos ochotnickému divadlu, ročně toto ocenění v rámci České republiky dostane jen pár lidí. Stalo se tak v neděli 22. listopadu 2009 při premiéře hry Turnovského divadelního studia Láska až za hrob. Zaplněné divadlo tleskalo vestoje. Spontánní radost a poděkování nejstaršímu ze zdejších ochotníků…

Možná se někdo pozastavoval nad tím, proč 28. října 2009 dostal čestné občanství města Turnova v širší veřejnosti méně známý Jiří Zajíc. Jeho vrozená skromnost mu velí nevyčnívat, nestavět na odiv zásluhy. Jak to on sám komentoval, je řada dalších lidí, kteří by na pódiu vedle něho při přebírání symbolického klíče od města mohli stát, je pouze jeden z řady a ocenění chápe nejen pro sebe, ale také pro celý Pěvecký sbor Antonín Dvořák, jehož byl léta předsedou.