Posledních osmdesát let nebylo v naší zemi zrovna klidné ovzduší: II. světová válka, politické převraty a změny, samé milníky doby. (To slovo mám ráda. Milník.) Když jsem tedy požádala pana Josefa Kunetku o rozhovor, tušila jsem, že to nebude zrovna lehké psaní. Oslavil totiž 15. ledna právě osmdesát let života a všechny ty zvraty a převraty zažil. K tomu všemu posledních dvacet let velmi aktivně zasahoval do veřejného života. Budiž tedy tohle povídání malou, symbolickou kytičkou k životnímu jubileu. Kde začít? Nejlépe se vrátit na začátek, řekla jsem si. A zastavila se u prvního milníku.
* Narodil jste se v roce 1931. Osm let poté obsadil naší zemi Hitler. První milník, který jistě ovlivnil váš život. Máte na tu dobu nějaké vzpomínky?
Žil jsem tehdy s rodiči a starším bratrem v Troskovicích, později v Sedmihorkách. Celé mé dětství bylo poznamenáno tím, že můj tatínek byl invalidní. Měl z útrap prožitých v I. světové válce oslabené kosti, a když v roce 1935 uklouzl v lese, poranil si páteř. Pracoval jako lesník. Po tomto úraze zůstal ochrnutý v péči mé maminky. Asi jsem díky těmto okolnostem rychleji dospěl. V době, o které se bavíme, jsem začal chodit do školy v Rovensku pod Troskami. A vzpomínky na tu pohnutou dobu? Až zpětně jsem nesmírně ocenil, že si nás učitelé brávali ve škole stranou a neustále nás upozorňovali na nebezpečí spojená s okupanty. A že těch nebezpečí nebylo málo. Například v samotných Sedmihorkách, v Turnově v Modré hvězdě nebo třeba na Sychrově byla ubytována mládež z Hitlerjugend. A my, kluci, jsme se chodili koupat do rybníka Podháj v Sedmihorkách, kde v okolních lesích tito němečtí hoši pořádali svá cvičení a bojůvky. Pokud se některému z nich zachtělo vykoupat se také, okamžitě jsme museli z vody ven, to víte, nečistá rasa. Také nás s oblibou honili po lese s dýkami v ruce, likvidovali sv. Prokopa pod Hrubou Skálou… Gauneři. Byla to doba, kdy i malé děti věděly, před kým z vesnice si mají dát pozor na to, co říkají. Na sklonu války jsem byl svědkem pochodu zajatců. Rusů, ale i Italů, Angličanů. Všichni hladoví a zubožení. Ten pohled nikdy z mysli nevymažu. Dodnes jsem pyšný, že se mi společně s kamarády podařilo večer, když se pochod zastavil a uložil k chvilkovému odpočinku, propašovat jim trochu jídla. Z té doby si také vybavuji, že tatínek poslouchal zakázaný rozhlas a sledoval na mapě, jak postupuje fronta. Jedno vím jistě. S nacisty bych nikdy nebyl zadobře.
* V roce 1945 vám bylo čtrnáct let, byl konec války. O tři roky později došlo ke komunistickému puči. A vy jste právě vešel do dospělosti. Doba plná změn a převratů. Co ta vám přinesla?
Právě z poslechu zahraničního rozhlasu bylo zcela zřejmé, že druhá světová válka skončí, že Hitler prohraje po otevření třetí fronty. Takové představy se naplnily a květen 1945 byl úlevou, radostí, i když klid nebyl hned po květnu 1945. Řádili Banderovci, mezi lidmi byly i nějaké nevyřízené účty, až tak za rok nastal relativní pořádek. Já jsem v roce 1947 nastoupil do Turnova na obchodní akademii. V tom roce mi také zemřel táta, bratr se oženil a odstěhoval do Mimoně. Maminka na tom nebyla zdravotně nejlépe a já byl jediný, kdo se o ni mohl starat. Všeobecně ale vládla euforie, ovšem v tomto období započal i boj o moc a o přežití demokracie. Jak to skončilo, víme. Vybavuji si, jak jeden z našich osvícených pánů profesorů rád zval na přednášky různé odborníky. Jeden z nich nám líčil, jak se bude naše země mít dobře, protože disponuje velkým množstvím nerostného bohatství, zejména uranu. Vzápětí přišel únor 1948 a to bohatství šlo jinam.
* Od roku 1948 je další milník vzdálen dvacet let. Jak jste je prožil?
Školu jsem dokončil v roce 1951 a dostal umístěnku k tehdejšímu podniku Československé silnice. Za Čepičky (nechvalně známý ministr národní obrany – pozn. aut.) jsem také absolvoval vojnu. V těchto letech jsem se ve velké míře věnoval sportu, zvláště volejbalu, u kterého jsem zakotvil dvacet pět let a pomáhal vychovávat dorost. V roce 1960 jsem se oženil, rok poté se nám narodil syn Ivan. Tady musím zmínit, že má žena je z rodiny Ouhrabků, je neteří známého turnovského továrníka J. Ouhrabky. Ten před rokem 1948 emigroval, jeho bratr pro změnu seděl sedm let v Leopoldově coby politický vězeň. Pro vykreslení paradoxů té doby – spolu s ním byl vězněn i pozdější prezident Gustav Husák, a jak strýc říkal, lepili společně pytlíky. Z toho vám musí být jasné, že jsme nepatřili k režimem oblíbeným občanům. Do roku 1967 jsem pracoval v Jablonci nad Nisou v národním podniku Brusírny kamenů (dnešní Preciosa – pozn. aut.) a potom, snad ironií osudu, jsem začal dělat v Preciose v Turnově, což byla fabrika kdysi patřící právě strýci mé ženy. My jsme v těchto letech zažívali nejtěžší období svého života. V roce 1964 se nám narodil druhý syn, Honzík. Bohužel v necelých dvou letech věku tragicky zahynul. To nikdy nepřebolí…
* Další milník – Pražské jaro 1968 a srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy. Vám bylo 37 let…
V té době jsem s rodinou bydlel v domě doktora Jiřího Šolce na Havlíčkově náměstí. Pochopitelně jsme Pražské jaro prožívali velmi intenzivně. Také jsem ale věděl, že po jarním cvičení vojsk Varšavské smlouvy, které probíhalo na našem území, se sovětské jednotky stáhly jen za hranice do Polska. Pamatuji, že 21. srpna jsem vstával už v půl čtvrté ráno a pustil si rádio, které už hlásilo, že jsme obsazováni. Ihned jsem běžel vzbudit Šolcovy a hnal do fabriky. Pracoval jsem stále v Preciose a můj nadřízený, bigotní komunista, byl v té době na zájezdu, jak jinak, než v SSSR. Ve fabrice tehdy pracovala spousta děvčat ze Slovenska, prakticky ještě děti. Měl jsem obavy, aby nedošlo k nějakému neštěstí a cítil za ně zodpovědnost. Fabrika zastavila provoz, ale děvčata jsem raději nepustil na internát. Pak, když už v Turnově bylo vojsko, hlavně Poláci, jsme děvčata s manželkou vodívali ze směn. K tomu mám jednu úsměvnou historku. Musel jsem taky někdy spát, a tak jsem šel požádat soudruhy z Veřejné bezpečnosti, zda by nemohli pomoci a dohlédnout na ně. Ruka tehdejšího zákona byla na služebně pěkně zamknutá, snad aby se jim nic nestalo. A po odemčení mi bylo oznámeno, že tedy nemohli. Tak jsme se střídali s kolegy. Následně, v dubnu 1969, jsem odmítl souhlasit se vstupem vojsk, taky jsem měl pár vroubků z různých schůzí, kdy jsem si dovolil kritizovat. Takže na mě tlačili, abych prohlásil, že jsem takzvaně pomýlený, to se tehdy nosilo. Odmítl jsem a skončil u lopaty. Přesně řečeno v JZD Rakousy. A dodnes jsem vděčný, že mě tam vzali, kvůli posudkům jsem totiž nemohl sehnat práci.
* Poslední milník, u kterého se zastavíme, je rok 1989. Vám je 58 let, vstoupil jste do komunální politiky.
Tak to byla opravdu hektická doba. Městská kasa byla prázdná a zkušenosti, myslím nějaký demokratický model s vedením města, žádné. O veřejné věci jsem se vždy hodně zajímal, nebylo mi lhostejné, co se kolem nás děje. To mně bylo ku prospěchu, věděl jsem o nejpalčivějších problémech. Po revoluci se stal starostou Václav Šolc, já byl na postu místostarosty. Kde začít? Tak třeba samotná radnice, která byla v havarijním stavu. Projekt na její opravu byl za 19 milionů korun. Kde je vzít? Nakonec jsme se domluvili s ČSOB, která celou rekonstrukci zaplatila výměnou za prominutí pronájmu, tuším, že na 33 let. Také jsem byl pověřen novou radou města, abych se postaral o odsun zdejší posádky sovětské armády, která tu operovala od roku 1969. Hned od začátku jsem trval na úplné demilitarizaci, tj. aby v Turnově nebyla žádná posádka, to znamená ani naše, česká. Mimo jiné se muselo udělat zdokumentování a ocenění, v jakém stavu budeme tento majetek přebírat, to byly strašné věci. Vše zdemolované, opravy provedené jen na oko, protože se materiál rozprodal a vyšmelil. Škody byly vyčísleny na 34 milionů korun. S odsunem byly také spojeny fámy a nepodložené informace ohledně Vesecka a tamní sovětské základny. To bylo hodně nepříjemné. Nakonec se nám vše podařilo úspěšně dokončit, okupační sovětská armáda z Turnova odešla jako z jednoho z prvních měst v Československu.
Z minulého režimu jsme zdědili zničené náměstí, přišly restituce… Opravdu toho nebylo málo k řešení. Od roku 1992 se také věnuji velmi intenzivně kauze restitučního nároku šlechtického rodu Walderode. Nakonec jsem na vlastní žádost post místostarosty v roce 1993 opustil. Nesouhlasil jsem s linií, která se začala vytvářet ve vedení města.
* Na závěr, pane Kunetko, ještě jednu otázku: Oslavili jste, jestli dobře počítám, ještě jedno výročí. A to padesát let společného života s vaší paní. Co myslíte, měla to s vámi lehké?
Tak to určitě neměla. Zvlášť v období po roce 1969, kdy jsem nemohl sehnat práci, jsem jí mockrát v duchu děkoval, že to se mnou vydržela. Také po roce 1989 to pro ni asi nebylo lehké. To se u nás doma scházelo i přes dvacet lidí, a řešili jsme, jak a co dál. Nebo naopak jsem stále něco řešil jinde, jen ne doma. Pravda, má k mým nynějším aktivitám výhrady. Chce, abych se šetřil. Já ale mám stále pár věcí, kauz, nedodělaných, pracuji pořád i v osmdesáti. Žiji s pocitem, že když už se mi třeba nepodaří všechno dotáhnout do konce, chci materiály k různým kauzám alespoň zdokumentovat. Třeba se toho někdo po mně ujme…
* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz
Poskládala jsem střípky z jednoho života. Z nich poté složila malé obrázky, a ty nalepila. Na milníky. Dělat si ambice, že se mi podaří vytvořit vyčerpávající obraz z osmi desetiletí životní cesty pana Josefa Kunetky, by bylo velmi domýšlivé. Za osmdesát let života se toho hodně stane, něco se povede, něco méně. Potkáte přátele a uděláte si nepřátele. Poznáte lásku, bolest, pocítíte odvahu i strach. Tak jde život. Přeji panu Kunetkovi, a určitě nejen já sama, do dalších let jen to nejlepší. Ať slovo „bilancovat“ ještě dlouho nepatří do jeho slovníku a dál se věnuje se svojí tolik známou razancí věcem, které hýbou naší společností. Je to potřeba!
A poznámka pod čarou:
Už při přepisování našeho dvouhodinového rozhovoru z diktafonu jsem si uvědomovala, že jedno stěžejní téma života pana Kunetky budu muset v tomto textu vynechat. Nebylo by dost prostoru, jaké si to téma zasluhuje. Kauza Walderode, která je republikovou a precedentní kauzou. Proto jsem zvolila ústup, nikoli ovšem úplné vyklizení pozic. Až přijde správný čas, sejdu se s ním ještě jednou. A probereme to. Podrobně!
Josef Kunetka se narodil 15. ledna 1931. Je ženatý, má syna Ivana a vnuka Vojtěcha. Od roku 1998 do roku 2010 byl zastupitelem města Turnov.
la moda україна Ламода в Украине
Související články (celkem 9)
- DALŠÍ DÍL NEKONEČNÉHO PŘÍBĚHU? NEBO DÍL POSLEDNÍ?
- SOUD UZNAL NÁROKY DĚDICŮ RODU WALDERODE, ALE NIC SE ZATÍM VYDÁVAT NEBUDE
- SOUD O VYDÁNÍ MAJETKU DĚDICŮM RODU WALDERODE NEROZHODL
- TŘEBA SE TOHO PO MNĚ NĚKDO UJME, ŘÍKÁ JOSEF KUNETKA
- HRUBÝ ROHOZEC MÁ NOVOU, MODERNĚ POJATOU EXPOZICI
- VÝMĚNA STRÁŽÍ NA HRUBÉM ROHOZCI. ZÁMEK MÁ NOVÉHO KASTELÁNA
- ZPRÁVA MĚSÍCE: SPĚJE KAUZA WALDERODE KE KONCI?
- V ŠESTNÁCTILETÉ KAUZE WALDERODE SE UŽ NAŠINEC POMALU ZTRÁCÍ (POZNÁMKA)
- BUDE MAJETEK DĚDICŮM RODU WALDERODE VYDÁN? (KOMENTÁŘ)