„KVETOU STROMY, VENKU JE KRÁSNĚ A JE JEŠTĚ TOLIK VĚCÍ, KTERÉ JSEM NEZAŽIL,“ ŘÍKÁ ZNÁMÝ TURNOVSKÝ MALÍŘ JAN SOLOVJEV

0

Musela jsem ho přemlouvat. Každé z navržených témat rozhovoru odmítal. Jedno za druhým. Politika? Ale já už ani nesleduji, kdo tam je, to už mě opravdu nezajímá. Umění? Ale to je pořád dokola, já nevím, co bych k tomu měl říkat… Už to vypadalo, že mě odmítne, ale nakonec se nade mnou slitoval. „No, tak přijďte, budeme si jenom tak povídat a uvidíme, co z toho nakonec bude…“ Abych řekla pravdu úplnou, neřešila jsem „co z toho bude“. Chodila jsem okolo jména Jan Solovjev dlouho, než jsem našla odvahu a oslovila ho s prosbou o rozhovor. A ve chvíli, kdy souhlasil, jsem řešila jediné – konečně budu mít příležitost splnit si takový malý sen. Tady je: představuji vám pana Jana Solovjeva.

* Narodil jste se v roce 1922, takže jste dětství a mládí prožil za první republiky. Co si vybavíte v souvislosti s Turnovem té doby?
První republika, to byla na jednu stranu taková idylka, věci měly svůj řád, lidé věděli, kde je jejich místo a do jaké „vrstvy“ patří. Pánové-labužníci chodili na takzvaný tah, což znamenalo, že se v řeznictví u Švorců vytahovaly z udírny čerstvé párky. Sedli si, dali si pivečko, nebo si sedli vedle v hospodě U Bažantů na zahrádku…Také si vybavuji nedělní korzování před spořitelnou na náměstí. Turnovská honorace se tam procházela, vzájemně se zdravila. No – byla to sranda. Ale jako každá doba, i tahle měla dvě stránky. Byla nezaměstnanost a peníze jako takové byly nedostatkové zboží. A tak třeba zelináři platili zeleninou, výměnný obchod byl běžný. Krásně to vystihl Poláček v knize Bylo nás pět. Mám na mysli to, jak se dělili lidé na ty, kteří peníze měli, a na ty druhé. Ale to je přece v každé době…

201205291015_ces_solovjev_02

* A jak jste se měl vy?
Maminka byla stejně jako její otec fotografkou. A to byla profese, bez které se lidé obešli. Fotografie nebyla nutná k životu. Jeden čas pracovala dokonce pro potřeby policie, fotila vraždy. My jsme se měli dobře hlavně díky strejdovi, bratrovi mé maminky. Jmenoval se Karel Šimon a byl to nesmírně zajímavý a statečný člověk. V první světové válce sloužil ve Francii v cizinecké legii. Byl v těch prvních devíti stovkách ve Francii žijících Čechů, kteří se okamžitě hlásili do boje proti monarchii. Vymetli s nimi ty nejhorší bitvy, jako například u Verdunu nebo Arrasu, kde Češi doslova vykrváceli. Takže z těch devíti set se jich vrátilo asi šedesát. Po zranění byl strýc jako neschopný vojenské služby uvolněn z legie a stal se tajemníkem Čechů žijících v Paříži, vyjednával za ně i s Edvardem Benešem. Po návratu do vlasti nemohl sehnat práci, pak ale začal podnikat a s úspěchem i exportovat. Takže i v těch nejhorších dobách, kdy byla hospodářská krize, nás mohl podporovat. Díky němu jsme mohli s bratrem studovat nebo chodit na tenis. A to v těch časech nebylo běžné.

* Ruská duše, cítil jste ji v sobě někdy? Nemluvíte o tatínkovi.
Ne. To je něco, co… Otec byl důstojník, původní profesí učitel. Po první světové byl v zajateckém táboře v Josefově a do Turnova jezdil na propustku učit ruštinu. Tady se seznámil s maminkou. Za druhé světové války byl totálně nasazen v Německu a tam také zemřel. Já ho viděl snad třikrát v životě…

201205291015_ces_solovjev_03

* Zmínil jste druhou světovou válku. Atmosféra asi nebyla veselá…
Měli jsme strach. Všichni jsme měli strach. Protektorát byl skličující, přesto se lidé snažili žít a přežít. Co jiného také zbývalo? Když byl spáchán atentát na Heydricha, vylepili všude plakáty. Četl jsem ho na vývěsce a pak nahlas řekl, že to je dobře, alespoň vidí, že se jen tak nedáme. Stálo tam tehdy několik lidí. Kdyby mě někdo z nich tenkrát udal, už tu nejsem. Vládla nedůvěra, věřit mohl člověk jen někomu, a i tak si musel dávat pozor.

* Vy jste v té době studoval?
Absolvoval jsem gymnázium a chtěl jsem ve studiu dál pokračovat na „umprumce“ v Praze, ale nevzali mě. Nakonec jsem skončil počátkem války na „špéře“ v Turnově. Tu jsem dokončil za dva roky, vyučil jsem se rytcem kovů. Pak mě sice na „umprumku“ vzali, ale zase jsem byl mezitím totálně nasazen. Dopadlo to ale dobře, jako rytec jsem v Praze dělal vypalovací cejchy pro dobytek a razidla.
Jestli dovolíte, vrátil bych se ještě k té atmosféře. Víte, byla to doba plná absurdit. Vybavilo se mně, jak stojím před budovou UMPRUM se svým kamarádem Josefem Soukupem a profesorem Pokorným, který nám říká, že kdyby nebylo tohle německý svinstvo, mohl jet malovat do Paříže a mít už několik let syfla… Chechtali jsme se a snažili se nevnímat šedozelená auta odvážející lidi k výslechům a popravám. Nebo Emil Hácha. To byl čestný člověk, který na sebe vzal kříž. A přitom si mohl klidně překládat svého milovaného Shakespeara. Vzal to za Beneše a ten se pak k němu otočil po válce zády…

201205291015_ces_solovjev_04

* Po válce přišel komunismus, tedy spíše komunisté, abych byla přesná…
Také jsem k nim vlezl. Hned v roce 1945. Těm politikům první republiky jsem nevěřil. Vládla euforie, byl konec té hrůzy a člověk cítil nějakou naději… Po komunistickém převratu si bratr Sergej a pár jeho přátel udělali podzemní skautskou organizaci, nechtěli se smířit jako mnozí další s nedemokratickým vývojem v naší zemi. Byla v tom jistá naivita, párkrát jsem byl s nimi. Nevěděl jsem, že celou tzv. protistátní skupinu mají dávno v hledáčku. To jsem dodatečně zjistil, až když mě zavřeli. Věděli všechno, kdo tam chodil, kolikrát tam kdo byl…
Vazební věznice si tuším nezadala s tou gestapáckou. Křik a nelidský nářek vyslýchaných lidí. Pak voda z kbelíku, jak vyslýchané polévali. A zase to šlo znova, to bylo šílené. U výslechů jsem se hájil tím, že nejsem voják, ať mě dají k normálnímu soudu. Marně. Nebyl jsem sice podroben těm nejkrutějším výslechům, ale nakonec nás odsoudili najednou, voják nevoják. Já dostal pět měsíců, bratr provaz. Naštěstí mu pak trest změnili…

* Co těch pět měsíců žaláře?
Každé životní období něco bere i dává. Mně vězení vzalo pět měsíců svobody a dalo špatný kádrový profil. Ale zase jsem seděl s takovými lidmi, jako byli letci z Anglie. To je docela dobrá bilance, ne?

n201205291015_ces_solovjev_05* Víra…
Takové to první semínko víry do nás, ještě dětí, vložila naše teta. To byla velmi inteligentní žena, ovládala několik jazyků. Za první světové války byli v Turnově, v Paceřicích nebo na Všeni vystěhovalci z Itálie. Teta se naučila od jejich faráře italsky a díky tomu jim pak mohla tlumočit třeba na úřadech a smysluplně jim pomáhat. Je to dojemné, protože ještě děti těchto lidí tetě psaly a děkovaly jí. A byla to ona, kdo nás jen tak ze sportu naučil Otčenáš česky, německy, latinsky, také nás brala do kostela sv. Mikuláše na mše, na roráty… Takhle jsme si s bratrem „čuchli“ ke kostelu, ale pravdou je, že nás nikdo do ničeho nenutil. Teta tehdy říkala, že si na to musíme přijít sami. Měla pravdu. Když přišel ve vězení ten rozsudek a bratr dostal trest smrti, tak jsem si opravdu už nevěděl rady. Normálním způsobem, normálním myšlením jsem nedokázal tu hrůzu zpracovat. Lehl jsem si tehdy v cele na podlahu, protože bylo zakázáno přes den ležet na kavalci, a začal se modlit. Dal jsem do té modlitby svou beznaděj, strach, modlitba procházela celou mou bytostí. To se nedá vyslovit, natož popsat, dal jsem do té modlitby jednoduše všechno. Stalo se něco, co jsem před tím nepoznal. Jako bych byl obalen něčím měkkým a najednou jsem prostě nebyl, necítil jsem nic, prožil jsem jas, to si nedovedete představit. Stále cítím sílu toho prožitku. Tehdy se stalo něco, co změnilo můj postoj. Víra, to je pro mě přesvědčení, že bez souhlasu seshora se nic neděje. Jsme vedeni. Věřím tomu. Pevně.

* Celý život kráčíte s jednou ženou, skvělou malířkou Jaroslavou Solovjevovou. Takže téma lásky, do kterého se ve vašem případě prolíná i umění…  
Brali jsme se v roce 1954, tak to už je 58 let. Poznali jsme se v Praze ve škole, pár let spolu chodili, a když jsme se vzali, usadili se v Turnově. Láska, umění… Já jsem se tenkrát staral o finance. Maloval jsem školní obrazy ryb, ptáků, námelů, ale i pionýry, jak včelaří. A pak jsem začal sochařit. Učil jsem se sochařinu za pochodu a s chutí jsem pak realizoval sochařské zakázky, realistické i abstraktní sochy. Moje paní byla lepší malíř nežli já, a tak jsem se snažil, aby mohla svobodně tvořit. A ona jako malířka doslova rozkvetla a zazářila. I v zahraničí. Na keramických reliéfech pro Nový Bor jsme už pracovali spolu. Dokázala totiž z ničeho udělat úžasné věci. Její velkou inspirací byla Paříž a já byl šťastný, když se tam mohla jet podívat a navštívit třeba výstavu Picassa. Když se pak trochu uvolnil režim, tak jsme mohli vycestovat spolu, to byly pěkné časy. Já nevím, co vám mám říct, my měli a stále máme krásný vztah. Spojují nás stejné názory, láska k umění… Jezdili jsme spolu a třeba fotili sochy svatých a boží muka, snažili se je zdokumentovat, a když to bylo možné, tak je zachránit, aby je komunisté nezničili. Při tvorbě jsme byli nadšenci, malovali jsme třeba tání pod Troskami, stáli v holínkách na rozbahněné louce a malovali. Krásně jsme blbli… Láska, to je souznění a vzájemná úcta. Nyní už pracujeme ke konci, likviduji, tedy rozdávám knížky a věci, co nás v životě obklopovaly…

201205291016_ces_solovjev_06

* Cítíte kruhy? Takové to opakování chyb v politice, umění, konání? Věčnou generační slabost nepoučit se z chyb těch předešlých generací?
Podívejte, tohle už je pro mě sranda. Ta sinusoida pulzuje pořád nahoru dolů. A když má někdo tolik roků jako já, tak už to nebere vážně. A to myslím vše, nejen politiku nebo umění. Lidé se nemění, jsou to pořád stejný prevíti. Asi to tak musí být, všechno má dva póly.

* Vy sám jste psal poezii, náboženské texty. U literatury bychom se tedy také mohli zastavit.
To už je tak dávno – ale ano, psal jsem. Zpočátku jsem si ani netroufal zveřejňovat své texty pod svým jménem, tak jsem je vydával pod pseudonymem. Po roce 1989 jsem pár sbírek textů vydal, ale v nízkém nákladu, víceméně pro přátele.

* A literatura jako taková, nějaký oblíbený spisovatel, žánr…
Znal jsem se s Bohumilem Hrabalem, to byl člověk podle mého gusta. Rád jsem četl, knihy mě provázely celým životem. Životopisy leteckých es první světové války, Richhofena, Guynemera, špionážní příběhy či detektivky. Také židovské autory, ty jsem četl velmi rád. Langerova kniha Devět bran byla pro mě zjevením, nebo Moji stateční bratři – příběh Makabejských od Howarda Fasta, kniha, která nás tehdy opíjela jako víno. A jedním z největších pokladů lidstva jsou židovské anekdoty. Jsou jedinečné. Moudré, prohnané i lidské. Dotýkají se samotné dřeně člověčiny.

* Tak to máme společnou literární potřebu, židovské spisovatele… Ale, pane Solovjeve, vy, křesťan? (Smích, a to oboustranný.)
Já k nim mám velmi dobrý vztah obecně. Židé ovlivnili velmi výrazně vědu, umění, architekturu, kulturu, zkrátka všechno. Například v hudbě byli jedineční, od Mendelsona přes Offenbacha k Bernsteinovi. A před špičkami židovských vědců takových jmen, jako byli Einstein nebo Freud, se sklání celý svět.  Povím vám jednu příhodu. Měl jsem na UMPRUM kamaráda Izáka, oba jsme chodili do ateliéru profesora Filly. Když jsem se po letech dostal do Paříže, navštívil jsem s Izákem židovskou čtvrť. Tam jsem mimochodem chodil velmi rád. No a Izák mi ukázal modlitebnu, kam šel navštívit rabína. Rabi mu předříkával starozákonní hebrejský text, protože Izák hovořil jen jidiš. Něco jako věřím v Boha. Rabi mu nakonec požehnal a totéž chtěl učinit i mně, ale Izák ho upozornil, že já nejsem Žid. Pak se ale zamyslel a dodal: „I když rabi, on je vlastně větší Žid než já…“ Osobně to vnímám tak, že je jeden Bůh, jeden úžasný dar božího jasu, který je nekonečný. Tak o co jde.

* Stáří…
Stáří je prokletí, jsou nám v něm předloženy nedoplatky a nic není odpuštěno.

* Není to spíš spojeno se zdravotními problémy? Ale pokud je člověk ve stáří relativně v pořádku a aktivní…
Vážená, právě ta nemohoucnost patří k trestu, protože dokud to jde, tak to jde. Já ale nepodléhám děsu či strachu, vše je tak, jak má být. Jsem naprosto odevzdaný do vůle boží. Když to přijde zítra, tak to sklapnu a hotovo. Ale víte, já nechci být negativní. Je to úžasná záležitost, život. A občas se najde někdo nebo něco, co nám pomůže překonávat drobné sraby, se kterými si nevíme rady. Klidně to může být dobrá kniha, kamarád, nebo pěkný slunečný den. Možná, že dnes, když jsem tu vydržel tak dlouho, je pro mě zázrak vše. Kvetou stromy, venku je krásně a je ještě tolik věcí, které jsem nezažil…

* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková
bohuslava.charouskova@seznam.cz

Akademický malíř, sochař, příležitostný fotograf a také básník Jan Solovjev (*1922). Po gymnáziu a SUPŠ v Turnově absolvoval UMPRUM v Praze u profesora Emila Filly – ateliér monumentální tvorby. Jeho malířská tvorba se věnuje portrétu a krajině, v tvorbě pro architekturu zpracovává motivy rostlin, zvířat v kompozici jak figurální, tak abstraktní. Je mj. autorem knih „Měl jsem štěstí na lidi“, „Objevování ráje“ a „Okamžiky s Hrabalem“.
Jeho manželka Jaroslava Solovjevová (*1926) je též žačkou profesora Filly a profesora Strnadela. V tvorbě je jejím životním tématem městská krajina. A svou tvorbou také velmi výrazně rozvíjí tradici českého kubismu.
Dne 28. října 2007 bylo manželům Jaroslavě a Janu Solovjevovým uděleno čestné občanství města Turnova.

201205291016_ces_solovjev_07

Související články (celkem 2)

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.