Mám doma dobře ukryté velké dědictví po dědečkovi. Ví o něm jen pár zasvěcených, a když už ho někomu ukazuji, tak jen těm, kterým naprosto důvěřuji. To víte, mám o ten poklad obavy. Mé obavy nepramení z toho, že bych snad měla strach z udání na finanční úřad, jako že jsem nepřiznala lehce nabytý majetek. Ani se popravdě neobávám, že by někdo tolik zatoužil po této cennosti a pod pláštíkem tmy náš dům vykradl.
Musela jsem ho přemlouvat. Každé z navržených témat rozhovoru odmítal. Jedno za druhým. Politika? Ale já už ani nesleduji, kdo tam je, to už mě opravdu nezajímá. Umění? Ale to je pořád dokola, já nevím, co bych k tomu měl říkat… Už to vypadalo, že mě odmítne, ale nakonec se nade mnou slitoval. „No, tak přijďte, budeme si jenom tak povídat a uvidíme, co z toho nakonec bude…“ Abych řekla pravdu úplnou, neřešila jsem „co z toho bude“. Chodila jsem okolo jména Jan Solovjev dlouho, než jsem našla odvahu a oslovila ho s prosbou o rozhovor. A ve chvíli, kdy souhlasil, jsem řešila jediné – konečně budu mít příležitost splnit si takový malý sen. Tady je: představuji vám pana Jana Solovjeva.
Rozhovor mám napsaný, tak ještě autorizaci. Objekt mého zájmu ale nevládne moderní technikou, tak tentokrát musím hezky „postaru“. Vytisknout a donést. Což dělám ráda, je to opět milé setkání. Při loučení stál malíř Jan na schodech a do mých vzdalujících se zad ještě pronesl něco, co mě přimělo se zastavit. Zcela vážně mi totiž řekl, že mě lituje. Ano, lituje, v jaké době musím žít. Myslela jsem, že selhal můj sluch, i když jemu je devadesát, já také nejsem nejmladší, mohla jsem se přeslechnout. Tohle mi nemůže říkat člověk, který zažil druhou světovou válku. Nemůže mě litovat někdo, koho komunisté zavřeli do žaláře a pak musel celý svůj produktivní život existovat v jejich nesvobodném režimu.
Znáte tenhle? Přijde pán do nemocnice a po dlouhém vyšetření se lékaři dohodnou na jeho okamžité operaci. Pacient protestuje: „To radši umřu, než abych se nechal od vás řezat!“ „Nebojte se,“ uklidňuje ho chirurg, „obojí se dá krásně spojit.“ Anebo víte, jaký je rozdíl mezi internistou, chirurgem a patologem? Internista něco ví, ale nic neumí. Chirurg nic neví, ale umí všechno. Patolog ví všechno, umí všechno, ale přichází vždycky pozdě… Já vím, já vím. Tohle není zrovna běžný a zavedený úvod k rozhovoru. Ale nemohla jsem si pomoci. Když jsem totiž přepisovala nahrávku rozhovoru z diktafonu, dost jsem se bavila. Dokonce tak nahlas, že mi manžel vyčítavě říkal, proč se tak nesměji, když mluvím s ním. Těžko vysvětlit. Možná to bude tím, že pan Martin Hrubý, kterého vám dnes představuji, má podobně černý smysl pro humor jako já. Jen škoda, že se tak těžko nechá tento druh humoru uchopit ve slově psaném. Tak proto alespoň ty úvodní vtipy…
Druhý dubnový den je v kalendáři veden jako Světový den autismu. V rámci tohoto dne také probíhá mezinárodní kampaň s názvem „Light It Up Blue“, která se ve světě stala již tradicí. Firmy a společnosti nasvěcují svoje budovy modrým světlem a lidé, kterým není problematika autismu (ZDE) lhostejná, si zase v tento den oblékají modré oblečení. Proč právě tato barva? Jako každá, i ona má totiž svůj význam. Modrá je barvou komunikace a sebevyjádření. A to je právě jedna z oblastí, ve které mají lidé s autismem největší potíže.
Vzhledem k tomu, že článek o problémech pana Salaby z Olešnice o pozemkových úpravách (ZDE) vzbudil velký zájem čtenářů, dovolujeme si vám zprostředkovat další z řady řetězce příběhů. K tomu bych ráda zmínila, že do redakce volalo i několik dalších lidí, kteří sice vypověděli svou anabázi s úřady, ale zveřejnit své trable nechtěli. Většinou proto, že celý proces pozemkových úprav v jejich katastru není ještě u konce…
Také dostáváte čas od času takové ty vtipné či společensky burcující e-maily? Já mám bratrance, který mě zásobuje každou chvíli přívalem podobných. Někdy se směji, někdy si zanadávám, málokdy přepošlu a většinou posílám do koše. Nedávno ale přistál v mé schránce jeden, který jsem nedokázala jen tak vymazat. Z puštěného záznamu z YouTube (ZDE) se na mě usmály nádherné, modré oči. Zpěvák, básník, kytara. Nahrávka té písně vznikla v roce 1993. Ve svobodné zemi, kde zavládla po dlouhých čtyřiceti letech konečně euforie, naděje, pravda a láska. Alespoň se zdálo, že to tak je. V tom byla ale právě ta potíž – básník s kytarou, i přes ten úsměv v očích, zpíval o něčem zcela jiném. O lži, přetvářce, zlodějnách. O sutanách toužících po majetku…
V naší zemi již několik let probíhají pozemkové úpravy. Tak nějak tiše, bez zájmu médií. Ani právníci se do kauz vznikajících díky pozemkovým úpravám nehrnou. Je to jednoduché. Nikdo se v tom pořádně nevyzná. Ale stát si to žádá a hned na začátku určil, že k tomu, aby vše proběhlo, jak má, plně postačí souhlas 75 % vlastníků půdy v dané lokalitě, která se zrovna upravuje. Těch zbývajících 25 % má prostě smůlu. Poměrně velká zbraň proti lidem vlastnícím pozemky, a to nemluvě o moci úřední. Ta je prakticky neomezená.
Kdo by ji neznal, tu pihatou, zrzavou holku s copy jak dráty do betonu. Pipi Dlouhá Punčocha. Právě jednu z kapitol této dětské knihy, ve které se Pipi stane píditelem, jsem si vybavila. A to když jsem začala dávat dohromady materiál k občany a našimi čtenáři na poměry velmi kritizované rekonstrukci turnovské ulice 5. května. Jinak to nešlo, musela jsem si po vzoru dětské hrdinky malinko „zapídit“… A začala jsem tím, že jsem si celou ulici prošla od Havlíčkova náměstí až po křižovatku ulic Hruštice-Károvsko, a to v době zvýšeného provozu – ten je v Turnově prakticky stále, takže to nebyl zas tak velký problém.
Je to už více než rok, co do turnovského zastupitelstva byly zvoleny zcela nové tváře. K tomu ze zcela nových stran (TOP 09, Věci veřejné). Doba tzv. „hájení“ je už dávno pryč, tak jsem si řekla, že se pokusíme ty „nové“ tváře postupně trochu vyzpovídat. To, předpokládám, nemůže být na škodu. Představuji vám proto zástupce TOP 09, nové strany, která se etablovala na naší celostátní politické scéně s větším úspěchem než VV. Pokud se tedy nechá věřit průzkumům a anketám, že? Pan Zdeněk Romany.