PORTA COELI
Konečně jsem stála u zdi, za kterou by měl být skrytý cíl mé cesty. Odsunula jsem myšlenku nějakého klasika, a sice to, že sama cesta je cílem. Nadarmo jsem přece dlouhé měsíce nesnila u počítače při zadání hesla Porta coeli o tom, jak v těchto místech budu jednou stát. Obešla jsem zeď a vstoupila do zahrady. Kamenný chodník ji protínal jako hnědý had. Překvapilo mě, jak zanedbané místo s přerostlými stromy vypadá kompaktně. Vzadu probleskoval masiv bílých budov, nikde nikdo. Skvělý začátek, nemám ráda památky obsypané turisty se směsicí jazyků jako v Babylonu nebo na Karlově mostě. Chodník mě neomylně vedl k budovám, ke klášternímu komplexu, zastavil se až u paty kostela Nanebevzetí Panny Marie. Před ním bylo lehce zpustlé, velké nádvoří, obkroužené bývalým proboštstvím. Stála jsem před kostelem a přelétla očima ten svůj cíl, gotický portál. Příběh vytesaný do kamene, jen se začíst. Nejlepší nakonec, zapudila jsem svou vrozenou netrpělivost a šla si koupit lístek na prohlídku kostela spojeného s křížovou chodbou a rajskou zahradou kláštera. Kdysi to vše patřilo cisterciáckému řádu, ženské řádové větvi. A teď jim to po letech patří opět.