KÉŽ, LAVIČKO, KÉŽ BYS PROMLUVILA…
„Kéž, lavičko, kéž bys promluvila, ty přec dávno patříš k nám,“ zpívalo se v jedné staré písni a je na tom hodně pravdy. Na lavičkách rozmístěných po městečku či vesnici se lidé scházeli na besedu, obvykle vpodvečer, aby chvíli spolu pobyli a, jak se říkalo, pobesedovali. Česká beseda – tanec, který dodnes otvírá mnohé bály, když je plesová sezona, má svůj původ tady. Tenhle zvyk, který v dobách nedávno minulých vzal zasvé, se znovu obnovuje a lavičky se rozmisťují po veřejných prostranstvích, pro potěchu všem, kteří si chtějí odpočinout, pro krátké zastavení nebo když lidé chtějí počkat, než přijede autobus.