Stále poměrně živě si vybavuji všechny své „Václaváky“, kdy jsem pobýval na tomto pražském náměstí „ve stoje“. Nepatrné a zanedbatelné zrníčko v moři. Možná v rybníce. Nevím. Stával jsem, pokřikoval a poslouchal. Sledoval osobnosti pro mě bytostně známé i doposud neznámé. Zaznamenával jsem lidičky, kteří mně ještě včera nepřipadali vůbec zajímaví. Vlastně mi byli tak trochu lhostejní. Na náměstí to bylo jiné. Byli slušnější, sympatičtější, chytřejší. Asi proto, že jsme stáli na stejném Václaváku. Vždy nás spojovalo současné dění… Nerad přiznávám, že mnozí z nich mi zanedlouho byli opět lhostejní, uvažuji, a rychle se snažím tuto myšlenku zahnat. Lhostejnost? To už nikdy, sliboval jsem si. Budu se s nimi přít, hádat, přesvědčovat… Stáli jsme přece všichni na stejném Václaváku.