OZDRAVOVNA VAŠKA FEŠTRA: VÁCLAVÁK

0

Stále poměrně živě si vybavuji všechny své „Václaváky“, kdy jsem pobýval na tomto pražském náměstí „ve stoje“.  Nepatrné a zanedbatelné zrníčko v moři. Možná v rybníce. Nevím. Stával jsem, pokřikoval a poslouchal. Sledoval osobnosti pro mě bytostně známé i doposud neznámé. Zaznamenával jsem lidičky, kteří mně ještě včera nepřipadali vůbec zajímaví. Vlastně mi byli tak trochu lhostejní. Na náměstí to bylo jiné. Byli slušnější, sympatičtější, chytřejší. Asi proto, že jsme stáli na stejném Václaváku. Vždy nás spojovalo současné dění… Nerad přiznávám, že mnozí z nich mi zanedlouho byli opět lhostejní, uvažuji, a rychle se snažím tuto myšlenku zahnat. Lhostejnost? To už nikdy, sliboval jsem si. Budu se s nimi přít, hádat, přesvědčovat… Stáli jsme přece všichni na stejném Václaváku.

Vše začalo výkladem o historii sochy sv. Václava a jeho koně při školním výletě. Bouřlivá noc a vymlácený Aeroflot, to když jsme vyhráli hokej nad Sověty. Palachův týden s obušky a sprchami vodních děl. Listopad zvonících klíčů (možná šlo tak trochu o hubu, ale ten pocit svobody jsem nikdy před tím ani potom určitě nezažil). Děkujeme, odejděte. Jedni již byli odešlí. Ti druzí měli možnost. Neodešli. Setkání na podporu zaměstnanců ČT.  Svatý Václav se svým koněm mají boží trpělivost. Zažili toho daleko víc. Myslím, že museli občas přitakávat, občas nevěřícně kroutit hlavami. Historie přinášela podivuhodné kotrmelce. Snad ještě drobná radost s kejklířskými divadly na Můstku…Tak to bylo asi všechno, uvědomuji si. Další „oslavy“ jsem si odpustil, radikální akce všeho druhu jsou mi z hloubi duše protivné, stejně tak jako vánoční trhy a silvestrovské oslavy, valuty už nesháním a holky jsou spíše v Perlovce.

I v Turnově máme svoje náměstí, které si patřičně hýčkáme. O jeho historii toho vím opravdu pramálo, a také „oslavy“ jsem tu zažil jen sporadicky. Snad jen několik, za které se dodnes stydím, pak nějaká ta oslava hokeje, silvestr, návštěva pana Václava Havla, slavnostní otevření po rekonstrukci s vysvěcením nové kašny s návštěvou pana Václava Klause, několik povedených i méně významných akcí…Marně hledám něco zcela zásadního, co obě náměstí spojuje. A nacházím.

 

Listopadové sametové zvonění klíčů. První doteky s touto revolucí jsem prožil v onen památný den 17. listopadu na Bukovině, kde hrál Honza Nedvěd a řeči vedl Vašek Souček (díky Otu Špetlíkovi). Hodně volný, svobodný večer plný napětí v očekávání věcí příštích, přestože o stávce studentů v té době nevěděl nikdo nic. Ve stejném duchu pokračoval sobotní countrybál ve zcela vyprodané Střelnici. Lidé se bavili skvěle, vesele se pilo a do toho návštěva přátel (Holasovi), kteří se vrátili z libereckého divadla. Co tady blbnete! V divadle se nehrálo, jen besedovalo. V Praze vypukla studentská stávka a mlátili do lidí. Tak to rychle zabalte taky. Nešlo to. Rozjařený dav nelze zastavit. Přestože nikdo nevěděl, co se vlastně děje, při okamžitě vyhlášené minutě ticha tam svorně stáli nejen organizátoři, jejich přátelé a kamarádi, ale i tajní, kteří na jejich pořady bývali pravidelně posíláni. A pak už vše nabralo opravdový fofr. Rádio, televize, telefonické zprávy. Tam musím být. V pondělí s kamarádem Jindrou (více přátel se nám nepodařilo přesvědčit a žena musela hlídat děti) nasedáme do auta a vyrážíme. Václavák nacpaný k prasknutí. Znovu zvolená páteční trasa zatím volná. Jde se na Hrad. Na Mánesově mostě transportéry nezadržitelně zastavují proud lidí. Krátkou potyčku strojů a davu ještě vyhrávají železná monstra. Rozcházíme se. Tak zítra na Václaváku. „Sem už nejezděte,“ přejí si naši pražští přátelé. „Začněte pořádat setkání na vašem náměstí!“ Tak jo, od úterka už vartujeme před turnovským „Čedokem“. Původně malý hlouček, který pro soudruhy předsedy (NF a KSČ) není problém jmenovitě zapsat, se den ode dne rozrůstá a vyústí v generální stávku. Ale to už je několikrát popsaná historie.

 

Rád vzpomínám na tyto dny. Okouzlila mne ta svoboda pohybující se masy, která měla svůj vnitřní, snad nikým příliš neorganizovaný řád. Tisíce svazků klíčů, hulákajících občanů i hlouček přátel na našem náměstí, litry vypitého grogu s patřičnými hovory a řečmi. Snad jsem si to tenkrát a několikrát po tom představoval nějak jinak. Moc věcí mi vadilo. Politici se svými intrikami, ekonomické kotrmelce způsobené tunelováním, vykrádáním. I ta demokracie dostávala nějak divně na frak. Mělo se občas zastavit a podívat se zpátky, kde se dělaly chyby, a rychle hledat nápravu, změnit systém, najít pravdu… Mnoho předsevzetí nám z té revoluce vyprchalo, bolševik nás poznamenal daleko více, než jsme si ochotni připustit.

 

Přiznávám, že jsem několikrát zapochyboval. Měla angažovanost v této době nějakou cenu? Občas jsem kolem sebe nacházel zoufalý hlad po korytech. Někteří, kteří mi vyhrožovali za socialismu, už jsou znovu u vesel a zdařile veslují pod novým kormidelníkem. Vždyť vždy šlo jen o politickou moc, ve které jsem hrál ubohou roli posledního statisty.

 

Uvažoval jsem o otevřené občanské neposlušnosti, ale na druhé straně jsem chtěl ctít právo. Mívám obavu, strach z vývoje státu, ve kterém žiji, kde vychovávám své děti, aby se měly lépe, v zemi, kterou mám rád. Ne, ne, zarputile odpuzuji tyto myšlenky. Ničeho nelituji a otevřeně přiznávám, že se toho mnoho změnilo k lepšímu. To mohu posoudit jako člověk, který si tím vším prošel. Ale musím otevřeně přiznat, že vzpomínám i na ty okamžiky, kdy jsem si sliboval: „Lhostejnost? To už nikdy!“ Budu se s nimi přít, hádat, přesvědčovat… Asi jsem zestárl, otupěl, sešel, zlenivěl. Stáli jsme přece všichni na stejném náměstí.

 

Vašek Feštr

vaclav.festr@gmail.com

Související články (celkem 6)

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.