Přiznávám. Literární soutěž byla můj nápad (viz ZDE). A zažila jsem s ní těžké chvilky. Když jsem totiž přišla s nápadem oslovit studenty turnovských středních škol, aby něco napsali, byl šéfredaktor TvA notně skeptický. Nějak se mu nechtělo věřit, že bychom se dočkali nějaké zpětné vazby. Také motivace kuponem na nákup knih se mu nezdála. Nápad jsem ale nakonec prosadila a čekala na první díla. Jak se blížil avizovaný konec soutěže a nikde nic, znejistěla jsem. Zanic jsem nechtěla slyšet větu: „Já ti to říkal…“ Trpělivost ale přináší růže a já trpělivá jsem. Poslední tři dny před uzávěrkou soutěže přišlo na adresu redakce celkem 56 literárních úvah, povídek a dokonce tři básně!
Takže, milí studenti. Děkuji, že jste mě nenechali ve štychu. A také děkuji za příjemně strávené chvíle při čtení vašich prací. (Taky jsem o hodně chytřejší, minimálně vím, že pangase si na gymplu nedám. Ani za nic.) Umožnili jste mi takové malé vítězství, tak jsme dodatečně přidali ještě jednu cenu.
Děkujeme všem, kteří se zúčastnili, děkujeme studentům a učitelům turnovského gymnázia a střední umělecko-průmyslové školy, dvou škol, jejichž žáci příspěvky poslali. Hezké Vánoce a dobrý rok 2011 (i třeba ve školní jídelně!).
Bohuslava Charousková
charouskova.bohuslava@seznam.cz
Jak literární soutěž dopadla? Odborná redakční porota ze zaslaných příspěvků vybrala 10 textů, ty potom byly konzultovány s jedním významným jazykovým odborníkem, čtyři texty byly vybrány jako výborné, určit konečné pořadí bylo opravdu těžké… Témata soutěže byla vyhlášena dvě: Můj nej… zážitek z Vánoc a Můj nej… zážitek ze školní jídelny.
1. Cenu a poukázku na nákup knih v hodnotě 1000 Kč získal Vojtěch Kunetka
2. Cenu a poukázku na nákup knih v hodnotě 500 Kč obdržel Matěj Pivokonský
3. Cenu a poukázku na nákup knih v hodnotě 300 Kč obdržela Lýdie Mikulová
4. Cenu a poukázku na nákup knih v hodnotě 200 Kč obdržela Kateřina Lédlová
Všichni ocenění studenti navštěvují turnovské gymnázium, poukázky na nákup knih jim v pátek 10. prosince předal Michal Bartůněk, majitel Antikvariátu-knihkupectví v ulici 5. května (tel. 481 323 865), ve spolupráci s kterým byla literární soutěž vyhlášena.
A zde jsou oceněné texty (redakce v dalších dnech zveřejní i další vybrané práce):
COPAK VÁNOCE, ALE JMELÍ!
Jednou o Vánocích, už je to několik let zpátky, jsem se rozhodl vzít dodržování rodinných tradic se stavěním modelu betlému do vlastních rukou. Toto moje rozhodnutí leželo na pocitu beznaděje z moderního konzumního světa, který jsem získal předchozí den při návštěvě supermarketu, kde nabízeli vánoční kondomy za opravdu rozumnou vánoční cenu. Možná právě proto jsem se zařekl, že se v mém výtvoru nesmí objevit ani kousíček plastu či gumy. Takže když jsem odcházel z papírnictví s plnou náručí papíru, vaty, špagátů a přírodně nezávadného lepidla, cítil jsem se být opravdu hrdý sám na sebe, s jakou elegancí jsem vyzrál na producenty polyethylenových výrobků a jiné nepřátele planety jako jsou Coca-Cola nebo ta společnost, co vyrábí nikdy nevyžvýkatelné žvýkačky Huba Bubba.
Naplněn energií z toho úžasného pocitu vítězství jsem se pustil do výroby betlému. Přesně jsem věděl, jak svoje mistrovské dílo postavím, jeho plány jsem spřádal v hlavě už od chvíle, kdy jsem přišel na myšlenku postavit nejlepší model legendárního betlému, jaký kdo kdy postavil. Onen elán mě rychle opustil, když jsem zjistil, že přírodní materiály jen tak samy od sebe nedrží pohromadě a přírodní lepidlo není žádný Herkules. Díky Bohu jsem svou frustraci časem překonal a duch tehdejších Vánoc byl zachráněn.
Josef se krásně usmíval a Marie věnovala svému děťátku pohledy tak upřímné lásky, jak si to jen zasloužilo. Když jsem to zřel, věděl jsem, že betlému chybí svíčky stejně jistě, jako tehdy Marie věděla, že Josef není otcem jejího dítěte. Můj problém měl na rozdíl od toho jejího velmi jednoduché řešení. A tak jsem stvořil vánoční skvost osvětlený několika čajovými svíčkami, jejichž oheň vesele plápolal a vrhal stíny na zdi, tou dobou již potemnělého pokoje. Tento výjev dokonale uspokojil mou touhu po vánoční pohodě, a tak jsem se s klidem v srdci přesunul do kuchyně, najít si po těžké práci něco k snědku.
Tou dobou mi bohužel ještě nedocházelo a věřte, že teď si to již pamatuji, že oheň v kombinaci s papírem, vatou, špagátem a přírodně nezávadným lepidlem dokáže způsobit pěknou paseku. Příprava večeře vzala za své a já se jako pravý hrdina rozběhl hasit ničivý požár. Nevěděl jsem, co v takové situaci dělat, tak jsem neméně hrdinsky popadl model, který byl v tu chvíli už spíše pochodní a doslova jsem s ním upaloval do koupelny, kde ho čekala studená sprcha. Jeden by čekal, že budu mít radost z úspěšně zlikvidované katastrofy, mně tento pocit nemalou mírou narušovalo opálené obočí, hořící vlasy a nehezky spálené ruce.
Následující cesta do nemocnice byla hotovým peklem a vidina svátků strávených ve vánočně vyzdobené nemocnici mi na sebevědomí ani radosti nepřidala. Věřte mi, neexistuje nic depresivnějšího než vánočně vyzdobená nemocnice. Přesně si nepamatuji, co se zde dělo, jediné co mi utkvělo v paměti, je nemocniční večeře, kterou mi naservírovali na opravdu elegantním hnědém plastovém podnose.
A tak jsem přišel o veškeré iluze o tradičních Vánocích, neposkvrněných reklamou či produkty velkých korporací, které se staly součástí svátků, stejně jako to kdysi udělal děda mráz a chystá se udělat ten bělovlasý podivín, co si říká Claus. S postupem času si začínám uvědomovat, že bylo asi správně, když jsem tehdy o Vánocích tak pohořel. Naučilo mě to brát na milost produkty vánočního šílenství a přijímat konzum tak, jak je, i když by mělo jít o sebevětší hloupost.
Vojtěch Kunetka
BÁSEŇ O HOVĚZÍM NA KMÍNĚ
Jedenáct odbylo, vůně se line.
Mámivá, omamná, hovězího na kmíně.
Schodiště sbíhám, ne-li ho sjedu,
závod do jídelny s přehledem vedu.
Vidličky, nože, na tácu hnědém,
na spolužáka řvu: „Zetore, jedem!“
Stíhací závod končí u barelu,
žlutého mléka sklenici naberu.
Zetoroj chutná, pije jak Dán.
Mluví si pro sebe: „Kolik jich dám?“
Devět jich padlo. Stále se usmívá.
Než polknu sousto, desátou nabírá.
„Barel je vyprázdněn!“ naštvaně huláká.
„Dal bych si ještě… Klidně jen panáka.“
Pak celý zdrcený usedá k jídlu.
„Pánové, soráč. Asi si říhnu.“
Blíží se pohroma. Všichni to cítíme.
Kryji se pod stolem, no, snad to nepřijde.
Po chvilce se zvedá obrovskou rychlostí.
Převrhne tác, plný jídla a sladkostí.
A tak končí hovězí na kmíně,
jak jinak, než Zetoroj na klíně.
Matěj Pivokonský
VÁNOČNÍ ROZHOVOR O TOM, JAK TO VŠECHNO BYLO
Televizní hlasatelka Štěpánka Adámková: Dobrý večer, vážení diváci, vítám vás u dnešních televizních novin. Jak víte, Českou republiku zasáhla sněhová kalamita, v Izraeli zuří požáry a spoustu rodin v naší republice dnes večer navštíví Mikuláš s čerty. Ale hlavně – blíží se Vánoce, a tak jsme pro vás exkluzivně připravili speciální interview. Nyní předávám slovo naší skvělé reportérce Viktorii Kecalové.
Reportérka Viktorie Kecalová: Děkuji, Štěpánko. Drazí diváci, možná budete překvapení, ale hlásím se vám z území starověké Palestiny, kam jsem se dostala pomocí stroje času, vypůjčeného z filmových ateliérů na Barrandově. Je přibližně rok 4 před naším letopočtem a já mám tu čest představit vám svého nového známého, pastýře Mošeho, kterému bych ráda položila několik otázek, jelikož se ocitl přímo v centru dění prvních Vánoc. Takže, Moše, jak se to vlastně událo? Co jste v té době dělal?
Pastýř Moše: No, to víte, já dělal, to, co dělám normálně…
Viktorie: Promiňte, že vás přerušuji, jakou náplň má vaše zaměstnání?
Moše: Vobvykle ráno vstanu, pak celej den sedim a hlídám ovce, někdy se musíme přesunout… No a pak hlídáme i v noci, v tom se střídáme.
Viktorie: Aha, děkuji. Už vás nebudu přerušovat. Prosím, pokračujte. Jak to tedy bylo.
Moše: Takže, to bylo takhle jednou v noci, žejo, tak sme tak hlídali, trochu klimbali a najednou mi povídá můj… jak se to říká, dyž s váma někdo dělá?
Viktorie: Myslíte kolegu?
Moše: Jo, přesně tak, můj kolega, Jákob se jmenuje, mi najednou povídá: Hele, Moše, vstávej. Na tom nebi je něco divnýho. Tak sem vstal a koukám, celý nebe rozzářený jak ve dne. Potom sme vzbudili ještě Davida, to je jeden mladej hoch, co s náma dělá, no je to ještě děcko, ani mu ještě nebylo jednadvacet. Vzbudili jsme ho a všichni tři jsme zírali na to nebe jak diví. Vono se to hned tak nevidí, že by bylo v noci světlo jako ve dne. A najednou se to stalo. V tom světle se před náma zjevil anděl.
Viktorie: Počkejte! Chcete říct, že jste viděl skutečného anděla?
Moše: Jo, řekl nám, že se narodil Spasitel. V Betlémě. A, což byl největší šok, ve chlívě. Dokážete si to představit? Ve chlívě! Král celýho světa by se měl narodit v paláci, ne ve chlívě! No hrozný! A řek nám, ať se mu jdeme poklonit. Pak se zjevily celý zástupy a houfy andělů a zpívaly. To vám byla krása! Tak jsme vyrazili do Betléma. To je divný, to město se jmenuje Betlehem a všichni mu říkaj Betlém. No nic. My jsme tam došli a viděli jsme to. Maličký, právě narozený děťátko, co leželo v jeslích na seně. Spasitel světa, jeho matka a její manžel. Něco neskutečnýho. Nádhera. Nikdy na to nezapomenu. A první, kdo to dítě viděl, nebyl král, nebo něco takovýho, ale vobyčejný pastýři. Že to má Pán Bůh vymyšlený zajímavě? Tak nashle, já už musim.
Viktorie: Děkuji vám a nashledanou. Milí televizní diváci, sami vidíte, že to, co bylo proroky předpovězeno, se vyplnilo a před dvěma tisíci lety se skutečně stalo. Myslím, že právě tohle je na Vánocích nejlepším zážitkem pro nás všechny. Děkuji za vaši pozornost a přeji vám hezký zbytek večera a krásné Vánoce. Pro televizi XY, Viktorie Kecalová.
Lýdie Mikulová
NEJEDEN ZÁŽITEK ZE ŠKOLNÍ JÍDELNY (VÝTAH ZE SOCIOLOGICKÉ PRÁCE O ŠKOLNÍ JÍDELNĚ)
Co charakterizuje takovou školu? Ředitelství, učební plán, školní řád nebo snad žáci? Co vám o takovéto zásadní instituci poví nejvíce? Je zbytečné probírat se důležitými dokumenty, hledat ve třídních knihách či v pracovních výkazech. Nepomohou vám ani cílené rozhovory se studenty či s učiteli. Možná by vám něco podstatného byla schopná sdělit uklízečka, ale ani ta vám nedokáže říct vše a leccos podstatného vám zatají.
Pokud se chcete dozvědět něco o lidech, kteří školu navštěvují, pokud chcete proniknout do neformální hierarchie, která vám o celé instituci vypoví víc než nejlepší výstupní hodnocení, pokud toužíte vědět, kdo má ve škole jaké postavení, jděte do školní jídelny. Jakkoliv se to zdá podivné a nepravděpodobné, právě to je to místo, kde zjistíte nejvíce o vztazích, které ve škole vládnou. Kde zjistíte, jací lidé tam dnes a denně chodí. Kde zjistíte, kdo je ve škole krátce a kdo už je dlouholetým mazákem.
V první řadě si povšimněme fronty. Ve škole je typické, že učitelé frontu nestojí, nebo se jejich doba stání omezuje na minimální možnou. Učitele, kteří frontu stojí celou, takřka nepotkáte. Pokud ano, jedná se o takzvané učitele-outsidery. Zpravidla učí „okrajové předměty“ typu estetická výchova na gymnáziích či nějaká forma společenských věd na středních odborných školách. Také se může jednat o učitele-vědce. To jsou ti, kteří jsou do svého oboru natolik ponořeni, že fronta na oběd, popřípadě oběd sám, je prakticky nezajímá. U studentů můžeme vysledovat pravidlo: „Čím déle studuješ, tím méně čekáš.“ V současné době, kdy je mládež čím dál víc drzá, ale spíše začíná platit pravidlo: „Čím drzejší, tím lepší“. Ovšem aby obě tato pravidla mohla být uplatňována, je třeba fronty, která se dá předbíhat. Tu tvoří buď studenti flegmatičtí, nebo slušní, nebo nezkušení.
Pesimistu v jídelně poznáme podle toho, že už u výdejního okénka čteme v jeho tváři: „Dobře, dejte to sem, nic dobrého stejně nečekám.“ Zajímavý je ovšem jeho další postup. Se stejně útrpným výrazem ve tváři se do jídla pustí a většinou ho i dojí (i přes množství výtek, které během jídla stále opakuje). Tito lidé nic nečekají, nebývají tedy ani zklamáni a posléze netrpí hladem.
Optimistu naproti tomu poznáte podle očekávajícího výrazu ve tváři, který poněkud znejistí, když dostane hrachovou kaši. Nicméně pak se stejným výrazem usedá ke stolu a pouští se do jídla s myšlenkou, že ne všechno, co špatně vypadá, špatně chutná. V momentě, kdy jeho papily zaregistrují, co vlastně jí, a kdy se jeho naděje ztrácí v dáli, se u takovéhoto studenta dostaví pocit frustrace, který přebije pocit hladu. Následně odnáší tác s téměř nedotknutým jídlem a plně neuspokojen odchází.
Zajímavou kapitolou jsou pak opět učitelé. Dělíme je na několik kategorií. Učitele zodpovědné vůči studentům; to jsou ti, kteří s úsměvem děkují za jakékoliv jídlo a bohatě si nalévají polévku, i když ji nemají rádi. Jídlo dojedí i za cenu nevolnosti, která se pak může dostavit. Někdy ovšem ani tito nenajdou odvahu, z čehož si pak odnáší pocit, že nesplnili, co se od nich očekává. Další kategorií jsou učitelé, kteří jsou rádi, že jim někdo jídlo uvaří. Je-li jídlo v mezích normy, v klidu se najedí, nechutná-li jim polévka, prostě si ji nevezmou. To, jestli si z nich studenti berou nebo neberou příklad, neřeší. Do této kategorie praktických strávníků se zpravidla řadí učitelky-matky rodin. A konečně je tu kategorie učitelů, kteří autoritu školní jídelny soustavně podkopávají. Jídlo, ať je jakékoliv kvality, haní a nejraději před studenty. Jsou tací, kteří to činí ze zištných důvodů, protože v tom vidí jednu z cest, jak se přiblížit studentům. Tito učitelé často kritizují vše kolem sebe, je to vlastní jejich charakteru. I proto tuto kategorii můžeme nazvat vždy nespokojení strávníci.
Další velmi podstatnou kapitolou je obsazování stolů. Existují stoly prominentní, kde sedí nejdůležitější osobnosti jednotlivých tříd. U zadních a zastrčených stolů sedávají ti neoblíbení. Na určitých školách existují i takzvané kastovní stoly. Zde sedávají studenti, jež sdružuje záliba, vlastnost či naopak nedostatek. Při posuzování charakterů a školy je nutné brát v úvahu tvar a uspořádání jídelny, počet míst u jednotlivých stolů atd.
Toto téma si zasluhuje mnohem větší pozornosti, než mu bylo věnováno doposud. Stejně tak si ale zasluhuje větší prostor, který bohužel zde není. Nicméně další informace a poznatky budou pečlivě sbírány a zaznamenávány a následně vyhodnocovány na základě nejmodernějších i tradičních sociologických metod. S nadějí, že to vnese světlo do dosud neznámých a neprobádaných zákoutí škol, společenstev, která zde jsou, a školních jídelen.
Kateřina Lédlová
Související články (celkem 5)
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PRO STUDENTY STŘEDNÍCH ŠKOL NA TÉMA „ČARODĚJNICE“
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ TvA PRO STUDENTY STŘEDNÍCH ŠKOL
- STUDENTI PÍŠÍ…
- STUDENTI TURNOVSKÉHO GYMNÁZIA A UMĚLECKO PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY UDĚLALI REDAKCI TVA VELKOU RADOST, UDĚLAJÍ JI TAKÉ VÁM, ČTENÁŘŮM?
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PRO STUDENTY TURNOVSKÝCH STŘEDNÍCH ŠKOL