Letos na podzim vyhlásila redakce TvA literární soutěž pro studenty turnovských středních škol. Nakonec se sešlo 56 různých literárních útvarů. Úvahy, povídky, eseje, fejetony, sociologické průzkumy, dokonce tři básně. Studenti si mohli vybrat ze dvou témat. První bylo ryze vánoční, druhé se týkalo zážitků ze školních kuchyní. Z došlých příspěvků jich bylo námětově zhruba půl na půl. Kdo zvítězil, resp. které práce byly oceněny, to jste se již na stránkách TvA dozvěděli (ZDE). Nyní nastal čas na pomyslné druhé kolo. Bylo opravdu těžké mezi záplavou textů vybrat vítěze, třeba podle vás mohly vyhrát právě následující texty:
MŮJ NEJVĚTŠÍ ZÁŽITEK Z VÁNOC
Asi úplně každý se těší na svátky Vánoc, ať je dítě či dospělý člověk. Vánoce beru jako svátky klidu, pohody a míru. Scházíme se celá rodina, povídáme si a ujídáme napečené cukroví. Pro mě není důležité, jak drahý dárek dostanu. Důležité pro mě je to, že si na mě ten dotyčný vzpomněl, šel do krámu a přemýšlel o mně, co by se mi asi
líbilo. Ono totiž není všechno zlato, co se třpytí, jak se říká. I krásný prstýnek s tím největším diamantem na světě není všechno. Je to pěkný dárek, člověk se může pochlubit ostatním, ale štěstí a spokojenost mu to nepřinese. Nejraději mám osobní dárky. Moje sestra je výtvarně založená a hrozně ráda něco vyrábí nebo maluje.
Jednou jsem od ní dostala včelku Máju, namalovanou na obyčejném papíře. Byla nádherná, strašně se jí povedla a pod obrázkem bylo napsáno, že je to pro mě a má mě ráda. Tomu říkám dárek z lásky. Nemusela rozbíjet prasátko a koupit nějaký dárek. Jen si sedla ke stolu, vzala pastelky, nějakou předlohu a malovala. Možná
jsem sentimentální, ale ten obrázek mám ještě dnes schovaný. Moc pro mě totiž znamená.
Největším zážitkem a dárkem v jednom byl můj táta. Bylo mi asi devět let a on tenkrát odletěl na nějakou dobu pracovat do Ameriky. Bydlel asi 20 kilometrů od New Yorku s normálními lidmi z Moravy, se kterými se dodnes vídáme. Každou neděli mi ve stejný čas volal a také mi posílal dopisy, takže jsem s ním byla v neustálém kontaktu. I přesto se mi po něm moc stýskalo. Celá rodina se o mě starala moc hezky, ale chyběl mi táta. Ten táta, který se mnou dělal vylomeniny venku v parku, který se mnou lezl po skalách, a mamka z toho šílela, ten který uměl zvýšit hlas, když bylo potřeba. V onen osudný den, 11. září 2001, mi telefon nezazvonil. Všichni dobře
víme, co se tenkrát stalo. V New Yorku a okolí vypadla elektřina, nefungovaly telefony ani internet. Zprávy byly plné této informace o útoku na New York, doplněné videozáznamy, které naháněly hrůzu. Taťka se mi spoustu dnů neozval.
Měla jsem o něho šílený strach. Pamatuji si, že jsme ve škole museli držet asi dvě minuty ticha za oběti této tragédie a já jsem stále nevěděla nic o svém tátovi. V jeden zasněžený den uprostřed listopadu jsem byla doma, seděla jsem v pokojíčku u stolu, dělala jsem si úkol z matematiky, když v tom někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a mezi dveřmi stál taťka s úsměvem na tváři a s bonboniérou v ruce. Skočila jsem mu kolem krku, objala ho a plakala. Byl to sice předčasný dárek, ale pro mě měl tu největší hodnotu ze všech dárků, které jsem mohla dostat. Jiné přání jsem už neměla. To co jsem si přála, se mi splnilo a já jsem byla šťastná. Poté na Štědrý den jsem měla velkou radost z každého dárku, který jsem pod stromečkem našla, protože jsem byla neskutečně šťastná. Už si nepamatuji, jaké dárky jsem tehdy dostala, ale jednoznačně vím, že tyto Vánoce patřily mezi ty nejhezčí.
Myslím si, že bychom neměli toužit po drahých a velkých darech. Už jenom to, že jsme na živu a jsme zdraví, by měl pro nás být ohromný dar. Ale to se musí stát nějaká tragédie, abychom si uvědomili, co je pro nás v životě nejdůležitější a čeho bychom si měli víc vážit.
Šárka Stejskalová, Gymnázium Turnov
MÉ NEJSMUTNĚJŠÍ VÁNOCE
Bylo 20. prosince a nikde ani stopa sněhu. A já už tak strašně chtěla chodit bobovat jako každou zimu. Zimu, tu jsem měla strašně ráda, protože to znamenalo, že brzy budou Vánoce. Bylo mi sedm let a v adventním kalendáři mi už zbývala jen čtyři políčka s čokoládou. Na Štědrý večer jsem se těšila nejvíce, na tu spoustu dárků, co jsme vždycky s bratrem rozbalovali pod stromečkem. Ale sníh pořád nikde, tak jsme většinu času trávili doma.
Aspoň že tady byl Kubík, náš papoušek. Byl celý zelený, jenom čelíčko a tvářičky měl žluté. A také měl ohromný zobák, až by se ho někdo bál, ale já věděla, že mi nic neudělá, protože je to můj kamarád. Učila jsem ho říkat různá slova, třeba „ahoj“, nebo „Kubíku“.
Máma začala luxovat a Kubík si hned začal popískávat a blikat očkama. Dělal to vždycky, protože se mu ten zvuk moc líbil. Předvánoční úklid už jsme sice s mamkou dávno dělaly, ale chtěla, abychom to doma přece jen měli všechno hezky čisté. Když doluxovala, řekla mi, ať si jdu vzít radši mikinu, že bude ještě mýt okna. Mikinu jsem si brát nechtěla, tak jsem si vlezla na pohovku pod deku a pustila si televizi. Dávali zrovna nějakou pohádku, už ani nevím, která to byla.
Když najednou slyším, jak mamka začala hystericky řvát. Něco se stalo, ale co? Běžela jsem za ní do kuchyně, ona se vykláněla z okna a volala. Všechno mi bylo hned jasné. Kubík. Nezavřeli jsme ho do klece. Seděl před domem na tom nejvyšším stromě. Ale on za to nemohl, nevěděl, co je venku a že by tam létat neměl, byl asi jenom zvědavý.
Honem jsem si vzala bundu a vyběhla ven. Začala jsem na něj volat, ale nic. Chtěla jsem pískat, jak to dělala mamka, ale nešlo to, já to neuměla. Kubíka jsem viděla dost dobře, protože větve byly hnědé a holé, a tak jeho zelené peří krásně svítilo. Jak ráda jsem teď byla, že strom není zasypaný sněhem!
Kubík nereagoval a v klidu si užíval čerstvého vzduchu. Už jsme s mamkou nevěděly co dělat, tak mamka stromem zatřepala a začala znovu pískat. Jenže on se jenom lekl a vyletěl nahoru. Hodně nahoru. Chvilku kroužil a já ho pak jen viděla, jak mizí za střechou sousedova domu.
Další tři dny jsme všichni strávili hledáním Kuby. Ptali jsme se snad všude, ale nikdo ho ani neviděl. Byla jsem strašně smutná a pak přišel Štědrý večer. Dostala jsem spoustu dárků. I krásnou aktovku, co se mi tak líbila, ale pořád jsem myslela na Kubíka, jak někde mrzne. Všechny dárky bych vyměnila za to, aby tady byl Kubík s námi, ale to nešlo. Už jsme ho nenašli. Byly to ty nejsmutnější Vánoce a vždy na Štědrý den si na Kubíka vzpomenu.
Bára Bomerová
SUPŠ a VOŠ Turnov
VÁNOČNÍ DRAMA
Před Vánoci vždycky máme
náš dům vzhůru nohama.
Čeká nás vánoční úklid,
to bude zas pohroma.
Táta lítá s vysavačem,
plete se pod nohama.
Máma zase potýká se
se špinavýma oknama.
Potom pečem cukroví,
celý dům to provoní.
O vůni se nedá mluvit,
když se v troubě začne pálit.
S vůní Vánoc je pak konec,
když chytne adventní věnec.
A na lití olova
už nezbyla nálada.
Kapr nám ve vaně leknul,
asi se něčeho leknul.
Brácha se nám pořezal,
než filety nařezal.
Stromeček naštěstí stojí,
letos nám už nespadnul.
A po tom měsíci bláta
sníh konečně napadnul.
Vánoce nás do úskalích
mnohých často přivedou.
Jsme rádi, že je letos
máme zase za sebou.
Alena Novotná
Gymnázium Turnov
SNĚZ NEBO BUDEŠ SNĚDEN
Volná hodina, nutnost dát tělu, co si žádá. Seběhnout po širokých kamenných schodech dolů, pod hladinu země. Rozlehlá místnost spojená s okolním světem temným průchodem, nízkými rozvrzanými lepenkovými dvoukřídlými dveřmi. Nohy podkluzují v ostré zatáčce, oči přelétnou dvě umyvadla v levém rohu průchodu, mýdlo i ubrousky na utření chybí. Vedle se tyčí stojan s panelem připomínajícím velkou nevzhlednou plechovku od rybiček. Údajně je v něm čaj, napovídají tomu i na tácu vyrovnané skleničky. Ale dohledat dobrodruha, který okusil, je nesnadné.
Odvážlivci pokračují oněmi imitovaně dřevěnými skorodveřmi a ocitají se v rozlehlé bíle vylinoleované místnosti. Přívětivá atmosféra čiší z každého doušku mastného a sklepením páchnoucího vzduchu. Může to být buď velmi precizně propracovaná mučírna, nebo školní jídelna. Třeba oboje. Každopádně jste vstoupili. A na plánu školy se můžete dočíst, že oficiálně opravdu do školní jídelny.
Své každodenní nesnadné rozhodnutí riskovat tu život dovršíte činem hanebným. Vezmete si tác a příbor. První začátečnická chyba je položit ho a táhnout po kovových tyčích k okýnku, neboť tím získáte elektrický náboj, a šlupka vás zákeřně zasáhne v nejméně předpokládaném okamžiku. Když ho prozíravě položíte až u okýnka a o trubky ho tím pádem třete jen poloviční cestu, ničemu to nepomůže. Ale vaše psychika vás uklidňuje, že to mohlo být horší. Vraťme se tedy k okýnku. Kuchařky jste naštvali už příchodem, tím že jste si vzali tác a ještě jste si dovolili přidat na tác nůž a vidličku, lžíci si mohou dovolit jen oblíbenci nebo sebevrazi. To už je dost nádobí na umytí. Musíte to tedy nějak vyžehlit. POZDRAVTE, PODĚKUJTE. Kuchařka, tedy tvor krajně nepochopitelný, to bude podle dlouhodobého pozorování považovat za pokus o usmíření. Ovšem pochválení make-upu je podle ní už krajně drzá provokace. Několikrát zopakovaným poděkováním vytvoříte určitou nepatrnou šanci, že vám ta žena v bílém plášti do jídla ani nesáhne ani nekýchne. Velmi malou šanci.
Od okamžiku kdy převezmete talíř s hmotou připomínající mezistupeň ve výrobě zbraně hromadného ničení, není cesty zpět. Z jedné strany krvelačně vyhlížející dámy, přebývající většinu dne v temném světě pod zemí a připravující vám onu pochoutku. A z druhé kovové mříže, táhnoucí se až k barelům s tekutinou určenou k pití.
Největší risk fyzické újmy je projít kolem polévky. Žije si vlastním životem. Nechte ji proto raději žbublat, šplouchat a tuhnout, jak se jí chce. Jinak to samé bude dělat ve vašem břiše, ale ne spokojeně, jako v nerezové vaně venku, ale naštvaně, že má tak málo životního prostoru. Pro silnější povahy je zajímavý příběh této polévky. Vařila se a probouzela k životu někde v útrobách sluje nazvané kuchyní a do nerezové vany, odkud si ji můžete vzít, byla přenesena v kýblu, který toho zažil více, než většina návštěvníků jídelny dohromady. Je starý, kovový, rezavý a pamětihodný.
Poslední těžké rozhodování nastává u barelů s pitím. Jestli jsou k obědu fazole, k pití je stoprocentně mléko, většinou jahodové. NE. Jestli vám na talíři přistálo UHO, bude mléko banánově. NE. Máte-li palačinky, bude čaj nebo šťáva. MŮŽETE TO ZKUSIT. Odvážným štěstí přeje. Třeba budete moci jít díky žaludeční nevolnosti dřív domů.
Najít stůl, který není politý, poslintaný nebo znehodnocený jakoukoliv jinou neidentifikovatelnou tekutinou, je zcela nemožné. Netrapte se, smiřte se. Jezte rychle nebo vás vaše jídlo sní. Máte-li pocit, že se vaše porce hýbe, je to pravda. Jestli na vás mluví, může to být pravda.
Dobrá rada na závěr: Zmizte v co nejkratším možném časovém úseku a vraťte se, až to bude nezbytně nutné pro vaše životní funkce.
Adéla Beranová, Gymnázium Turnov
Poznámka: Tato jídelna je čistě imaginární.
DĚKUJEME
Redakce TvA tímto ještě jednou všem studentům děkuje za účast v literární soutěži a slibujeme, že vyslyšíme přání některých účastníků a soutěž v příštím roce zopakujeme!
Související články (celkem 5)
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PRO STUDENTY STŘEDNÍCH ŠKOL NA TÉMA „ČARODĚJNICE“
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ TvA PRO STUDENTY STŘEDNÍCH ŠKOL
- STUDENTI PÍŠÍ…
- STUDENTI TURNOVSKÉHO GYMNÁZIA A UMĚLECKO PRŮMYSLOVÉ ŠKOLY UDĚLALI REDAKCI TVA VELKOU RADOST, UDĚLAJÍ JI TAKÉ VÁM, ČTENÁŘŮM?
- LITERÁRNÍ SOUTĚŽ PRO STUDENTY TURNOVSKÝCH STŘEDNÍCH ŠKOL