Se spisovatelem, scénáristou, ale také hudebníkem Jaroslavem Rudišem (*1972 v Turnově) jsme se sešli ve vlaku – v jeho oblíbeném pracovním prostředí. Vlak směřoval z Moravy do Prahy a my jsme se kochali moravskou krajinou, poněvadž jsme měli předtím společnou literární akci ve Vsetíně. Zasedli jsme do jídelního vozu, povídali jsme si o různých tématech a také vzpomínali na náš oblíbený Český ráj.
* V září jsi navštívil Turnov a měl tam autorské čtení z románu Winterbergova poslední cesta. Jak se ti akce líbila?
Myslím, že se povedla. Byla to pěkná literární akce, která vznikla k výročí města. Přišlo přes devadesát lidí, což je opravdu pěkná návštěvnost na literaturu. Já jsem tento rok oslavil také kulatiny. Je mi padesát let a Turnovu je sedm set padesát, takže máme padesát let společně. Mohli jsme slavit takto dohromady.
* Jak vzpomínáš na období, kdy jsi navštěvoval turnovské gymnázium?
Na Turnov mám opravdu mnoho vzpomínek. Mám s ním spojené první pivo, které jsem měl hned po pár hodinách, co jsem byl naživu. Protože moje maminka dostala po mým porodu láhev černého piva, alespoň se to tak traduje v turnovské nemocnici. Pravděpodobně to byl Rohozec nebo Svijany, takže jsem byl takto napojen od dětství vlastně na ten Turnov. Sice jsem vyrostl v Lomnici nad Popelkou, ale do Turnova mě to stále táhne nebo vůbec do Českého ráje. V Turnově jsem pak chodil na gymnázium, takže ty čtyři roky byly pro mě úplně určující. A není to myslím náhoda, že v románu Winterbergova poslední cesta se Turnov taky objevuje a je to tam i taková větší zastávka. Ale zpět k tomu gymnáziu. Pro mě to bylo úplné zjevení, když jsem vypadl ze základní školy a začal chodit do Turnova. Najednou jsem se cítil na tom gymplu úžasně, svobodně, i když to byl ještě rok 1987. Bylo to pro mě strašně inspirující období. Právě třeba výuka němčiny, češtiny, dějepisu a zeměpisu mě hrozně bavila. Otevíraly se mi najednou nový světy a měli jsme prostě skvělého češtináře – pana Vávru, který je dnes ředitelem. Velmi si ho vážím, jsme dlouholetí přátelé a jsem za to moc rád. I díky tomu se na turnovské gymnázium vracím v pravidelném rytmu. S každou knížkou mám na gymplu čtení a jak tak stárnu, tak díky tomu gymplu zase vždycky trošku omládnu. Mám z Turnova takový dobrý pocit. Také tam mám pořád pár kamarádů. Byl bych tam rád častěji, ale pracovně to nejde úplně spojit. Jsem totiž pořád někde na cestách.
* Možná by se o tobě nemělo psát jako o spisovateli na volné noze, ale o spisovateli na kolejích. Poněvadž tvoje jméno je často spojováno se železnicí.
Je to tak! Žiju střídavě mezi Berlínem, Lomnicí nad Popelkou a v poslední době jezdím často do Vídně. Tak to prostě je a bude. Být spisovatelem v současné době taky znamená, že jezdíš hodně na čtení a mě to baví, ten kontext se železnicí. Jezdím pravidelně vlakem z Německa, z Berlína. A pak Děčín nebo Liberec a poté k nám do Českého ráje, do Turnova, do Staré Paky, do Lomnice nebo Semil a odtamtud mě vezme brácha nebo táta, když pro mě přijedou. Pro mě to železnice tak nějak všechno propojuje. Můj život je v tomhle na hraně určitého životního standardu, neboť jsem často na cestách. Pro někoho to může být náročný, ale já to beru jako normální. Třeba obchodníci nebo kamioňáci jsou taky pořád na cestách. Já vlastně taky jsem pořád v pohybu. Ale ve vlaku mohu odpočívat a nemusím naštěstí řídit auto a pořádně se soustředit. Ve vlaku mohu pracovat, číst knihy nebo odpočívat. To cestování za čtenáři, za autorskými čteními mě vlastně živí, takže musím být v pohybu. Vážím si svých čtenářů. Snažím se i vyslyšet všechna pozvání na spisovatelské besedy.
* V současnosti máš krásnou reklamu na Rakouské dráhy. Je nějaká železnice, kterou jsi ještě v Evropě nenavštívil?
Rád bych se projel vlakem do Lisabonu a taky do Skotska. Těším se taky, až pojedu vlakem ze Lvova do Oděsy na Ukrajině. Ve Lvově jsem byl, v Kyjevě taky, v Oděse též, ale nebyl jsem tam vlakem, ale byl jsem tam alespoň na nádraží. A pak bych si ještě hodně přál projet se novým moderním vlakem z Liberce přes Turnov do Prahy po elektrifikované trati, aby to jelo tak maximálně hodinku a půl. Myslím, že je na čase, aby měli v Libereckém kraji taky elektrifikovanou moderní železnici.
* Kdy jsi začal psát? Až na vysoké škole?
Seriózně to bylo až na vysoké škole, ale na gymplu jsem psal básničky a skutečně mě bavily slohy. Tehdy mě nikdy nenapadlo, že se jednou budu živit psaním. A pak jsme měli na gymplu divadlo, které se jmenovalo Turnovsko-lomnická divadelní společnost – s Alešem Hozdeckým, Jindrou Svobodou, Radkem Horákem, Vladimírem Richterem, Michalem Bakešem a dalšími spolužáky jsme ho založili. Hráli jsme Cimrmany. Hráli jsme to dost punkově, ta představení podle Cimrmanů, který jsme i režírovali s Alešem Hozdeckým, ale taky tam byli další lidi ze třídy. V repertoáru jsme měli asi tři nebo čtyři cimrmanovské divadelní hry. Byl na to docela ohlas. Představení probíhala přímo ve škole. Normálně u nás ve třídě jsme hráli, to bude někde i zaznamenaný. Ta naše divadelní společnost měla ještě pobočku pod zkratkou SUD (sport, umění, děvčata). Jinak v té Turnovsko-lomnické divadelní společnosti jsem byl jediný z Lomnice, ale muselo to tam být v tom názvu. Pod touhle hlavičkou jsme pak po gymplu napsali s Alešem Hozdeckým a Jindrou Svobodou hru, která se jmenuje Skleněný oko. Tu jsme uvedli v hasičárně na Daliměřicích. Po divadle pak byla diskotéka, taková alternativní rocková diskotéka – taková indie. Chodila na to spousta lidí. Jednou jsme udělali „Romadur párty“, když nám Mlékárna Příšovice dala bednu romaduru. Tak jsme udělali takovou sýrovou smradlavou párty. To se bavíme o začátku devadesátých let. To je vlastně už po gymplu, ale ty první roky jsem znova do Turnova jezdil a dělali jsme takovéhle věci. Skleněné oko jsme opakovaně uvedli. To bylo absurdní divadlo, sranda o hledání skleněného oka, a dokonce i tam jsme měli živého hudebníka, který k tomu kvílel na kytaru. Mám trochu pocit, že jsme tu hru pochopili vždycky jenom my. Ale jistě se to dá brát jako určitý začátek mé scénáristické dráhy. Třeba i svoji maturitní práci jsem napsal jako takovou malou hru, kterou jsem vytvořil za čtyři hodiny. Tehdy se u nás hrotila válka v Iráku a já jsem to udělal jako vážnou hru. Bylo to málo komické, ale byly tam hodně dialogy a dostal jsem za to dvojku. Dvojku jsem dostal za pravopisné chyby a pak předseda maturitní komise, který byl tehdy ředitelem gymnázia v Semilech, se mě zeptal: „A pane Rudiš, vy byste chtěl být dramatikem jako pan Havel?“ A já jsem řekl, že to ani ne. Ale vlastně jsem se jím trošku stal. Přitom jsem si myslel, že budu třeba učitel dějepisu, němčiny nebo novinář. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se to takhle stane. Dodnes ale občas udělám ve svých textech chyby. Takže jsem vždycky vděčný redaktorům a korektorům, a to jak v němčině, tak v češtině. Tak to prostě je. Já jsem takový roztěkaný.
* Často se o tobě mluví jako o patriotovi Českého ráje. Jak vnímáš toto označení?
Mám to hrozně rád. Přesně to vystihuje ten můj oblíbený domov, region. Přece jenom jsem se narodil v Turnově, srdci Českého ráje, ale moje rodina je z Lomnice, což je zase okraj tohoto krásného kraje. Přestože žiju v Berlíně, nebo někde cestuji, tak ten Český ráj ke mně stále i teď promlouvá. Vracím se tam opravdu rád. Stále tam čerpám určitou inspiraci. Nakonec jsem napsal i tu knížku Český ráj. Příběh o sauně se odehrává v Jičíně, ale vypadá to, že by tuto novelu přenesli na divadelní prkna turnovští ochotníci v čele s Petrem Hakenem. To bych si velmi přál. Takový jakoby super nápad, že by to zahráli přímo v srdci Českého ráje. To by bylo pro mě důležitější možná než hra v nějakém velkém divadle. Ale zas trochu kecám. Jsem samozřejmě rád, když se něco mého hraje ve velkých divadlech, ale celkově ten nápad je skvělý a těším se na to.
* V říjnu ti vyšla nová kniha. Představil bys ji?
Je to komiks Noční chodci. Můj druhý komiks po Aloisi Nebelovi, který vznikl ve spolupráci s Jaromírem 99. Tento komiks vytvořil slavný rakouský výtvarník Nicolas Mahler (*1969). Příběh je o dvou kamarádech, nejlepších kamarádech, kteří putují nocí. A v podstatě ten jeden toho druhého zachraňuje, aby neskočil z mostu do Vltavy, trpí taky dějinami jako já nebo Winterberg z mého románu. Možná nějak kroužím pořád podle podobných témat a už jsem taky přemýšlel, jestli bych neměl zkusit napsat něco jiného. Ale ta historie často ke mně promlouvá. Většinou je to o nějakých traumatech z té historie. Teďka mě ty dějiny pořád ještě oslovují, takže bych chtěl psát něco o hřbitovech ve střední Evropě tak, aby právě přešly dějiny střední Evropy přes hřbitovy. Vraťme se ale ke komiksu. Je to příběh, který se odehrává během jedné noci, a dva kamarádi putují z jedné pražské hospody do druhé. Vždycky je vyhodí, a proto musejí najít další. Řeší mnoho témat, ale především se vracejí k historii a u toho samozřejmě popíjejí pivo.
* Jezdíš velmi často na autorská čtení, a to nejen v České republice, ale i v Německu, Rakousku, někdy i ve Švýcarsku či Itálii. Často to bývají knihovny, kde čtení probíhají. Zaujaly tě tyto prostory? Je nějaká knihovna, kam se třeba rád vracíš? Nebo máš nějakou oblíbenou, která tě třeba zaujala architekturou?
Knihovny mám rád, zejména ty v Českém ráji. Mám hodně rád městskou knihovnu v Jičíně. Možná to je tím, že mám rád to město, kam často jezdím do sauny a taky se tam odehrává moje kniha. Taky jsem četl v Semilech, Turnově i u nás v Lomnici. V Německu se mi hodně líbí Kulturní dům ve Wolfsburgu, který navrhl slavný finský architekt Alvar Aalto (1898–1976, pozn. aut.). To je opravdu překrásná architektura. Další velmi pěkná knihovna je ve Stuttgartu. Taková moderní kostka. Budova plná knih s krásným sálem nahoře. Tam se mně opravdu dobře četlo. Jezdím také rád do knihoven ve Vídni.
* Viděl jsi návrh nové budovy turnovské knihovny?
Hned když jsem to viděl, tak jsem si vzpomněl na tu budovu ve Stuttgartu, která je také hodně prosklená a taky vysoká. Jsem rád, že to je taková moderní architektura. Líbí se mi to propojení Českého ráje a knih. Moc se na ni těším. Vypadá to fantasticky. Rád tam budu mít své první čtení. Byla by to pro mě obrovská pocta! Jinak mně přijde také skvělá knihovna v Turnově na nádraží. Ta pobočka, to je místo, které to propojuje, kde se spojuje všechno to, co mám rád. Prostě nádraží, železnice, knihy a hezké místo. Taky hospody na nádraží mám velmi rád.
* Jardo, beru tě tedy za slovo, pro nás to bude velká čest, když se staneš kmotrem otevření nové budovy, takže v roce 2025 zase v Turnově na viděnou!
Děkuji za rozhovor.
Jaroslav Kříž
autor je ředitelem turnovské knihovny