V době před listopadem 1989 jsem patřil snad k malé části lidí, kteří tehdejší režim nenáviděli, ale jen málokdo z nás se odvážil proti němu otevřeně vystoupit. Myslím tím hlavně na lidi, kteří by byli schopni jít do vězení a otevřeně bojovat. Ano, je to 25 let, co jsme se snažili něco málo i na malém městě dělat. Přes muziku, sport, no a nějaké ty politické půtky zcela bezvýznamného charakteru. Ano, byli jsme v hledáčku místní politické i policejní elity, na naše akce (myšlen Folkový klub) byli nasazováni špiclové,  jako za zlaté éry mocnářství. Inu, čtvrt století je strašně dlouhá doba. Sleduji nejrůznější „vzpřímené i zchátralé staříky“ a dámy v letech, jak se snaží prosadit své pohledy na tuto dobu, o které mohou říkat, že byli u toho. Nevím, jak je tomu u nás doma (myslím tím Turnov), ale i na nedávném elitním diskusním večeru šesti pamětníků (ČT) bylo jasně patrné, že už to taky nebyli žádní mladíci, ale plešatí a šediví strejcové. Tak si dovolím i já pár vzpomínek, dokud mně je stařecká senilita ruku v ruce s orwellovským vymýváním mozků našimi médii úplně nezahalí.