STÁLE ČEKÁM ANEB LISTOPADOVÉ DNY 1989 MÝMA OČIMA SE ZAMYŠLENÍM NA ZÁVĚR

0

V době před listopadem 1989 jsem patřil snad k malé části lidí, kteří tehdejší režim nenáviděli, ale jen málokdo z nás se odvážil proti němu otevřeně vystoupit. Myslím tím hlavně na lidi, kteří by byli schopni jít do vězení a otevřeně bojovat. Ano, je to 25 let, co jsme se snažili něco málo i na malém městě dělat. Přes muziku, sport, no a nějaké ty politické půtky zcela bezvýznamného charakteru. Ano, byli jsme v hledáčku místní politické i policejní elity, na naše akce (myšlen Folkový klub) byli nasazováni špiclové,  jako za zlaté éry mocnářství. Inu, čtvrt století je strašně dlouhá doba. Sleduji nejrůznější „vzpřímené i zchátralé staříky“ a dámy v letech, jak se snaží prosadit své pohledy na tuto dobu, o které mohou říkat, že byli u toho. Nevím, jak je tomu u nás doma (myslím tím Turnov), ale i na nedávném elitním diskusním večeru šesti pamětníků (ČT) bylo jasně patrné, že už to taky nebyli žádní mladíci, ale plešatí a šediví strejcové. Tak si dovolím i já pár vzpomínek, dokud mně je stařecká senilita ruku v ruce s orwellovským vymýváním mozků našimi médii úplně nezahalí.

* Pá 17. listopad. V hospodě na Bukovině se koná tradiční páteční folkový podvečer. Hosty jsou Honza Nedvěd a náš kamarád Vašek Souček. Občas písnička a hlavně hodně řečí. O lásce, přátelství a kamarádství, ale hodně o svobodě a tak. Je to nějak uvolněné, ale skvěle se bavíme.
* So 18. listopad. Je sobota a náš další z našich pravidelných countrybálů. O nějaké manifestaci v Praze nemáme ponětí. Zábava vrcholí, když si mne nechají zavolat mí kamarádi do předsálí Střelnice a už to do mne sypou. Byli v libereckém divadle. Nehrálo se, herci manifestují. V Praze do lidí mlátili na Národní třídě. Hlavu mám jeden velký pekáč. Tak to tady taky rychle ukončete, prosí nás. Blíží se půlnoc, lidé v nejlepší náladě a poslat je domů. To nejde. Vystupuju na jeviště a snažím se vysvětlit, že se něco děje, ale nevíme co. Že snad v Praze mlátí lidi a v divadlech jsou stávky a… Nic jiného mne nenapadá, poprosím dav čtyř stovek lidí, aby utichli a minutou ticha se k těmto situacím vyslovili. Sál Střelnice tichne a lidé v pozoru stojí. Vedle kovboje krásná Merelyn a vedle ní známý práskač a udavač, kterých tu bylo několik tradičně nasazeno. Úžasná alegorie v tom našem městečku.
* Ne 19. listopad. Noviny nevycházejí, rádio i televize mlčí. Čekáme na příkrov podvečera a vyrážíme na „procházku“ na náměstí. Sem tam osoba, ale pokud si vzpomínám, nic výrazného se neděje. Na skle výkladů budoucího manifestačního centra na obchodě s nábytkem se začínají ukazovat první studentské letáky.
* Po 20. listopad. Během dne se získávají cenné informace. Po ulici putují hloučky studentů, vedou se diskuze. Rychle domů, opatřit děti, vysvětlit jim, že jdeme s maminkou na procházku a hurá na náměstí. Je zima jako v morně. Ano, nejrůznější výzvy zabraly a je nás tu opravdu slušný hlouček. Lidí nejrůznějších povolání. Nikdo nevede drtivé projevy, všichni postávají a diskutují.
* Út 21. listopad. Pokud nám naše informace dovolují, v Turnově se utvářejí dvě silná „revoluční“ uskupení. Na tom prvním se většinou schází zástupci ze závodů a podniků. Tady se už představují první „lídři“. Všichni se bojí, ale když už tady jsou…. Jen málokdy vzniká racionální názor či myšlenka. Tím druhým místem, kde se schází poněkud intelektuálně laděná společnost, je známý „Šantán“. Tady je intelektu až po střechu, všichni vědí, co a kdy se musí něco udělat, ale stále chybí to nejdůležitější. JAK.
* St 22. listopadu. Utíkám z práce a hrnu se domů. Oznamuji ženě, že razíme do Prahy, tam přece nemůžeme chybět. Je na ní vidět, jak je jí to líto, jak ráda by jela. Bohužel naše dvě malá děcka potřebují mít mámu doma a tak narychlo obvolám nejbližší kamarády. Ten musí dělat to a ten zase ono. Mou nabídku ze šesti bere jen jeden, tak tedy razíme. Škodovička peláší, co ji kola stačí, parkujeme na konci Karlína a hrneme si to na Václavák. Tady je manifestace v plném proudu. To je lidí, děsíme se. A už se to řadí a hrneme to na Můstek, po Národní, kavárna Slavie, náměstí Krasnoarmějců (pro ty co si nepamatují, tak Jana Palacha). Křičí se dobrá i horší hesla, zvoní se klíči. Potáhneme až na hrad. Ouha. V cestě stojí tři transportéry, za mostem další tři. Den končí kompromisem. Monstra stojí a do lidí nenajíždí. Lid se rozchází a zítra zase na náměstí. A kluci, tady je nás dost, organizujte to doma, říkají nám známí i neznámí.
* St 27. listopadu. Generální stávka je i na turnovském náměstí. Improvizovaná tribunka, přibylo osobností i řečníků. Takto zaplněné náměstí připomínalo organizované akce socialisté éry, a že jich bylo. Jen hesla jsou podstatně jiná, výrazy lidí svobodnější a veselejší.

A tady své vzpomínání končím. Prožil jsem si nejsvobodnější období svého života jako občan. Stále si připomínám první hlouček na náměstí. Vzpomínám na soudruha předsedu MV NF se svým zápisníčkem, předsedu městské stranické skupiny i předsedu Národního výboru, kteří se nebáli do tohoto seskupení vstoupit, aby si prohlédli, kdo si tu dovoluje. Kolik lidí z mých známých si umělo ve vhodnou chvíli seskočit do správného proudu času a řídit se pravidlem, že proti proudu to jde o poznání hůře. Lidi se přestávali tolik bát, že se to zase obrátí. Začínali se profilovat politické osobnosti různých úrovní, znovu začínají přibývat veřejné výzvy a proslovy. Tady se začíná psát ta oficiální část „revoluce“, o které budete asi ještě mnohokrát a různě informováni, ale které jsem se už mnoho nezúčastňoval a raději posedával ve své oblíbené hospodě 4. cenové kategorie – v Sokolovně.

Asi se vám zdá divné, proč jsem to všechno psal. Jednak se stále považuji za Turnovana, v tom dobrém slova smyslu. Na Turnovu mně opravdu záleží. Možná se již dalších takto kulatých výročí nedožiji a považuji svoje vzpomínky za takové lidsky obyčejné, na které se většinou v těch oficiálních článcích po létech „zapomíná“. V Turnově jsem prožil mnoho dobrého i zlého a období listopadového politického převratu do toho samozřejmě musím počítat. Od té doby jsem si toho prožil také mnoho. Dobrého i k naštvání. Nejednou mne štvala nejen místní politika, ale hlavně ta větší a silnější, která naše životy ovlivňovala výrazněji a podstatněji.

A nějaké poučení nebo myšlenka? Tato „revoluce“ následně lidi pohltila, aby jim poskytla zcela nefalšované výdobytky a postoje, o kterých jsme v listopadu nesnili ani o nich neuvažovali. Vytratila se slušnost, mravnost a zesílila politická moc a ekonomické „darmožroutství“ – a v těch se ztratily ideály. Bohužel se mně občas vrací i pocit strachu, co se má a co se nemá říkat. Naše hlavní noviny a televize už píší a melou všechny úplně stejně, jsou zcela zaměnitelné. A přitom byly doby, kdy třeba Český deník psal úplně jinak než Právo. JINAK, představte si. Je spousta témat, o kterých se nesluší hovořit. Děsí mne politicko-ekonomická zlovůle vládnoucí garnitury, ať již si momentálně říká koaliční většina nebo opozice. Děsí mne ti komunální politici, opět začínající s nejrůznějším kádrováním ve svých obcích a městech.

Ano, ozval jsem se na svátek 17. listopadu, který by měl být svátkem nás všech. Tak vyrazím jako každý rok se svíčkou. Sám. Doufám, že se nesetkám se žádnou ze skupinek, co má větší patent na odkaz Listopadu než já a rčení, „že kdo ovládá minulost, ovládá i budoucnost“.

Z Děčína zdraví Vašek Feštr, vaclav.festr@gmail.com

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.