Strach, smutek, obavy z toho, co bude dál. To vše mohl člověk vyčíst z tváří Poláků po sobotním neštěstí, kdy v jednom letadle zahynul prezident a část vedení celé země. Celý víkend jsem byla služebně ve Wroclawi, kde se prezentovaly jednotlivé regiony České republiky pod hlavičkou Czechtourismu. Já jsem zde byla samozřejmě za Český ráj. Poláci nás, Čechy, mají opravdu rádi a jsou častými návštěvníky České republiky. Bylo vidět, že jsou nadšeni, že vidí Čechy. Pohybovali se v rytmu českých písniček, soutěžili o ceny a s opravdovým zájmem zjišťovali informace na letní sezonu. Vše probíhalo perfektně až do onoho sobotního rána…
Ráno v sobotu 10. dubna po snídani jsme dorazily s kolegyní na stánek a začaly se k nám dostávat šokující informace o leteckém neštěstí. Nikdo ještě nevěděl, kolik lidí zahynulo, každý říkal něco jiného. A my jsme nevěděli, co dál. Zůstat a prezentovat Českou republiku, anebo vše raději zabalit a jet domů? Člověku v tu chvíli dojde, jak jsou takovéto věci delikátní, a že se musí jednat takovým způsobem, aby bylo vše korektní. Čekali jsme na rozhodnutí ředitelky Czechtourismu v Polsku a nakonec bylo rozhodnuto, že zůstaneme až do večera, ale bude to bez hudby a bez soutěží.
Střih. Stojím ve frontě na WC a čekám, zda uslyším nějaké ohlasy na to, co se ráno stalo. „Do toho receptu se přidává smetana,“ bavily se dvě starší dámy. „Dneska jsem měla dva semináře. Nevím, jestli mám nejdřív dělat zkoušku z práva nebo ekonomie,“ zaslechla jsem rozhovor dvou studentek. Že by nikdo neřešil to, co se stalo?, pomyslela jsem si.
K večeru jsem odběhla do centra města, abych koupila známky na pohledy. A tam na mě tíha celé té situace dolehla. Jedna celá ulice, která je blízko náměstí, byla potažena černým suknem a ležely zde květiny a svíčky. Na náměstí pochodovala za zvuku modliteb masa lidí. Muž vepředu nesl velký, dřevěný kříž, ostatní šli za ním a polohlasně se modlili. Bylo to něco málo před šestou hodinou, kdy začínal státní smutek. Pohroužena do svých myšlenek jsem se vrátila zpět do obchodního centra, kde mí kolegové balili stánky s propagačními materiály. Věděli jsme, že zítra, tj. v neděli, bude obchodní centrum zavřeno.
Dorazila jsem do hotelového pokoje a zapnula televizi. Zrovna dávali zprávy. Věnovaly se bezezbytku ranní tragické události. Mnoho politiků a dalších lidí, čekajících na polskou delegaci v Katyni, v místě, které je pro Poláky historicky velmi bolestné, neskrývalo své pocity, plakali a nebyli schopni vůbec hovořit. Mezi prvními z kondolujících zahraničních politiků byl v polské televizi náš prezident Václav Klaus, pro kterého, podle jeho slov, byl Lech Kaczynski osobním přítelem.
Po zprávách začali v televizi číst jména obětí včetně věku a počtu dětí. V tu chvíli mně stouply slzy do očí. Tolik schopných lidí, tátové a mámy od rodin zemřeli během chvilky. Pro Poláky opravdu tragická událost. Nevěřícně jsem koukala na obrazovku… V tom vešla do pokoje moje kolegyně, a dívaly jsme se na to neštěstí společně. Po výčtu obětí začala polská TV dávat film Katyň. To už bylo opravdu silné kafe. Určitě bychom se dívaly, ale měly jsme domluvenou schůzku s mojí kamarádkou Dagmarou – Polkou.
Večer jsme tedy vyrazily do wroclawských ulic na večeři. I zde nás provázela těžká atmosféra celé události. Koncerty byly zrušeny, divadla nehrála, na náměstí přibývaly květiny a svíčky, u kterých vojáci drželi čestnou stráž. Šly jsme do hospůdky na večeři. A tady to vřelo. Slečna vedle u stolu se loučila se svobodou… Poté jsme se přesunuly do jiné hospůdky, abychom vyzkoušely polské medové pivo. I když podle slov Dagmary: „České pivo je prostě to pravé pivo!“ A i tady to vřelo. Ale přesto i zde byl cítit stín toho, co se událo. Dvě obrovské televizní obrazovky neustále informovaly o nových skutečnostech. Lidé vždy odtrhli oči od svých půllitrů a bylo vidět, že to opravdu nikomu není jedno! Ani v jedné z hospůdek nehrála hudba. Dlouho jsme si s Dagmarou povídaly a přišla řeč i na politiku. Vysvětlila mi, že lidé v Polsku jsou politikou znechuceni a mají všeho toho hádání a handrkování dost a dospěly jsme k názoru, že jsme na tom vlastně tak nějak podobně.
Nesly jsme propagační materiály do wroclawského infocentra a opět se setkaly s Dagmarou. Najednou se na jedné z hlavních ulic rozezvučely sirény a všichni lidé se zastavili. Také auta se zastavila a muži i chlapci smekli čepice ze svých hlav. Život se na dvě minuty zastavil a všichni v tichosti uctili památku obětí. Poté zazněly zvony a život se opět rozeběhl. Šly jsme kolem několika kostelů, a ty byly přeplněny k prasknutí. Dokonce motorkáři zaparkovali své silné stroje před kostely a šli na mši. V tu chvíli mi došlo, že Poláci mají místo, kde se v takovýchto chvílích shromažďují a tím je pro ně kostel. „Je to hrozný, ale my, Poláci, se vždycky semkneme, když se stane nějaká tragická událost. To pak každý ukazuje to své vlastenectví,“ řekla mi Dagmara, když viděla můj údiv nad takovou návštěvností kostelů.
Na náměstí přibývaly svíčky a květiny a u radnice se vytvořila dlouhá fronta lidí, čekajících na uctění zemřelých zapsáním se do kondolenční knihy. Přiznám se, že něco takového jsem viděla poprvé v životě. „Holky, představte si, dneska se stane historická událost. Ruská veřejnoprávní televize bude vysílat film o Katyni. To by se nikdy předtím nestalo. To je opravdu nevídané,“ sdělila nám Dagmara. Čekala jsem, že uslyším něco jako konspirační teorie o Rusku, třeba, že to byl atentát, a že na vině je ruská strana atd. Nic takového se nepřihodilo.
Rozloučily jsme se a jely domů. Cestou jsme poslouchaly rádio. Na všech stanicích byla tzv. „zaloba narodowa“ nebo-li státní smutek. Přiznám se, že jsem byla ráda, že jsem zpět v Čechách, ačkoliv silné pocity a zážitky ve mně zůstaly ještě i několik dalších dnů po příjezdu. O to více, že v pátek a v sobotu měly dorazit polské děti v rámci projektu, který připravujeme déle než tři měsíce.
Přiznám se, že mě velmi šokovaly názory některých Čechů. Už na stánku ve Wroclawi mi paní, která prezentovala kus české země, říkala: „Kdyby se tohle stalo u nás, tak my Češi budeme určitě slavit.“ Podívala jsem se na ní a zmohla se pouze na: „No to snad nemyslíte vážně? Jak můžete něco takového říct?“ Bohužel i po návratu z Polska jsem zaslechla další lidi, kteří měli podobný názor. „Jé, kéž by to spadlo i s naší vládou,“ prohodil jen tak nějaký pán na zastávce autobusu. Já vím, že my Češi máme drsný, sarkastický humor, který osobně miluji a myslím si, že je nejlepší na světě, ale tohle vypustit z úst?
Také nemám ráda některé politiky, kteří nám vládnou, ale v životě bych jim nic takového nepřála. Na prvním místě je přece člověk. Ti lidé měli své rodiny a byli mezi nimi opravdové špičky nejenom politického života. Proto si myslím, že pokud se někomu nelíbí politická situace tady u nás, tak jí může změnit tím, že půjde k volbám a ne tím, že bude přát někomu něco špatného!
Pro Poláky je to, co se přihodilo, obrovskou ztrátou, stejně tak jako by byla pro každý národ, kdyby mu během chvilky zemřela elita národa. Na nadcházející sobotu a neděli vyhlásila Česká republika státní smutek. Vzpomeňte si, prosím, a vyjádřete minutou ticha soustrast celému Polsku, které je teď opravdu v nezáviděníhodné situaci.
Veronika Mireková, odbor cestovního ruchu MěÚ Turnov
v.mirekova@info.turnov.cz
Dovětek:
Dnes jsme na turnovském infocentru obdrželi informaci, že setkání českých a polských dětí z pátku 16. a soboty 17. dubna bude nutné přesunout na červen.
Paní ředitelka Podhorská z gymnázia v Jaworu nám napsala:
Děkujeme za modlitbu (myšlena mše, která se bude konat v pátek v Turnově) a za vyjádření upřímné soustrasti. Dívajíce se na televizi, viděla jsem, jak váš prezident Václav Klaus hovořil k nám, Polákům. Byl opravdu tak lidsky rozrušen. Sama jsem si nemyslela, že pro mě bude tak těžké se s tím vypořádat, ale je to strašné, a to především, když člověk pomyslí na rodiny těch lidí, co zahynuly v letadle. Oni se s nimi nemohou vůbec normálně rozloučit, protože v rakvích prakticky nejsou těla, ale jenom ostatky… Je mi velmi líto dcery našeho prezidenta, která během chvíle přišla o oba rodiče. ALE ŽIVOT JE BRUTÁLNÍ A BĚŽÍ DÁL!