Pietním setkáním u pomníku ve Skálově ulici v poledne 7. května si Turnov připomněl 79. výročí ukončení II. světové války. Kromě vedení města, zástupců spolků a Armády České republiky se akce zúčastnili i žáci základních škol a veřejnost. Se zásadním proslovem při té příležitosti vystoupil starosta města Tomáš Hocke. V úvodu svého vystoupení vzpomněl oběti domácího odboje i ty, kteří odešli bojovat za svobodu za hranice země. Jak uvedl, v předchozích proslovech u příležitosti konce války se vždy věnoval konkrétnímu člověku, ať už to byl parašutista Čestmír Šikola, generál Alois Liška či letec Ludvík Košek.
Tentokrát se ale obrátil k naší současnosti:
„Svět je neklidný, a to jak na straně válečných konfliktů, tak i na straně politických soubojů. Máme tu stále trvající válku na blízké Ukrajině. Trochu jsme si zvykli, že tato válka je někde daleko a ukrajinští obránci vzdorující obrovské přesile, si tak nějak poradí. Jejich situace je však čím dál složitější. Chybí munice, chybí vojáci, začíná chybět podpora morální. Ukrajina volá o pomoc, ale státy mají své vnitřní problémy. Mnohdy se podpora pro Ukrajinu stává součástí vnitřního politického boje, a to je špatně. Naléhavost okolností je patrná i ze signálů k mobilizaci Ukrajinců pracujících v celé Evropě, ze sporadických zpráv z bojiště, kdy ruská vojska pomalu, ale jistě místy prolamují obranu a postupují.
Situace není jednoduchá ani na Blízkém východě. Teroristická organizace Hamás zaútočila na Izrael. Zabila stovky Izraelců a další odvlekla jako zajatce do tunelů pod pásmem v Gaze. Izrael celou svou vojenskou silou, v sebeobraně, zaútočil na Gazu, kde se za živými štíty obyvatel skrývají teroristé Hamásu. Postupem času se začal obraz konfliktu měnit. Nikomu z nás se nelíbí obrázky hladovějících dětí, civilistů, naprostá devastace infrastruktury včetně nemocnic, tisíce mrtvých. To je však válka. A válka je důsledek nedohody, nemožnosti najít politické řešení. Je to prohra úcty k životu, lidství, která přinese všem jen nesmírné utrpení.
I na soudobých konfliktech můžeme nalézt paralelu s našimi dějinami, s atmosférou předcházející druhé světové válce. Každý z evropských států se tehdy staral jen o sebe. A ve znamení míru obětovali jejich představitelé tehdejší Československo. I teď je to, byť zatím sporadicky, na příkladu Maďarska či Slovenska obdobné. Každý z nás, každý ze států se může starat jen o své zájmy, jen o svou vnitřní politiku. Pozdě však zjistíme, že patříme do určitého celku a jsou
záležitosti, které překračují státní hranice a často i hranice kontinentů.
Shodou šťastných náhod jsou zde pro Českou republiku, a tedy i pro nás, určité pojistky, které nám předaly minulé generace, které poznaly hrůzy války a komunistické totality. Věci, na které společnost přirozeně zapomíná.
Mám tím na mysli začlenění České republiky do Severoatlantické aliance a do Evropské unie. To nám přináší, v našem neklidném světě alespoň základní bezpečností záruky…“