PRAVDIVÉ PŘÍBĚHY Z NAŠICH PAMÁTEK

0

* Tajemství hradu Valdštejna. Většina hradů je opředena pověstmi. Každé místo má své tajemno, strašidla či alespoň nějaké zvláštnosti. Hrad Valdštejn zatím ne. Ale snad přece… Zametám nádvoří a most s dlažbou zvanou kočičí hlavy. Této práci se žádný zaměstnanec hradu nesmí vyhýbat, a podle sebe soudím, že ani nechce. Mít možnost pobývat celý den na hradě, i když pracovně, je krásné a záviděníhodné. Vážím si toho. Ale k věci. Jak tak zametám a dívám se pod nohy, tu uvidím mezi kostkami jednu menší a odlišnou. Zadívám se pozorněji. No ano, vždyť je to jako podobizna Albrechta z Valdštejna. Hurá. Objevila jsem poklad. Skryté tajemství. Až tedy půjdete zase někdy na Valdštejn, hledejte! Komu se to podaří, bude mít minimálně radost, jako já.

* Sexy nevěsta. Na hrad Valdštejn přichází parta turistů – samí muži – a já, ještě v šoku po zhlédnutí nevěsty, která má dnes u nás svatbu, jim líčím své zděšení nad tím, co je všechno možné. „Chlapi, počkejte si tady,“ říkám jim. „Takovou nevěstu jste ještě neviděli. Má na sobě čtyři bílé cáry, pruhy průhledné látky vysoko nad kolena. To vše sešité jen v pase a stejně průhledné pruhy přes prsa bez podprsenky. Jo, a ještě bílé krajkové kalhotky. Jak vypadá ona, to nevím, nestačila jsem si přes tu „krásu“ všimnout. Ale to ostatní, myslím, stojí za to. Chlapi kroutili nevěřícně hlavou, ale čekali. Chvíle se trochu protáhla, nebylo divu. Byli celí netrpěliví. Nakonec však odcházeli s jásotem a děkováním: „Měla jste pravdu, stálo to za to!“

* Bankovka. Před pokladnou na hradě Trosky máme po celé délce asi tři metry dlouhé a půl metru vysoké bednění. Pochopitelně se škvírami. Do těch občas návštěvníkům nějaká ta mince zapadne. Jednou se to podařilo i jistému „šikovnému“ Polákovi, a to dokonce s papírovou bankovkou, prý pětistovkou. (Později se ukázalo, že to byla dvoustovka.) Zoufalý návštěvník se dožadoval odstranění bednění a návratu své hotovosti. Musel se bohužel smířit s tím, že za plného provozu není toto možné. On se však nevzdal a požadoval alespoň nějaký předmět, kterým by mohl svoji bankovku z toho nedobrovolného úkrytu vysvobodit. Nabídla jsem mu měděný drát. To bylo jediné, co jsem v rychlosti našla a co se eventuelně mohlo do zmíněné škvíry vejít. Ostatní jeho přátelé ze zájezdu ho zde zanechali svému osudu a počínání a pokračovali v prohlídce hradu. Jeho následná činnost se jevila velice komickou. Lidé ho překračovali, litovali i obdivovali. A on se neúnavně a bezvýsledně šťoural v bednění. Musela jsem se dívat jinam, nešlo to, nesmát se. Uplynula doba prohlídky, všichni se už vraceli. Mezi nimi i jeho manželka. Když obhlédla situaci, poklepala si na čelo, vzala mu z ruky drát, ohnula ho do vidlice, prostrčila škvírou, stiskla a vítězoslavně vytáhla uvězněnou bankovku. Celá akce trvala několik vteřin. A já si řekla: „Ach ti muži.“

 

Příběhy pro TvA sepsala Jitka Kottková z Veselé, která víc než 15 let pracuje na českorajských hradech a zámcích.

Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.