Stává se jí to poměrně často. Lidé ji zastaví na ulici, nebo do ordinace přijde čtyřicátník se synem, a když ji zahlédne, vzpomene na svoji maminku. Ta vyprávěla, že právě tahle vzrůstem subtilní, ale nesmírně energická žena mu jako novorozenci zachránila život. Lidé MUDr. Věře Pokorné děkují poměrně často. A možná právě tato zpětná vazba – když vidí plnohodnotně prožité životy svých někdejších malých pacientů – jí dodávala sílu v plném nasazení pomáhat až do neuvěřitelných 82 let. Na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy promovala v pohnutém roce 1969 a celý život se snažila naplňovat Hippokratovu přísahu. Jejím posláním se stala pediatrie, resp. péče o patologické novorozence (neonatologie).
„MEDICÍNA JE ZÁPAS. ZÁPAS O ŽIVOT, I O RADOST Z NĚHO,“ ŘÍKÁ MUDr. VĚRA POKORNÁ
Paní doktorky jsme se zeptali:
Kdy jste si uvědomila, že se chcete stát lékařkou?
Už na základce. Na turnovském gymnáziu, tehdy to byla všeobecně vzdělávací škola, mě legendární pan profesor Horáček přemlouval, proč taková hezká holka, co má ráda historii a vlohy na jazyky, bude dělat medicínu. Ale trvala jsem na svém. Když zapátrám po motivaci, možná je to fakt, že jsem byla dítě starších rodičů a můj tatínek už byl v té době hodně nemocný. Já o něho pečovala a chtěla jsem vědět víc. Prostě jsem chtěla pomáhat lidem.
A dostala jste se na tu nejprestižnější lékařskou fakultu Karlovy univerzity.
Ona je to nejprestižnější lékařská fakulta v České republice dodnes. Na konci 60. let nás tam učila celá řada profesorů minimálně evropského významu. Třeba internu vyučoval pan akademik, rektor Karlovy univerzity Josef Charvát, který mediky bral každý pátek na vizity do nemocnice. Měl nezapomenutelný proslov v předvečer pohřbu Jana Palacha. Pak ho vyhodili. Mnoho profesorů po srpnu 1968 emigrovalo, dokonce mám zkoušku u docenta Vojty. Bylo to v jeho případě i moje první setkání s léčbou hendikepovaných dětí (pozn. aut.: prof. Vojta se po emigraci proslavil celosvětově, působil v Mnichově, jeho tzv. Vojtova metoda se používá dodnes). Praha konce 60. let neskutečně žila, chodili jsme do Semaforu, na výstavy, na koncerty a samozřejmě do hospody, což ke studentskému životu patří. Promovala jsem v roce 1969.
Už tehdy jste se rozhodla pro pediatrii?
Vůbec ne. Naopak. Moji spolužáci mně od té doby mnohokrát připomněli, že jsem byla důrazná v tom, že jsem říkala, že kňouravé a křičící děti určitě léčit nebudu. Že chci léčit dospělé, protože mně řeknou, kde je píchá a bolí. Táhlo mě to k plastické chirurgii, ale ne k té zkrášlující, spíš k té po úrazech, amputacích, u popálenin a podobně. Pro chirurgii jsem měla a dodnes mám vlohy – i v 82 letech se mi vůbec neklepou ruce, napíchnu milimetrovou žílu. Můj hendikep ale je, že jsem po mamince malého vzrůstu, u operačního stolu jsem musela stát na schůdkách, nebylo to úplně komfortní, šikovná jsem ale byla. Fyzicky se to ale zvládnout nedalo. Kdybych zůstala v Praze, možná bych se věnovala neurochirurgii. Přednost ale dostala rodina, otěhotněla jsem a státnice už dodělávala s ročním synem…
…a vrátila se do Turnova.
A vrátila se do Turnova. Můj manžel byl typografem v tiskárně u zastávky (pozn. aut.: dnes Unipress), do Prahy nechtěl. Měla jsem tu maminku, která mi pomáhala s péčí o syna. Nastoupila jsem do turnovské nemocnice na internu. Jenže na dětském oddělení odešla lékařka a zůstala tam jen sekundářka. Tehdejší ředitel nemocnice mě poprosil, jestli bych v rámci povinného kolečka mladých lékařů šla na dětské oddělení, že to bude jen na chvíli, než tam někoho najdou nastálo.
A zůstala jste tam celý profesní život.
No, co si budeme namlouvat, tehdejší interna, to byla z poloviny následná péče, úplně jsem se s tím neztotožnila. Takže vlastně náhodou jsem byla přesunuta na dětské oddělení a začala objevovat taje pediatrie. Zjistila jsem, že s dětmi to umím. Nikdy jsem si na nic nehrála, žádné pitvoření. A tohle děti berou, nesnášejí přetvářku. Najednou před nimi stála mladá holka s krátkými sukněmi a modře namalovanýma očima, která spíš vypadala jako kamarádka než doktorka. Začalo to fungovat a začalo mě to nesmírně bavit. Pediatrie mě úplně pohltila.
Zažila jste v turnovské nemocnici řadu dnes už legendárních primářů…
Primář dětského oddělení Kopřiva. Začínal v Praze na dětské klinice u světoznámého profesora Švejcara a ten o něm tvrdil, že to byl nejlepší asistent, kterého kdy měl. On měl mimo medicínu vystudovanou také chemii. Byl velmi vzdělaný. Přísný, ale spravedlivý. Byl to on, kdo mě donutil, abych si udělala druhou atestaci, abych v pediatrii pokračovala dál. Dodnes si toho moc vážím, té jeho důvěry. V doktorském řemesle se s tím ne vždy takto setkáte. Bohužel musel z kádrových důvodů odejít, což bylo v 70. letech běžné. I já pak byla raději dětskou doktorkou několik let na obvodě…
Vraťme se k těm legendárním primářům.
Myslím, že dodnes u starší turnovské generace rezonuje jméno primáře ORL Michálka. Jezdil za ním pravidelně známý herec Miroslav Horníček, kterého léčil, a byli přátelé. Ono to bylo v té době v Turnově běžné, že sem jezdili známí herci, malíři či hudebníci. Za Michálkem, za primářem interny Syrovátkou. V turnovské nemocnici bylo možné potkat Adamíru s Maciuchovou – dnes by se řeklo celebrity, ale já je spíš vnímala jako lidi, kteří měli nějaký problém a tenhle špitál byl pro ně kolikrát přívětivější než nějaká klinika v Praze.
Co vám tyhle turnovské lékařské legendy daly?
Za Michálkem jsem chodila často. Chtěla jsem umět u dětí poznat na první pohled hlavně ušní onemocnění, která jsou velmi častá. Říkal mi: „Paní doktorko, to se musíte pořádně koukat, nestačí stokrát, musíte tisíckrát, a pak to možná všechno pochopíte.“ On byl opravdu vyhlášený, prováděl medicínské výkony, na které si někdy netroufali ani ve velkých nemocnicích. Hodně lidí mu myslím vděčí za to, že ani v pokročilém věku nepřišli o sluch.
Na přelomu 70. a 80. let jste se po práci na obvodě zase vrátila do nemocnice?
Turnov tehdy patřil do Východočeského kraje a kriticky chyběla oddělení neonatologie pro patologické novorozence – buď nedonošené, nebo s nějakou vrozenou vadou. Tato oddělení fungovala v Hradci Králové, omezeně v Pardubicích a v Havlíčkově Brodě. A to bylo všechno, v našem regionu nebylo nic.
Na tomto místě by bylo asi vhodné zmínit, že jsme v oboru neonatologie nebyli na evropské špičce, ale na celosvětové. Třeba z pohledu úmrtnosti novorozenců nám mohlo konkurovat jen Japonsko a občas Dánsko.
Takže podobné oddělení vzniklo i v turnovské nemocnici…
Ano. Byla tady kvalitní porodnice, novorozenecké oddělení a k tomu zde vzniklo pro celý širší region oddělení neonatologie. Já jsem byla v pořadí teprve šestnáctá v republice, která měla atestaci z neonatologie. Ze dne na den bylo v Turnově jedno z největších specializovaných oddělení, měli jsme 20 lůžek. Brzy po vzniku neonatologického oddělení jsem začala vést ordinaci pro rizikové novorozence. Hned zpočátku jsme používali i Vojtovu metodu, kterou jsem znala ještě ze studií, jen jsme jí v 80. letech nesměli říkat Vojtova, ale reflexní lokomoce. V Praze ještě tehdy pracovala zdravotní sestra, která s Vojtou začínala, a my po dohodě s tehdejším primářem rehabilitace dr. Eckertem jsme za ní poslali jednu naši sestru, která pak zaučila své kolegyně. Je to účinná rehabilitační metoda, v Turnově ji díky kvalitním sestrám používáme dodnes.
A vy jste stála v čele tohoto oddělení…
Ano, a to až do konce fungování porodnice v roce 2011. Vše se ale dělo postupně. Byli jsme napojeni na svoji porodnici, ale vozili k nám novorozence ze širšího okolí. Československo bylo jednou z prvních zemí, která zavedla atestaci z neonatologie, proto byly také ty výsledky. V průběhu let se tento obor samozřejmě ohromně proměnil. Zlepšila se vlastní organizace, ale zásadní je, že se radikálně změnilo přístrojové vybavení a také léky prošly velkým vývojem. O dnešních podmínkách se nám před třiceti čtyřiceti lety mohlo jen zdát.
Co je bohužel nutné dodat – přístrojové vybavení a celková specializovaná péče jsou velmi drahé, nebylo možné novou technikou vybavit více nemocnic, proto nevyhnutelně muselo postupně docházet k centralizaci této péče. V roce 2008 v Turnově skončilo dětské oddělení, my jsme ale fungovali ještě další tři roky, než bohužel došlo i na porodnici. Mívali jsme v Turnově kolem devíti set porodů, pak jejich počet začal radikálně klesat. Po zániku porodnice jsme se v dalších letech snažili alespoň zachovat dětskou pohotovost, dařilo se nám to do loňského roku.
Pravdou je, že jste za svůj profesní život zachránila stovky dětí. Utkvěly vám některé případy v paměti?
Je jich samozřejmě mnoho, byla to součást mojí práce, vždy jsme se snažili udělat nemožné, abychom dítě zachránili. V mysli mám příběh jednoho chlapce, který je stejně starý jako můj nejstarší vnuk, tedy kolem dvaceti let. Narodil se 29. prosince, prognóza byla velmi špatná, strávila jsem u něj nepřetržitě tři dny a povedlo se ho zachránit. Jeho léčba tehdy přišla na milion korun – to říkám jen proto, abychom si uvědomili, na jaké úrovni se tehdy v Turnově pracovalo.
Jeden případ si ale budu pamatovat v živých barvách do konce života. Komplikovaný porod císařským řezem. Dítě bylo v podstatě mrtvé. To se prostě stává. Já se ale nikdy jen tak nevzdávala. Při jednom školení nám demonstrovali účinek nového léku na radikální podporu srdeční činnosti. Musí se aplikovat rovnou do pupeční žíly. Je to extrémně komplikovaný výkon. Na fakultě nám to ukazovali na pokusném praseti, což je běžný postup. Já tu látku měla k dispozici a prostě jsem sebrala odvahu. Vypreparovala jsem pupeční žílu a látku aplikovala. A dítě začalo plakat. Dnes už je to dospělý člověk, možná má vlastní děti…
Uff…
Jsem možná rarita, ale za celou dobu praxe mi žádné dítě neumřelo.
Turnovská nemocnice je vaším osudem. Zažila jste všechny její změny za posledních 50 let, ať už stavební, nebo legislativní…
Pomáhat nemocnici, to byla moje hlavní motivace po roce 1989 pro vstup do komunální politiky. Naše nemocnice měla dobrou úroveň, ale byla hodně zastaralá. Potřebovala modernizovat provozy. V 90. letech tady byla spousta soukromých projektů. Jen málo z nich bylo úspěšných. Nemocnice patřila městu, stávalo se, že města, aby se zbavila neúměrné finanční zátěže, vstupovala do mnohdy rizikových projektů. Tohle se v Turnově i díky mně a tehdejšímu starostovi Václavu Šolcovi naštěstí nestalo. Nakonec se i za přispění mecenáše Bohuslava Jana Horáčka povedlo přistavět celé nové křídlo s novými operačními sály. To bylo naprosto zásadní, protože ty staré byly na zavření. Nemocnice tak dál mohla žít. Velkou zásluhu na tom měl i tehdejší ředitel Vladimír Eckert. Vzpomínám v té souvislosti i na porevolučního tajemníka městského úřadu Vojtu Žáka. Bohužel jsou již všichni tři na druhé straně.
A ještě na něco jsem pyšná. A není to o nemocnici, ale o zdraví obecně. Povedlo se mně v zastupitelstvu všechny přesvědčit, abychom ve městě zrušili kotelny na uhlí a přešli na plyn. To se povedlo a v Turnově se v podstatě ze dne na den začalo lépe dýchat. Tak z toho mám dodnes velkou radost. Co jsem ještě chtěla zachránit, bylo koupaliště v Dolánkách. Dolánky nám záviděli všichni, patřily ke koloritu letního Turnova. Snad se to nyní zlepší, když se tam buduje přírodní biotop.
Snímek s kolegy při jejím letošním loučení s prací v nemocnici
Vraťme se k nemocnici. Místní ji brali a dosud berou jako rodinné stříbro.
Dlouho se řešila její budoucnost. Jestli ji dát v sázku některému podnikatelskému projektu, nebo ji nadále zachovat jako městskou, i když rozpočet města nestačil na její financování, či se sloučit s Krajskou nemocnicí Liberec. Bylo to velmi těžké rozhodování. Šlo nám – všem zainteresovaným – o to, aby byla zachována základní péče, dál se tu operovalo, aby tady fungovaly všechny hlavní obory včetně oddělení ARO a lůžkových oddělení. Nechtěli jsme naši nemocnici proměnit v léčebnu dlouhodobě nemocných, při vší úctě k těmto potřebným zařízením.
Víte, když provozujete nemocnici, musíte pravidelně modernizovat přístrojové vybavení a mít erudovaný personál. Jedno bez druhého nefunguje. Proto myslím, že spojení s libereckou nemocnicí byl zásadní a dobrý krok, protože obojí se dodnes děje. Nemocnice funguje na takové úrovni, na jaké by jinak nefungovala, jsou tu dokonce obory, které jsou jedinečné v rámci celého kraje. Propojení zdravotnického personálu umožňuje zachovávat vysokou úroveň poskytované péče. Centralizace je pro moderní pojetí zdravotní péče nevyhnutelná. Nové přístroje dokážou efektivně pomáhat, ale jsou nesmírně drahé, nelze je mít všude. Navíc si uvědomme, za jak dlouho jsme autem z Turnova v Liberci. Já myslím, že tohle všechno je pro Turnov výhra a může to znamenat dlouhodobé další fungování nemocnice na velmi slušné úrovni. Letos bude otevřena nová přístavba, zlepší se podmínky několika oddělení, především ARO. Takovou investici bychom do Turnova jinak asi jen těžko přivedli, i když město samozřejmě každoročně na provoz krajské nemocnice ze svého rozpočtu jako akcionář přispívá.
Paní doktorko, když bude náš rozhovor číst někdo mladý, třeba student posledních ročníků gymnázia, a bude přemýšlet o medicíně, co byste mu řekla?
Studium medicíny není pro každého. I velmi úspěšní studenti gymnázia si na ní vylámali zuby. První roky studia, to je neustálé biflování. Studenti jiných fakult chodí na koncerty nebo do hospody, medik sedí na koleji a bifluje se anatomii. Až v dalších ročnících se to trochu uvolňuje, praxe přináší nové obzory, začne vás to víc bavit. Ale i po promoci nic nekončí, je tu dlouhá cesta k vlastní praxi. A když nastane i ta, celoživotní vzdělávání je nutností – nikdy nekončíte se studiem. Mně je tolik, kolik mi je, ale stále se snažím mít ve svém oboru přehled.
To ale zní spíše tak, že zájemce odrazujete.
Vůbec ne. Jen chci říct, že medicína je úžasná disciplína na celý život, jen extrémně náročná. Já jsem chtěla vždycky pomáhat lidem. Třeba nejprve svým rodičům, posléze dospělým obecně, a nakonec jsem celý život pomáhala dětem, které neměly nejlepší start do života. Medicína je zápas. Zápas o život i o radost z něj. Je to poslání. Jestliže někdo vidí za ní jen peníze nebo prestiž, bude lepší, když půjde studovat něco jiného, protože bude zklamán…
Máte nějaké přání, které byste si chtěla ještě splnit?
O mě nejde, ale protože miluji své děti a vnuky, chtěla bych pro ně lepší svět. To, co se nyní děje, tady snad nikdy nebylo. Dva nevyzpytatelní psychopati ovládající svět. Jeden na východě, druhý na západě. A u nás to není lepší. Každý den něco převratně nového, že se v tom ztrácíte, každý den zbytečně umírají děti, přijde mi to naprosto šílené, kam se náš svět dostal. Myslím, že lidé ve všech demokratických zemích by měli víc přemýšlet, komu dávají svůj hlas ve volbách. Já byla v životě vždycky spíš radikální, ale teď jsem z toho vývoje spíš zoufalá.
A druhé mé přání je ryze ekologické. Za nás, když bylo léto, tak týden v červenci pršelo a pak bylo teplo. Když byla zima, byl sníh a mráz v prosinci a v lednu. Nyní mně to přijde, že v zimě je většinou jako na podzim, jaro už nějaký rok zažíváme studené se severním mrazivým větrem a léto je nevyzpytatelné. Kdy už začneme vnímat, že příroda nám dává jasné signály, že něco není v pořádku? A kdy už s tím začneme něco doopravdy dělat…?
OD KALIČKY K LÉKAŘSKÉ LEGENDĚ. OHLÉDNUTÍ NEJEN ZA PROFESNÍM ŽIVOTEM
Věra Pokorná, dívčím jménem Veckerová*), se narodila v předposledním válečném roce v Praze. S rodiči se často stěhovala, až její otec získal místo správce v turnovském pionýrském domě. Zde už rodina zůstala. Věra vystudovala gymnázium, ale protože tehdejší doba studiu nepřála, musela se před vysokou školou nejprve vyučit dělnické profesi. Gymnázium (tehdy SVVŠ) nabízelo obory zedník nebo kalič. Stala se tedy kaličkou**).
Na medicíně promovala v roce 1969, v dalším roce nastoupila na dětské oddělení turnovské nemocnice. Jako mladá lékařka pracovala na oddělení i na obvodě, následně si udělala atestaci z pediatrie a specializaci z neonatologie. V nemocnici v Turnově prožila celý profesní život, tedy 56 let. Vedla oddělení pro „nedonošence“, které postupně silou své osobnosti vybudovala a které bylo od 80. let na špičkové republikové úrovni. Tomu odpovídaly i výsledky.
Turnov měl v té době dobře fungující porodnici. V případě komplikací, jako byla nízká porodní váha či těžký porod, se novorozeňat okamžitě ujala. Pod její profesionální péčí se většina z nich velmi rychle stabilizovala a vyrostla v děti bez následného mentálního či pohybového hendikepu. Vždy dbala na úzkou vazbu s rodiči, jejichž roli vnímala jako nezastupitelnou. Samozřejmě, někdy byly okolnosti tak vážné, že se dalo pomoci jen v omezené míře, ale i to podle ní patří k životu. I k medicíně.
MUDr. Věra Pokorná za svou kariéru „vyučila“ desítky lékařů. V turnovské nemocnici spolupracovala s legendárními primáři své doby, jako byli Syrovátko, Mayer, Kopřiva, Michálek, Eckert, Mikl a Berndt. V 90. letech dostala nabídku odejít do Německa či Dánska, kde o její zkušenosti velmi stáli, zůstala však věrná Turnovu.
Poslední dvě desetiletí po zániku turnovské porodnice organizovala pohotovostní služby dětských lékařů, aby rodiče nemuseli s nemocnými dětmi do okolních velkých měst. Tato služba bohužel pro nedostatek lékařů vloni skončila.
Ona sama však i v pokročilém věku dál pracovala v dětské poradně. Malých pacientů však ubývá a její agendu postupně převzalo specializované pracoviště Krajské nemocnice Liberec. Jak sama říká, je to symbolické – všechno jednou musí skončit. To, že se rodí málo dětí, jí však leží na srdci; věří, že by mladí lidé měli mít odvahu založit rodinu i přes všechny překážky. Sama vychovala dvě děti (syn je lékařem, dcera notářkou) a dnes se těší ze čtyř vnoučat, kterým je pozornou babičkou. I když svou profesní dráhu začínala v nelehké době normalizace a práci obětovala maximum, neměnila by. Vždy byla a je připravena pomáhat.
*) Vecker. Stará francouzská šlechta, jejíž příběh velmi přesně odpovídá osudům mnoha hugenotských (francouzských protestantských) šlechtických rodin, které byly nuceny opustit Francii, zejména po tzv. Bartolomějské noci (1572). Hugenoti byli francouzští kalvinisté, kteří byli pronásledováni katolíky. Mnozí šlechtici přišli o majetek a museli uprchnout. Jedna větev rodu odešla do Rakouska, druhá do Saska, odkud se předci Věry Pokorné dostali do Čech.
**) Učební obor kalič (často v rámci širšího strojírenství) připravuje pracovníky pro tepelné a chemicko-tepelné zpracování kovů. Kaliči se učí seřizovat a obsluhovat pece, volit správné metody ohřevu a ochlazování pro dosažení požadovaných vlastností oceli, jako je tvrdost a pevnost.
…
…