JAN BARTOŠ – HROMOTLUK S NITREM ROMANTIKA

0

Nadneseně řečeno, s přípravou na vojnu začal už ve čtyřech letech. „Táta byl tvrdej chlap, ale základní vojenská služba byla pro něj nezapomenutelným zlým snem. Abych byl na tom líp, už odmalička mě doma učil boxovat. Lepšího trenéra jsem si nemohl přát, protože pod trenérem Markovičem tehdy boxoval II. ligu za Jablonec,“ vysvětluje turnovský rodák Honza Bartoš (46), který převážnou část svého dětství a mládí strávil v Železném Brodě.
Tam také poprvé „přičuchl“ ke sportu, a jak jinak, vedle házené také k hokeji. Do toho hrál od šesti let na klavír, k němuž postupně přidal ještě saxofon. „Jsem moc rád, že mě mamka s taťkou ve všem podporovali a měli pochopení pro mé spády. Někdy ve dvanácti-třinácti jsem pak tajně chodil hrát v Broďance pod taktovkou kapelníka Poloprudského a k tomu melouchařil na pohřbech. Stovka byla tenkrát pro kluka jako já docela slušné kapesné,“ vzpomíná s úsměvem muzikant tělem i duší.

Prolínání hudby a sportu je pro Jana Bartoše zásadním rysem jeho osobnosti, stejně jako tomu bylo v případě jeho otce. Když asi v šesté třídě objevil na prázdninách u babičky ve starém haraburdí šestikilovou kouli, oblíbil si ji natolik, že s ní po usilovném tréninku házel do dálky slušných deset metrů. Zkušební mise v atletickém oddílu jej katapultovala až do tréninkového střediska mládeže jabloneckého LIAZu.

„Vtip byl v tom, že tam moje kategorie vrhala koulí o dvě kila lehčí, takže mně to lítalo až o dva metry dál než doma. Nominace na první oficiální závody tak přišla prakticky okamžitě,“ vrací se zpátky v čase šampion, jenž po úspěších v kraji a několika mezinárodních startech vyhrál mj. také mistrovství České republiky! „Když sem tátovi mával doma zlatou medailí před nosem, tak mně řekl, že ho zlato nezajímá, jako spíš to, kolik jsem hodil. Dělal tvrďáka, ale já vím, že byl za moje úspěchy rád,“ vzpomněl s nostalgií v hlase na svého zesnulého rodiče Jan Bartoš junior. Jeho úspěšně nakročená atletická kariéra měla vyvrcholit nástupem do pražské Dukly, ale zákeřná mononukleóza znamenala propustku z armády. Po dlouhé rekonvalescenci se po letech vrátil z vrhačského kruhu k extraligovému boxu v Liberci.

Ještě předtím však po základce vystudoval Bižuterní školu v Jablonci nad Nisou, kde mu učarovaly skleněné figurky. Byť se tímto sklářským povoláním později neživil, vášeň pro malé postavičky mu zůstala v podobě unikátní sbírky dodnes. „Jsem odjakživa fanda Stiga hokeje, takže jsem si vyráběl obří stadiony se spoustou diváků. Sbírám hlavně igráčky a vlastním dokonce i jednu sběratelskou raritu z limitované série, kterou mně od Wayne Gretzkyho pomohla získat má přítelkyně Lucie,“ jejíž všeobecnou podporu si multiinstrumentální hudebník a zpěvák ze Záborčí na Maloskalsku nemůže vynachválit.

Na pódia showbyznysu Jana Bartoše vystřelila náhoda, resp. spíše řízení osudu. Syn klávesáka populární Plchovanky už odmalička poslouchal hity Michala Davida, kupoval si jeho desky a CD disky.
Písničky si přepisoval do not a hrál je sám. Jenže po roce 1989 o ně nebyl moc zájem, a tak se mladý umělec vrhl raději na repertoár tehdy „frčících“ slovenských kapel, jako jsou Team či Tublatanka, přičemž mu nedělalo problém hrát a zpívat Vojtkovy Kabáty. Ve zlomovém roce 1999 přišel úspěšný konkurz na čtyřleté německé angažmá, takže asi osm měsíců hrál vždy za hranicemi a zbytek roku v Česku. „Na jedné z oslav, kde jsem hrál, si do mě někdo rejpnul, že než hrát Kabáty, mám zkusit raději Michala Davida, kterého mu připomínám. A protože se takových doporučení sešlo postupně víc, začal jsem o tom přemýšlet. Když pak v Maršovicích vypadlo pořadatelům plesu půlnoční překvapení, zavolali mně, jestli bych nezaskočil. Dal jsem tedy dohromady mix Davidových hitovek a všem se to moc líbilo. Proto jsem na tom začal víc makat. Časem se to doneslo až Michalu Davidovi samotnému, a ten mně prostřednictvím Pavla Ševčíka a Martina Šimka z tehdy vyhlášené Hutě pozval na svůj koncert do Liberce. Moje vystoupení ho oslovilo natolik, že mně dal svoje hudební základy, aby mě posunul zase o kousek dál,“ popisuje svou cestu k revivalu českého hitmakera Jan Bartoš. Od té doby oba pojí vedle občasného společného vystoupení také osobní přátelství.

Zhruba pětapadesát vystoupení do roka dokládá, že otec dvou dcer svou osudovou životní roli „dvojčete“ Michala Davida hraje víc než dobře. I když současnému světu vládnou především peníze, turnovská popstar nezapomíná ani na občasnou charitu.
„Když vám po vystoupení v ústavu pro postižené děti děkuje dojatá matka, že poprvé viděla syna alespoň na okamžik vstát z vozíku nebo sestry v domově důchodců nevychází z údivu, že paní, která má problém s jakýmkoliv pohybem, se vrtí jako zamlada, jsou to velmi silné chvíle, které dohánějí až k slzám a nedají se koupit za žádné peníze,“ nebrání se emocím chlap jako hora, pro něhož není problémem napsat, nahrát a nazpívat písničku pro jubileum Taneční pohybové školy ILMA Ilony Šulcové či hymnu pro turnovské hokejisty nebo novoveské fotbalisty.
Není divu, že jeho životní příběh má své pokračování také za velkou louží. „Když jsem v roce 2013 dělal v turnovské zatáčce tělocvičnu pro výuku boxu, volal mně jistý Tom Rýgl z Bistra Grand v Chicagu, zda bych si nechtěl zazpívat v jeho klubu, protože s Michalem Davidem se prostě nedokáže dohodnout. Ale protože před číslo, co mně nadiktoval, zapomněl připojit volací jedničku, dovolal jsem se tenkrát někam do Opavy. Samozřejmě jsem jim pěkně od plic vynadal, ať si dělají srandu z někoho jinýho, i když nevěděli vo-co-gou. Jenomže pan Rýgl volal za pár dní znova. Realizovaná první akce měla u krajanů značný ohlas a na světě byla pravidelná spolupráce, která se postupně rozšířila také do jiných amerických měst, včetně New Yorku,“ pokračuje ve své stěží uvěřitelné „hollywoodské“ story Jan Bartoš alias Michal David.

Jako hokejový fanda si rozhodně nemohl nechat ujít pár zápasů bájného Chicaga Black Hawks ve dvacetitisícovém kotli, kde při zpěvu klubové hymny běhá mráz po zádech, jako prý při nedávných dvou výhrách Turnova nad Jičínem v play-off krajské ligy mužů, v nichž mezi turnovskými tyčkami zářil jeho synovec Dominik Března. „Vím moc dobře, že můj sen – dostat se na olympiádu jako třeba Ruda Kraj s Petrem Horáčkem, s kterými jsem se v ringu potkal, se mně už nesplní. Proto bych strašně rád vedle prezentace písní jiných zpěváků dostal mezi lidi také své vlastní skladby, které by je opravdově chytly za srdce,“ zůstává nohama pevně na zemi showman mnoha tváří. V jeho šuplíku už je písniček minimálně na jedno „cédéčko“, a to spolu s nápady na klipy k nim, takže kdoví, která se zalíbí nebo stane hitem…

Stejně jako my všichni se však také Jan Bartoš teď musí v první řadě vypořádat s následky pandemie koronaviru, která sportu ani umění bezesporu nepřeje, takže Honza místo do světa musí do rachoty. „Už jsem makal třeba jako dřevorubec, takže práce se nebojím. Teď jsem nastoupil jako skladník na Malé Skále, a k tomu si přibírám ještě víkendový rozvoz pizzy, abych se dostal alespoň na chvíli mezi lidi, kteří mně prostě chybí,“ nestydí se slézt z pódia mezi publikum Jan Bartoš. Když tedy budete mít pocit, že vám pizzu přivezl Michal David, buďte v klidu. Nejde o delirium tremens z koronaviru.

Tak si vzájemně držme palce, ať ho poznáte i v roušce, abychom si co nejdřív zase mohli společně zazpívat na veselejší notu…
Karel Vodrážka, vodraz@centrum.cz

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.