Musela jsem ho přemlouvat. Každé z navržených témat rozhovoru odmítal. Jedno za druhým. Politika? Ale já už ani nesleduji, kdo tam je, to už mě opravdu nezajímá. Umění? Ale to je pořád dokola, já nevím, co bych k tomu měl říkat… Už to vypadalo, že mě odmítne, ale nakonec se nade mnou slitoval. „No, tak přijďte, budeme si jenom tak povídat a uvidíme, co z toho nakonec bude…“ Abych řekla pravdu úplnou, neřešila jsem „co z toho bude“. Chodila jsem okolo jména Jan Solovjev dlouho, než jsem našla odvahu a oslovila ho s prosbou o rozhovor. A ve chvíli, kdy souhlasil, jsem řešila jediné – konečně budu mít příležitost splnit si takový malý sen. Tady je: představuji vám pana Jana Solovjeva.