„Dobrý den, chtěla bych vám sdělit, kdo je tím mužem z fotografie z listopadu 1989 s nápisem Pravda vítězí. Je to můj taťka Pavel Janků, on by se vám asi sám neozval,“ stálo v e-mailu, zaslaném nedávno na adresu redakce TvA. Ano, v rámci připomenutí 20. výročí listopadových událostí 1989 jsme v novinách a na webu publikovali fotografii mladého muže s masarykovským vzkazem na zádech (ZDE). Žije v Turnově? Jak se vyvíjel jeho osud, jak se dnes dívá na dobu před dvaceti lety? Už jsme ani nedoufali, že bychom se na tyto otázky dočkali odpovědí. Vše změnil mail od patnáctileté dívky…
„Já se nikam netlačím, ta fotografie už byla publikovaná i v minulosti, už jsem ji viděl před lety a říkal jsem si, že to jsem asi já. Nedávno jsem to neprozřetelně řekl svým dvěma dcerám, když se ptaly na listopadovou revoluci a jaké to bylo za bolševika. Je to dnes pro ně těžko uvěřitelná pohádka, fronty na všechno a řízený nedostatek, to dnes při plných obchodech vůbec nechápou,“ řekl úvodem setkání po dvaceti letech Pavel Janků.
Snímek vznikl tehdy v listopadu u turnovského nádraží náhodně a jen díky tomu, že autor tohoto textu se po světě nějakých dvacet let pohybuje každodenně s fotoaparátem při ruce. „Vůbec nevím, že by mě někdo fotil. Nebyl jsem žádný revolucionář, jak by to mohlo vypadat. Nosil jsem jen dlouhé vlasy a občas mě jako máničku kontrolovali policajti. Jednou nás jako štamgasty na Rychtě vyšetřovali kvůli Chartě, ale my tehdy skoro ani nevěděli, co to je,“ přibližuje vznik snímku Pavel Janků. Podle něho se celá Dioptra, kde pracoval jako stavební truhlář, připravovala na generální stávku (25. listopadu 1989), v dílnách se vytvářely nápisy a transparenty. „Tehdy se ještě každý ohlížel a bál se, co kdyby se to zase otočilo, že? Tak jsem si řekl, že vyzkouším, jestli se už režim opravdu položil. Přehodil jsem si plachu s nápisem Pravda vítězí přes záda a vyrazil do ulic. Je fakt, že jsem se občas stavil na jedno někde v hospodě, ale za celou cestu křížem krážem městem si mě nedovolil nikdo zastavit ani legitimovat. Oni někteří lidé vycítili změnu hodně rychle, zahodili legitimaci a stali se z nich velcí podnikatelé…“
I přes všechny problémy je Pavel Janků se současným stavem v naší zemi spokojen. Jako svobodomyslnému člověku se mu žije jednoznačně lépe než před listopadem 1989. „Čemu moc nerozumím, je, že se naši politici hádají o hloupostech, země místo toho, aby šla dopředu, se propadá do stále větších dluhů. Pracuji jako drobný živnostník sám na sebe, to by takhle u mě nemohlo fungovat, abych neplatil faktury a žil stále ve větší ztrátě. Na jaře ve volbách asi vyhraje levice, takže nás čeká spíš další prohlubování státního dluhu; kdo to ale zaplatí?“ zlobí se Janků. Co se týká problémů ryze turnovských, tak z těch stěžejních by určitě byl pro obnovu koupaliště v Dolánkách („Chybou byl špatný pronájem na začátku 90. let, bazény v tak špatném stavu nebyly.“) a mezinárodní dálnici by pod Výšinkou určitě také nevedl…
Janků pracoval v Dioptře až do roku 1993, kdy byl v rámci reorganizace propuštěn. Naštěstí už s kamarádem provozoval od roku 1989 malé sklenářství ve vlastním domku na dohled od sídliště na Výšince. Sklenařina se stala jeho hlavní pracovní náplní, jak uvádí, vyhovuje mu být vlastním pánem i se všemi negativy, které člověk zaměstnaný ve fabrice ani nevnímá.
Pavel Janků (*1966) je ženatý, má dvě dcery (19 a 15 let). „Zrovna jsme to doma nedávno probírali. Říkal jsem jim, že si opravdu stále ještě myslím, že pravda vítězí, dodávám ale – jak kdy. A někdy je jí třeba taky hodně pomoci… Ale vážně, přál bych si, aby z našich dcer byli hlavně slušní lidé. Mám totiž sám rád, když se k sobě lidi chovají slušně.“