MŮJ ŽIVOT V PANELÁKU…

0

Tak mám dnes za sebou dalších pět set kilometrů. Nejsem žádný extra řidič a mám špatný orientační smysl, takže každá jízda mě stresuje a vyčerpává. Ale co mám dělat, práci potřebuji a tohle k ní patří. Na konci pro mě tak náročného dne se těším do „svého“ malého skromného a útulného bytečku na Výšince s výhledem na Drábské světničky, Bezděz, Ralsko a Ještěd, už se vidím, jak si vařím kávu, zabořím se do polštářů a vypustím ze sebe všechen stres.

Poté, co se mi ve výtahu přilepilo sako na umakart díky žvýkačce (pro příště si musím zapamatovat, že i kdybych byla sebevíc unavená, nesmím, opravdu se nesmím ve výtahu opírat), málem se udusila směsicí zápachu z cigaret, hospody, alkoholu a parfému, na chodbě se pohupovala do rytmu všudeznějícího TUCTUC TUC!, jsem konečně dorazila ke dveřím „mého“ bytu. Miluji ty chvíle, když odemknu dveře a dýchne na mě vůně domova. Shodila jsem ze sebe kostým a v pohodlném domácím oblečku zasedla s kávou k televizi s chutí podívat se po dlouhé době na Ulici… Trochu mi začala padat hlava a byla jsem ve stavu bdění, které se mohlo po chvíli změnit v krásné snění. Když v tom: RATATATA! RATATATA, BUM, BÁC -RATATATA!

Cuknu sebou: Co to je? Někdo mě chce zabít? Zjistím, že jsem doma na gauči a tím pádem by se mi nemělo nic stát. Aha – soused hraje svoji oblíbenou střílečku na počítači. Kdybych měla tu odvahu a věděla, jestli se zvuk šíří zdola nebo shora, zašla bych za ním a na chvíli bychom si to vyměnili, ať sám slyší, že mi střílí za uchem. Jenže. Co když je to počítačovými hrami narušený jedinec, který nosí za pasem kolt, a ve chvíli, kdy na něj promluvím, sprovodí mě ze světa? Nebyla by to první ani poslední zpráva ve večerních televizních novinách o pokračování bojových her v reálném světě. Tak se jenom vztekám, nadávám, sedím na gauči a neudělám vůbec nic. Vždyť ještě není hodina nočního klidu a když si trochu zesílím zvuk televize, tak to není zas tak strašné.

Mezitím doba pokročila a už na mě vážně přichází spánek, dám si sprchu a zalehnu, připravená ponořit se do snu. Ten už pomalu přichází a já se nacházím na úžasné pasece zalité sluncem, plné krásných motýlů a cvrlikajících barevných opeřenců. A najednou – BUM! Paseka zčernala. Že by zase střelba? Ne! To jednom další sousedé řeší své rodinné problémy a pomalu po každé větě bouchnou dveřmi. Je za pět minut deset a spala jsem asi dvacet minut. Ale bouchání dveří je to nejmenší, jejich hlasitou hádku slyším za hlavou, jako by byli u mě v pokoji. No upřímně – neoslovují se zrovna hezkými jmény. Po víc než hodině jejich citových výlevů pro ně nemám hezká jména ani já. Co teď? Mám vstát, obléknout se a jít na ně? Jenže on soused nevypadá zrovna moc přátelsky a jestli je takhle v ráži, mohla bych to nakonec odnést i já. A tak zkusím vydržet, je čtvrtek a zítra odjíždím na víkend pryč, tak si od nich odpočinu.

 

… A jsem opět na té krásné pasece zalité sluncem. A zase BUM! Paseka zčernala. Šílenec odvedle opět bojuje. Umírá a vítězí s nekonečným počtem životů… Za hodinu si dá pauzu, stihne ale bojovat i krátce před šestou ráno, asi před tím, než jde do práce. Nebo do školy? Připravená o hodiny spánku se marně snažím v sobě potlačit vztek, vyskočím z vyhřátého pelíšku a zabuším na topení s přívalem ne zrovna moc slušných slov. V tu chvíli nepřemýšlím, kolik lidí tím vzbudím, a že sama nemám ráda, když to někdo dělá. Ono to stejně nepomůže, ale ten přetlak musí ven!

 

Možná to mám za to, že se snažím chovat ohleduplně, nepouštím nahlas hudbu, nemlátím dveřmi, uklízím na chodbě a prostě tak celkově se chovám slušně, že mě z domu skoro ani nikdo nezná. Také moji bytní se mnou jsou už šest let spokojeni. Já už ale tady spokojená nejsem, mrzí mě, že přijdu o ten krásný výhled na Drábské, Bezděz, Ralsko a Ještěd. Navečer při západu slunce jsem si tady připadala jako někde u moře. Z „přístavu“ dole blikalo pár světýlek a ten daleký obzor… Stačilo se jen zasnít a byl cítit i mořský vzduch. S tím je ale definitivní konec. Raději přenechám „můj“ milovaný byteček někomu dalšímu a věřím, že bude mít více odvahy a dá sousedům najevo, že tam nejsou sami.

 

Martina Wittmayerová
martina@nahlinach.cz

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.