Jejich profesní život kopíruje všechny radostné i méně radostné zmatky naší země za posledních zhruba 35 let. Rozvoj soukromého podnikání, volný trh, jeho postupné ovládnutí bohatými nadnárodními korporacemi, hledání prostoru pro malé podnikatele a v závěru pak souboj s velkoprodejnami, které nabízejí zboží za ceny, za něž živnostník na malém městě ani nenakoupí. Nikdy to nevzdali – když něco nešlo, zkusili něco nového. A tak se z prodejců cédéček, hudebních věží, televizí a ledniček stali hospodskými. A jestliže v Turnově a okolí byste jen těžko našli rodinu, která si v Helii na náměstí nikdy nic nekoupila, podobné je to nyní v Roubence Helence v zapadlém koutě na konci Mašova. Třeba svatomartinská husa: Proč ji nejprve nepřipravit ve speciálním venkovním grilu na dřevě a nedodělat klasicky v troubě? Vyhlášená delikatesa. V mašovské roubence je plno. Helena a Robert Matějkovi, když se do něčeho pustí, tak to dělají pořádně. To není ani tak pochvala jako konstatování skutečnosti. Právě tito činorodí lidé, kteří to nevzdávají, představují často přehlíženou a v podstatě žádnou vládou nepodporovanou střední třídu, která se dokáže uživit sama a nečeká na zázraky.
On chemik, ona brusička. Oba začínali v někdejších turnovských Monokrystalech, které na přelomu osmdesátých a devadesátých let procházely těžkým obdobím. Lidé odcházeli dobrovolně i nedobrovolně. V přelomové době se oba ocitli prakticky bez práce.
„Vyzkoušela jsem si na nějaký čas práci v prodejně s pečivem, kontakt s lidmi mě bavil. Robert byl a stále je hudební fanoušek, reprobedny a zesilovače jsou jeho koníčkem, sleduje naše i zahraniční kapely. Když se tedy v Palackého ulici uvolnil malý prostor, který jsme si sami museli stavebně oddělit od zbytku domu, začali jsme prodávat cédéčka a elektro zboží. A protože jsem měla blízko ke šperkařině, nabízeli jsme také šperky a drahé kameny – ale jen krátce,“ vzpomíná Helena Matějková.
…
Záhy to přestalo stačit. Ve větším obchodě naproti, kde je dnes vietnamská prodejna oděvů, začali prodávat přehrávače, hudební věže a brzy i televize.
„První televize značky Sony v Turnově jsme prodávali my. Dříve byly k mání jen v Tuzexu, a to ještě na záznam. Lidé měli doma většinou černobílé televize, maximálně barevně nestandardní Oravy. Po kvalitní elektronice byl obrovský hlad. Do té doby tu nebyly pořádné televize ani kazeťáky, začínaly CD přehrávače. Do skladu jsem pro techniku jezdil starou škodovkou, platit se muselo hned při převzetí, žádná měsíční splatnost faktur, takže jsme mohli naskladnit jen omezené množství. Kdo měl tehdy větší kapitál, vydělal. Pro nás to byla hlavně obživa. Začínali jsme úplně od píky. Za malý zázrak jsme považovali chvíli, kdy jsme si mohli dovolit koupit první dodávku,“ glosuje Robert Matějka. Přišla první videa a v podstatě platilo, že co přivezli ze skladu, bylo během několika dnů pryč.
V roce 1997 došlo v jejich malé firmě k zásadní změně. Na náměstí byla dokončena náročná rekonstrukce dvou domů mezi dnešní ZUŠ a radnicí. Obchodní dům Elektro Helia manželů Matějkových zde sídlil ve třech patrech – s impozantní velkou prosklenou výlohou v přízemí, plnou dříve nedostupné techniky. Firma měla tehdy deset zaměstnanců.
Supermarkety a velká nákupní centra tehdy ještě neexistovaly, takže se i ve městech velikosti Turnova menším obchodníkům dařilo. Nabídka byla pestrá ve všech oborech. Přechodem na náměstí se v Helii objevila i tzv. bílá technika – ledničky, pračky či sušičky značek, které místní do té doby prakticky neznali.
„Nezapomenu na jedny Vánoce: Někam jsem odběhla do města a když jsem se vracela, viděla jsem, jak od naší prodejny až ven na náměstí stála dlouhá řada lidí, kteří kupovali nová cédéčka. Tohle už se nikdy nevrátí. Pamatuji si tu atmosféru – lidé se nehádali, trpělivě čekali, povídali si se známými. V Turnově se tak nějak všichni známe. Měli jsme v té době malé děti, ale snad moc netrpěly, ta energie se musela přenést i domů,“ uvádí Helena Matějková.
…
„Občas se stanou takové náhody–nenáhody. To bylo ještě v prodejně v Palackého ulici. Zrovna jsem přivezl nové televize Sony. Zastavilo auto a pán říká, že vidí, že máme nejnovější typ, a že on právě jedná s Japonci o českém zastoupení značky. S panem Bukáčkem jsme pak navázali dlouhodobé přátelské obchodní vztahy. Dokonce k nám přivezl i vedení firmy z Japonska, aby viděli prodej na malém městě uprostřed Evropy. Když jsme pak byli na náměstí ve třech patrech, mohli jsme vystavit širokou škálu techniky, takže lidé z různých zastoupení byli v Turnově častými hosty,“ popisuje Robert Matějka.
Pak ale přišla nákupní centra se supermarkety, český „píseček“ byl pro nadnárodní koncerny malý. Došlo ke slučování, většina zastoupení firem zmizela v lepším případě do Polska. Osobní kontakty nahradila sterilní komunikace. Malý obchod kdesi v Česku přestal být zajímavý. Výjimkou byla zastoupení z Německa řízených společností Siemens, Bosch, Miele a Liebherr. K maloprodejcům se chovaly stále velmi vstřícně. Turnovská prodejna byla na nějaký čas jejich výkladní skříní – kdo ze starší a střední generace si nevzpomene na množství vystavené bílé techniky ve třetím patře?
Postupem poměrně krátké doby v Česku vznikly velké firmy s vlastní sítí velkoprodejen, jako jsou Datart, Planeo či Electro World. Touto cestou však Matějkovi jít nechtěli, aby se začlenili do nějakého velkého řetězce. Drželi si to své. Hlavně vždy kladli důraz na kvalitní zboží. Neprodávali už takové množství techniky jako dřív, ale sortiment si udrželi: od bílé techniky po tu „černou“. Pořád jste si v Helii mohli koupit ledničku, hudební věž, cédéčko či televizi s dovozem domů a instalací od lidí, které jste znali a věděli, že případný problém vyřeší.
„Obecně se dá říct, že do koronaviru to tak nějak fungovalo – v menším, ale fungovalo. Pak byli lidé zavření doma a začalo se masivně nakupovat na internetu. My jsme tu možnost měli také, ale velké e-shopy se více zobrazovaly na předních místech. Koronavirus odešel, ale návyky nakupovat on-line zůstaly. Během několika měsíců se změnilo skoro všechno, a netýká se to jen našeho oboru. Dlouhodobě nám ublížila i omezená možnost parkování na náměstí. A mění se i trh,“ shrnuje paní Helena.
A změny musely přijít i v Helii. Nejprve museli opustit horní patro, potom prostřední, a nakonec – na konci října letošního roku – i to spodní. S majitelem už se nedokázali dohodnout na oboustranně přijatelné výši nájmu.
…na náměstí Českého ráje před svou už bývalou prodejnou
Jednomu by se zhroutil svět. Pětatřicet let něco budujete, uděláte si jméno, a během krátké doby je to pryč. Matějkovi ale nerezignovali, podnikatelský duch zůstává.
„Když jsem viděl, kam to spěje, řekli jsme si, že s lidmi komunikujeme rádi a za ty roky to snad i umíme, tak prostě změníme obor. Manželka se stala hospodskou, pokojskou a kuchařkou. Mě také baví vařit, starám se o logistiku a úplně jsem se našel v ošetřování piva. Správné ošetřování piva, aby zůstalo v nejvyšší kvalitě, je o poctivosti. To, že jsem se to naučil, a že nám dokonce ve Svijanech vystavili certifikát nejvyšší kvality, který vydávají jen velmi omezeně a každý rok ho musíte obhájit, je pro mě velká čest,“ říká s nadšením Robert Matějka.
Jak doplňuje, i když už nemá obchod, v případě bílé techniky si dál drží zákazníky a provozuje malý e-shop zaměřený na kvalitní techniku, za kterou může ručit. A tak pokud na Turnovsku chcete pračku nebo ledničku firem jako Miele nebo Liebherr, tak jedině u Matějky. „Výroba probíhá stále v Německu. Pračky a ledničky jsou dražší, ale vydrží roky, takže se peníze vrátí. A popravdě – nedokázal jsem tenhle obor úplně uzavřít, protože se z mnoha zákazníků za ty roky stali přátelé a kamarádi,“ doplňuje Matějka.
A ti dnes nacházejí cestu i do Roubenky Helenky. Konají se zde oslavy, třídní srazy, chodí se sem na pivo i třeba na pravidelné country večery, v létě se zastaví projíždějící cyklisté. Dobré jídlo, kvalitní servis, výborné pivo. Ono je vlastně jedno, jestli je to prodejna na náměstí, nebo roubenka v Mašově. Základ je stejný.
Takto v kostce vypadá životní příběh jednoho manželského páru, který funguje na principu služby lidem.
„Pravda je, že toho máme po akcích, kdy v pět odpoledne odejdou lidé z rodinné oslavy a za půl hodiny přijde parta s kytarami, která posedí do půlnoci, opravdu dost. Ve dvě ráno uklízíme, abychom druhý den začínali v čistém. Ale když vidím ty rozzářené oči a skvělou náladu, vzpomenu si na frontu lidí před lety na náměstí na cédéčka. A tak prostě další den jedeme dál. Kdybychom lidi neměli rádi, dělat bychom to nemohli,“ uzavírá Helena Matějková.