Putovali 13 dnů, zdolali skoro 1 000 kilometrů a překonali 15 tisíc výškových metrů. Úctyhodný výkon i pro trénovaného profesionálního sportovce. Z Modřišic do italského Terstu tuhle trasu na konci prázdnin zvládli manželé Štrauchovi na koloběžkách s dospívajícím synem, který je doprovázel na kole. Takový pěkný rodinný výlet, řeklo by se…
Čas od času slyšíme, že se někdo vydá na pěší pouť do Santiaga de Compostela nebo do Říma, někteří jdou na lyžích zapřáhnutí do saní napříč Grónskem, další přeplavou Lamanšský průliv nebo zlézají horské štíty. Člověk by měl čelit výzvám a snažit se je pokořit.
* Jakou motivaci jste pro svoji cestu měli? Co stálo za vaším rozhodnutím vyrazit na koloběžce z Českého ráje k moři do Terstu? A proč zrovna tam? Zeptali jsme se Zdenky Štrauchové, kterou turnovská veřejnost zná jako majitelku butiku či tiskovou mluvčí radnice.
Mnohokrát jsme chtěli jet na kole k moři. Ale cesta k Baltu po rovině nám přišla nezáživná. Během let to nějak vykrystalizovalo, kola se změnila na koloběžky a místo na sever jsme to vzali na jih. Důležitá byla hlavně ta volnost někam jet. Nejvíce jsme o cestě mluvili v době koronavirové pandemie, kdy jsme nemohli ani do sousední vesnice. Vzít koloběžku a jet k moři byl tehdy nesplnitelný sen.
* S manželem jste milovníci koloběžek, nicméně – dá se tohle vůbec natrénovat? Ale asi ano, protože téměř každodenní výjezd z Olešnice na Pohoř, kdo to zná a kdo vás tam viděl, to je výkon na koloběžce sám o sobě, protože ten kopec tlačí i mnozí cyklisté na elektrokolech…
Natrénovat se dá. Dříve pro mě bylo naprosto nereálné ujet třeba 100 km. Vloni jsem těch stovek dala hned několik za sebou, naše výlety se začaly postupně prodlužovat. Baví mě se dostávat stále dál a dál od domova jen tak na koloběžce. No a kopec na Pohoř? Ten snad ani nestojí za zmínku – je to kraťoučký kopeček. Trénovala jsem na něm spíš zátěž s batohem před cestou, abych si udělala otlaky přes ramena a věděla, s jakou zátěží ještě ten kopec v pohodě vydupnu.
* Neměli jste žádné doprovodné vozidlo, jak se dá zabalit na takovou štreku? Asi to spíš znamenalo každodenní praní prádla než vytahování čistých věcí z kufru, že?
Na cestu jsme balili úplně obráceně. Zatímco většinou snášíte do kufru všechno možné, tady si uděláte hromádku, ze které stále odebíráte a odebíráte, až jste na úplném minimu. Vezli jsme si pouze jedno záložní oblečení, které muselo být vždy suché. Náš každodenní rituál po dojezdu byl, postarat se o zpocené oblečení, tedy okamžitě vyprat a začít sušit.
* Jak jste plánovali cestu s ohledem na bezpečnost? Přece jen jste asi nemohli jet po těch úplně hlavních silničních trasách…
Trasa byla manželova doména a zabýval se jí skoro měsíc. V prvé řadě bral v potaz startovní a cílové místo, které se snažil propojit. Trasu neplánoval přímo, ta by vedla jinudy. Chtěl, abychom toho hodně viděli, abychom jeli pěknou krajinou, po místech, která jsou něčím atraktivní. S ohledem na bezpečnost měly prioritu cyklostezky, pak vedlejší silnice.
* Denní porce kilometrů? Dodrželi jste stanovený harmonogram?
Denně jsme jeli od 50 do 100 kilometrů. Nejnáročnější byly tři dny v Rakousku, kdy nám na sebe navazovaly tři stovky po sobě. Bylo to náročné, já osobně jsem se vybičovala k maximu. Stanovený harmonogram jsme ani jednou neporušili, na jednotlivých místech jsme měli dopředu domluvené ubytování, takže jsme museli dorazit.
* Po pravdě si úplně na koloběžce neumím představit stoupání po rakouských horských silnicích. Jak nejvýše jste byli a měli jste nějaké vážnější krize?
Nešlo nám o to, absolvovat nejvyšší sedla. Pokud byla možnost, raději jsme jeli oklikou. Nejvýše jsme se dostali ve Slovinsku na Vršič, který má 1 611 metrů nad mořem. Nicméně zdaleka to nebylo to nejnáročnější, i 14 % stoupání se dalo po silnici jet. Horší bylo 25kilometrové stoupání a převýšení přes 1 000 metrů z Mostu na Soči do Lokve. Navíc část cesty byla po šotolině, kde se nemůžete nohou odrazit, takže nezbylo nic jiného než tlačit.
* V Česku jsou koloběžky docela oblíbené, jak je to v Rakousku a v Itálii?
U nás koloběžky zná i široká veřejnost. Nekoukají na vás, že jste přijeli na nějakém pekelném stroji. Naopak v Rakousku, Slovinsku i Itálii jsme budili velký rozruch. Vůbec nechápali princip jízdy. Stále chtěli vědět, kde se na tom sedí. Přišlo jim šílené, že celý den dřepujeme.
* Stravování a ubytování na cestě? Kromě krize fyzické, museli jste čelit nějaké nebezpečné situaci? A po technické stránce – koloběžky vydržely?
Žádné jídlo jsme s sebou do zásoby nevezli, i müsli tyčinky jsou nechutně těžké. Pouze jsme příležitostně nakoupili svačinu, kdybychom nenarazili na hospodu. Vždy jsme ale počítali s večeří právě v místě ubytování. Zásobit jsme se museli o víkendu v Rakousku, protože tam opravdu není vůbec nic otevřené. Technicky koloběžky vydržely, není v podstatě nic, co by se na nich porouchalo. Pouze jednou jsme museli ve Slovinsku s kolem do servisu kvůli ose zadního kola.
* Co jste si nejvíc užívali?
Cestu jako takovou, rozhledy kolem sebe v nádherném počasí a hlavně volnost.
* Dozví se toho člověk na takovéto cestě hodně sám o sobě? Předpokládám, že si minimálně vyčistí hlavu a některé rádoby důležité věci se mu pak z pohledu téměř tisícovky ujetých kilometrů mohou zdát nicotné…
Já osobně jsem si otestovala svou fyzičku a musím říct, že tělo vydrží víc, než si člověk myslí. Na takové cestě se pro vás stane tělo prioritou a nic jiného vás nezajímá. Potřebujete mu dodat energii, správně jíst – nemůžete si dovolit mu naservírovat něco ve fastfoodu, protože pak se budete zbytek dne strašně trápit. Zkrátka musíte být se svým organismem stále v symbióze. Práci jsem hodila za hlavu, telefon mně ležel v batohu a rozhodně jsem kvůli hovorům nezastavovala, zpět nevolala.
* Jaká byla odměna po dojezdu do Terstu?
Nic konkrétního jsme jako odměnu neměli. Dojezd do Terstu byl vůbec takový zvláštní. Celou dobu to byl ten bod, kam jsme směřovali. Myslela jsem, že budu po dojezdu neskutečně šťastná, že jsme to zvládli, a skákat metr vysoko. Místo toho tu byla při pohledu na moře pokora a zamáčknutá slza u oka, že vlastně všechno skončilo. Že už není kam dál pokračovat…
* Co teď? Budou vám stačit českorajské silnice? Kam to bude příště? Na jihu jste už byli, tak východ, západ, nebo sever?
Na místní silničky a krajinu rozhodně nedáme dopustit. Jen nám teď všechny kopce přijdou malé (smích). Láká nás spousta věcí, zvlášť když jsme si zkusili, že takto nalehko jde cestovat. Několik tipů v hlavě máme, ale zatím je necháme uležet.
* Děkuji za rozhovor a jestli je nějaký koloběžkářský pozdrav, tak prosím…
Několikrát jsem se setkala s tím, že na mě lidé křičí „trhni si nohou“ s tím, že prý to je koloběžkářský pozdrav. Je to asi nějaký mýtus, protože v komunitě koloběžkářů jsem nic podobného neslyšela. „Ahoj“ asi stačí jako u mnoha jiných sportů…
Základ trasy vedl z Prahy přes Třeboň do Nových Hradů a dál napříč Rakouskem přes Mariazell do Tarvisia a přes Slovinskou Krajnsku Goru a Most na Soči do Terstu.