Letos je to 10 let od okamžiku, kdy chalupář Peroutka v hospodě v Olešnici některým přítomným rozdal na stůl scénáře a jako výsledek byla na jaře v roce 2005 uvedena premiéra hry Tvrdohlavá žena. Tímto začala nová éra divadla v Olešnici a obnovený Divadelní spolek Jirásek tak navázal na tradici ochotnických divadel z 20. let minulého století. V sobotu 22. března uvedl spolek vyprodanému sálu hospody v Olešnici již osmou hru – Mandarinkový pokoj. Z nasazení vystupujících byla znát snaha ukázat, že ochotnické divadlo může dělat velké skoky v úrovni představení a ohlasy diváků přesvědčivě daly najevo, že se to Jirásku skutečně povedlo.
Následující již tradiční Divadelní bál byl tak důstojnou oslavou. Za doprovodu banátské kapely Weltmaestro band se tančily tradiční lidové tance a zpestřením pro všechny bylo vystoupení místní skupiny Waldovy Matušky.
MANDARINKOVÝ POKOJ. Premiéra hry Roberta Thomase v režii Miloše Marka a v podání Obnoveného divadelního spolku Jirásek v Olešnici. Premiéra se uskutečnila 22. března, první reprízu můžete vidět v KD v Kacanovech v pátek 4. dubna od 19.30 hodin. Více na http://divadelni-spolek-jirasek.webnode.cz/.
(Další snímky ze zmíněného divadelního představení najdete na Facebooku TvA – ZDE.)
Režiséra Miloše Marka jsme se zeptali:
* O čem hra je?
Původních šest povídek jsme zredukovali na čtyři. Povídky spolu souvisí pouze tím, že se odehrávají v jednom pokoji pařížského hotelu. V Mandarinkovém pokoji. Pro všechny je charakteristické, že mají nějaký překvapivý konec. Na začátku příběhu je třeba farář se šlapkou a z pokoje odejdou jako komtesa se svým řidičem…
* Proč jste si vybrali zrovna tuhle hru?
Mám ji doma v šuplíku víc než dva roky, líbí se mně. Předtím jsme dělali klasiky či pohádky, tohle je konverzační hra pro dospělé publikum. Dosáhli jsme nějaké úrovně, už bych se asi ke klasikům nevracel. Je třeba čerpat mezi modernějšími autory.
* Divadlo v Olešnici žije…
Na takhle malou obec určitě. Někdo občas v průběhu těch deseti let odešel, ale zrovna teď je období, kdy noví přicházejí. Mají do divadla chuť a doufám, že je to vidět i na výsledku.
* Co přihlásit se do nějaké soutěže, divadelní postupové přehlídky?
To už jsme si dávno vyříkali. Nejsme divadlo na soutěžní přehlídky. Hrajeme pro radost. Svoji i diváků. Těší mě, že v Olešnici bylo na premiéru vyprodáno, že lidi dali divadlu přednost před bednou v obýváku. Větší ambice si neklademe. Po premiéře nás čeká první repríza v Kacanovech a v průběhu roku jistě hru představíme i jinde. Dali jsme za autorská práva dost peněz, musíme to zúročit, ne? (smích)
(im, pch)
ZAMYŠLENÍ NAD BUDOUCNOSTÍ KULTURY A DIVADLA OBECNĚ
Obecně podle mého názoru prožívá živé umění obrovskou konjunkturu, ale téměř nikdo to nepřizná. Statistická čísla jsou fantastická – ZUŠ v naší zemi mají okolo 250 tisíc žáků, což je evropsky unikátní číslo a na spoustě míst navíc nestačí jejich kapacita. (Turnov má 600 žáků a zvládl by možná o 100 až 200 víc, to je až 20 % populace dětí a připočteme-li další školní kroužky, je to mnohem víc). Jenom do profi divadel chodí 5,5 milionu diváků ročně a podobné, ne-li větší, bude číslo pro poloprofesionální a amatérské divadlo. Pro srovnání – fotbalová liga má návštěvnost zhruba 1,5 milionu diváků ročně! Uvažte jenom tohle – ve spádovém území Turnova je asi 4 700 dětí do 15 let. Na letošním Turnovském štěku v divadle bylo okolo 100 účinkujících a klidně se tam mohlo otočit okolo 500 až 1 000 diváků. A na předchozí loutkářské přehlídce Turnovský drahokam bylo asi tisíc lidí. Obrovská čísla. To je zájem veřejnosti, kterému může těžko něco konkurovat. K tomu tady je spousta menších akcí ve městě i v okolí, na které lidé chodí, což dává v součtu vysokou návštěvnost, ale není to tolik vidět.
Bohužel jsou v módě katastrofické „kecy“ o zkažené mládeži, co vysedává u internetu a před reálnými argumenty si lidé zacpávají uši. Můj názor zkrátka není populární a lidé mě označují za úplného idiota, který žvaní nesmysly. Příčina spočívá v tom, že křiklouni mají na údajně nedobrém stavu kultury ekonomický zájem – zkrátka díky tomu vytloukají vyšší platy, dobrá pracovní místa a dotace na různé pseudoakce a pseudoprogramy a navíc má jejich práce vyšší status, protože jsou „šlechetní zachránci ohrožené kultury a hlavně mládeže“. V praxi se s tím nedá bojovat a polopravda nebo dokonce lež je veřejným konsensem. V konečném důsledku tento veřejný názor přesvědčil i mladé, takže i oni sami o sobě říkají, že jsou nekulturní.
Shrnuto: Živá kultura prožívá několik let obrovský boom, ale nesmí se o tom mluvit na veřejnosti a naopak je nutné tvrdit, že vše je v úpadku. V opačném případě se znemožníte. Nemám sílu s tím bojovat, protože jdete proti ekonomickým zájmům velmi vlivné skupiny lidí. Trend bude v dalším nárůstu, protože děti budou mít ročníky rodičů, pro které je živá kultura samozřejmostí. Navíc se neustále zvyšuje kvalita, obecně ve všech dílčích oborech, a živá kultura začíná být opravdu dobře dělaná.
Podotýkám, že na městech typu Turnova je to poněkud složitější, protože tady to skvěle funguje pro skupinu do 19 let, a pak následuje propad. Těch 20 % dětí (můj odhad zapojení dětí do živé kultury) totiž představuje elitu, která odchází do škol a posléze za prací a kariérou mimo Turnov. Ve věkovém rozmezí 20 – 35 let je Turnov kulturně téměř mrtvým městem. Část z této generace se bude vracet a existuje další trend v podobě „návratu k aktivnímu umění“ v pozdějším věku – například hodně lidí se v pozdějším věku začíná učit na hudební nástroj, úspěšné jsou různé kurzy malování, keramiky a tak. Patrně se něco podobného objeví také u amatérského divadla, jako další přídavek k již zavedenému způsobu „dělání“ divadla (už je to občas vidět). Ale to je jiný příběh, kde už tak dobrý konec nevidím. Jinými slovy: V horizontu desítek let budou na tomto problému některá města upadat a dokonce mohou i zanikat. Turnov je bohužel na takovýto úpadek skvělý kandidát.
Mgr. Jaroslav Stuchlík
jar.stuchlik@seznam.cz
