HRADNÍ MÝTY. MÝTY O HRADĚ. A K TOMU TY VOLBY…

0

Trůní si již staletí na Opyši a na jeho prohlídku je vhodné najmout si průvodce nebo alespoň zakoupit mapu. Tak je rozlehlý. Není to ovšem jen velikost, co ho činí jedinečným. Ani připojené umělecké sbírky, zahradní komplex, architektonické skvosty provedené v detailech či jedním tahem vyjádřené v monumentální, sakrální podobě. Ne, to všechno jedinečnost toho místa neobsahuje. Možná pro turisty. Ale pro nás, Čechy, Moravany, Slezany?

Přidaná hodnota (nezaměnit za daň z přidané hodnoty, zvanou DPH) místa je duchovní rozměr pro potřeby a zájmy českých zemí. Jasně, píši o Pražském hradu. Jak jinak. Díky prezidentským volbám je opět v kurzu a i když si to možná optikou přítomného neuvědomujeme, svým rozhodnutím o tom, komu dáme mandát, tvoříme dějiny. (To by stačilo. Já ten hrad mám tak ráda, tak jsem na něj nafrněná, že o něm nedokážu psát bez emocí a pitomého patosu. Historii tvoří lidé.)

Lidé. Krále a císaře, kterým byly Hradčany sídelním místem, nechám spát. Něco nám zanechali (vyhrané a prohrané bitvy, základy státu, alespoň nějakou jistotu hraničních čar, tolik blahodárný zmatek v náboženských směrech…). Nemám potřebu je právě nyní lustrovat. A nechám stranou i ty novodobé krále a císaře, zvané našincem prezident. I když to je opravdu výživný materiál…

Protože a poněvadž mně momentálně nejde o osobnosti. Ale právě o tohle. O občanskou potřebu implantovat si úředníka (byť nejvyššího z nejvyšších) a třeba i voleného, do role feudála, který se nemusí nikomu zpovídat ze svých činů. O potřebě občana mít krom těch zlých – s poctivostí bojujících – arogantních politiků, které si sám zvolil, ještě nějakou instanci, ke které se může přimknout jako k poslední záchraně… (Mimochodem, tato mýtománie není jen produktem dneška. Stačí vzpomenout krále Ječmínka, také jeden z Habsburků údajně chodil v přestrojení mezi obyčejný dělný lid a napravoval křivdy. Počátky lze vystopovat, světe div se, i u arabských Příběhů tisíce a jedné noci. To jsou věci. Když si uvědomíme, že to končí spanilými jízdami do krajů… ).

Pražský hrad

Slýchám v tom předvolebním čase často argumenty lidí, proč volit na nejvyšší úřad v zemi toho či onoho, a nestačím se divit. Opravdu si může někdo například myslet, že v dvoukomorové parlamentní demokracii má úřad prezidenta nějaký skutečný vliv na přijetí či nepřijetí jiné měny? (Jen na okraj. Pikantní je, že současný prezident Miloš Zeman se 22. 6. 2017 v deníku E15.CZ vůbec nebál přijetí eura. A jedním z argumentů jeho voličů, se kterými jsem měla příležitost mluvit, je, že absolutně odmítají přijetí eura. To jednoduše nepoberu…).

Možná, že i pro samotné kandidáty muselo a musí být tak nějak frustrující, jak málo jsou někteří voliči informováni o prezidentských pravomocích. Možná je to tím, že jinde to je jinak, například v Rusku nebo USA, ale neznalost neomlouvá, reparát je nepřípustný… A tak se může stát, že občané jsou schopni uvěřit, že mandát, který věnují ve volbách nové hlavě státu, má moc zabetonovat hranice, zlepšit životní úroveň nebo nastartovat reformy. Takže namísto toho, abychom se starali o zásadní věci, které volbami, ovšem těmi do parlamentu, skutečně ovlivnit můžeme, třeba aby daňový systém země nepřipomínal výpalné (praktika známá z prostředí mafie, která oběť oškube a přitom slibuje, že ji ochrání), hádáme se o nesmysly.

Asi je to tím, že každý z nás vidí jako zásadní něco jiného a úřad prezidenta má u nás gloriolu všemohoucnosti, bez ohledu na situaci či režim v zemi. Obrana republiky, vymakaný sociální systém. Víc peněz na důchody, do zdravotnictví, podpora rodin… Ať dělám, co dělám, nic z toho nevidím jako téma pro prezidentský post. Protože na to ten post nemá žádný, ústavou daný vliv. Co ale vnímám já jako zásadní, a podle toho se budu rozhodovat při volbě prezidenta, je reprezentace země, pravdomluvnost, respekt před ústavou a rozumná zahraniční politika, která alespoň rámcově koresponduje s tou vládní. Slušná mluva a konec selektování občanů na ty, co se mnou souhlasí a na ty z kavárny. Je to zbytečné. A hloupé.

Tvrdím, že jen sebevědomý člověk v sebevědomé zemi se nebojí. A pokud ho někdo čímkoli straší, buď z touhy po moci, nebo jen proto, aby ho lépe ovládal, nemá cenu prázdné nábojnice.

Tvrdím, že nejsem vítač ani eurohujer, v Praze nikoho neznám a už vůbec nenavštěvuji kavárny.

Tvrdím, že když v naší zemi došlo na skutečné lámání chleba, tak nejzarputilejší bojovník za vlast, svými články sám sebe oslavující coby jednu jednotku vlastence, kolaboroval hned, jak teklo republice do sandálů. (Emanuel Moravec.)
Že nejvíc se ve veřejném prostoru v době před zlomením chleba vlastí a ctí oháněly fašistické strany, zdaleka ne pouze rekrutované z občanů německé národnosti. Tak to prostě je, i když se to mnohým líbit nebude.

Proto ke svému tvrzení dodávám, že jestli je něco opravdu nebezpečné, tak záměna vlastenectví za nacionalismus a ztráta soudnosti. Příklad? Tvrzení poslance SPD: NATO nepotřebujeme, bránit se můžeme sami. Svatá prostoto…
A na závěr? Dovoluji si tvrdit, že je lepší volit malou nejistotu s nadějí, než beznadějnou jistotu. Na Opyši trůní hrad…
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.