BÍLÁK. PROSTĚ BÍLÁK!

0

Opravdu dost jsem se trápila. Nikoli samotným rozhovorem, ten plynul se samozřejmou lehkostí, ale právě s tímto úvodem. Několikrát jsem začala, napsala, vymazala… Nakonec to tedy „dávám“ s tou lehkostí, jak to jednoduše cítím: Znám ho dlouho, přesto o něm vím jen málo. Živelný, laskavý, přátelský. Většinou ve středu dění, obklopen lidmi, živě komunikující. Pokud jsem ale měla příležitost s ním čas od času mluvit tváří v tvář, nemohla jsem si nevšimnout. Toho zvláštního melancholického smutku v očích… a pronikavosti k tomu. Víte co, něco vám ale prozradím. Takových jako on je bolestně málo!

Představuji vám Jana Bílého.

* Nepřijdeš si někdy trochu hyperaktivní? Je to i diagnóza, ADHD se tomu myslím říká… Po kom jsi takový živel?
Tak to nevím, takhle aktivní nebyl nikdo z mých rodičů, ani bratr, těžko říct…

* Nemáš předky, kteří by se věnovali hudbě, rádi vystupovali na veřejnosti?
Kam má paměť sahá, tak vážně nikoho.

Waldovy Matušky na Pohoři (2013)

* Hraješ na nějaký hudební nástroj?
Ne, ale chtěl jsem. Jenže pak jsem zjistil, že by mě to stejně akorát zdržovalo.

* Ani hudební škola, zpěv…?
Ne ne, jen nějaké kurzy, fakt, minimálně.

* Učitel, spolužák… Někdo tě ovlivnit musel.
Možná snad jen to, že když jsem poslouchal hudbu, tak jsem zažíval nějaké emoce. A to mě zajímalo. Oproštění se od běžného života. To mám dodnes, většinu koncertů odzpívám se zavřenýma očima, jsem ve svém světě, užívám si muziku a vnímám energii. Za muzikou jsem šel jako za romantikou, zážitkem…

* Tak konečně jsem z tebe něco dostala. Fajn. Ovčie Kiahne, Dědci, Waldovy Matušky. Která ze skupin byla tvoje první? A jak dlouho se vlastně věnuješ hudbě?
Přímo tady byla první Ovčie Kiahne, pak přišli Dědci. Jako poslední jsme založili Waldovy Matušky. Ale úplně první kapelu jsem měl v Liberci. To mně mohlo být tak čtrnáct, patnáct. To byl první pokus. Takže to už je třicet let.

* Stáváte se pomalu, ale jistě fenoménem. Zvlášť Matušky frčí. Míváš trému?
Často. Tedy pokud hrajeme tady poblíž, tak ne.

* Máš na mysli okruh kolem Kacanov? Vyskeř, Olešnici, Pohoř a tak?
Přesně. Tady se cítím doma, většinou je v obecenstvu množství našich přátel, známých, nebo lidí, kteří chodí na naše koncerty pravidelně. Ale když se ocitnu někde dál, tak je tréma velká…

* Čí to byl vlastně nápad, zpívat písně Waldemara Matušky?
Můj. Jako malej kluk jsem ho poslouchal a měl jsem jeho písničky rád. Jsou romantické, to v dnešní době v muzice neslyšíš. To bylo v těch šedesátých a zkraje sedmdesátých let. Matuška v tom pokračoval i v době normalizace. Takže nápad to byl můj a samotná kapela vznikla na svatbě mých přátel Randákových. A já posléze ty, kteří se hudební produkce aktivně účastnili, požádal, jestli by nechtěli pokračovat a občas si zahrát. Výsledek znáš.

* Znám. Jste dle návštěvnosti oblíbení…
Asi jsme se strefili, nikoli úmyslně, do prostoru, který nebyl vyplněný. Jen málo kapel hraje pro lidi kolem padesátky a výš. Tyhle ročníky neposlouchají dechovky, když na ně vybalíš Rolling Stones, tak u toho se zase nedá moc posedět, zazpívat…Taky je super, že máme svobodu hrát třeba v úplně zapadlé vesnici, kam přijde možná míň lidí, ale dobře se baví, uděláme jim krásný večer. To je přece úžasný dar, potěšit lidi, chvíli s nimi pokecat, dát si pivo. Nemám rád akce, kde jsou tisíce anonymních lidí, i to byl vlastně důvod mého úniku z Liberce do Kacanov. Ta anonymita, ta nedostatečná možnost veřejně se projevit, vyjádřit.

Ovčie Kiahne, turné s Visacím zámkem (2011)

* Je to třeba i problém neškoleného hlasu, že nechceš pokaždé zpívat Jezabel, když víš, že to je moje nejmilejší?
Samozřejmě, to je strašně těžká písnička, tam se snoubí Matuškova obrovská vášeň, srdce a zpěv daný od Boha. Když si na YouTube pustíš černobílý klip Jezabel, tak on to dává s takovým klidem, klidně by si mohl ještě zapálit cígo… Prostě skvělý zpěvák.

* Je tohle všechno naplnění tvých snů, ambicí, nebo bys chtěl něco víc?
Dá se říct, že to je naplnění, já víc nechci a byl bych moc vděčný osudu, kdyby to takhle mohlo zůstat. Protože ono to není jen to, že bavíme lidi. My se bavíme sami. Jsme přátelé, žijeme muzikou, takže já si nepotřebuji nic dokazovat, jezdit po republice a vydělávat peníze. Chci jen hezký život. S kamarády. A taky už jsme líní někam jezdit…

* Kacanovy, kde bydlíš, v posledních zhruba deseti letech zaznamenaly poměrně velký nápor nových obyvatel, většinou z měst. Ožily, zdá se. Nové domy, ty staré a opuštěné opravené, ale možná se tím změnil život starousedlíků. Ti noví tvoří skvělou partu, ale nenarážíte na nějakou formu nepřijetí?
Zkraje jsme naráželi. Můj zjev (Honza je výstředně krásný – pozn. aut.), styl oblékání, to, co jsem dělal, to jim nebylo vůbec milý. Ale jak se říká, mlýnský kameny se omelou a dnes už vnímám, že i ti starší lidé mě v podstatě berou. Třeba s rezervou, ale vědí, že obci nechci ublížit. A pak – na naše akce, které v obci pořádáme, chodí jen dobrý lidi, nikde není bordel, hluk a s každým se domluvím. Mým přáním je, aby obec žila, ne abychom šli proti sobě.

Společný koncert s legendárním Wabi Daňkem, Kacanovy , listopad 2014

* Založili jste také spolek RADOSTI. Ten, mimo jiné, každoročně pořádá akci na podporu Tibetu. To asi není většinově populární…
Poslední dva ročníky jsme změnili, je to spíš apel na podporu svobody, té vlastní i svobody národa. Akce na podporu Tibetu jsme dělali jako připomínku okupace této země Čínou, což se nám povedlo. V Kacanovech jsme postavili tibetský altánek, z výtěžků akce jsme se roky starali o tibetského sirotka. Ten už vyrostl, a v době, kdy jsme ho takříkajíc doplatili, přišel tenhle politický a společenský zmar, který tu máme dodnes. Proto jsme se rozhodli Tibet upozadit a věnovat se víc naší svobodě. Ale stále platí a platit bude, že to nesmí být automatický, že si Čína zabere Tibet nebo Rusko Krym a všichni budou držet hubu.

* Čím ještě se spolek zabývá?
Obecně kulturou, to je největší portfolio toho spolku. Taky sportem, pořádáme například střelby na Pohoři, pár dětských akcí. Vlastně od začátku nám ale nejvíc šlo propojit vesnice kolem Kacanov – Vyskeř, Olešnici, Pohoř, Skalany, aby spolupracovaly. To se nejdřív vůbec nedařilo, dnes už je to mnohem lepší. Je to možná dané i změnou starostů, jsou to mladší lidi, znají se. Jde o to, abychom si uvědomili, že tenhle kousek země je náš a pokud dokážeme žít v přátelské atmosféře, že to budeme mít jenom lepší.

* Máš kolem sebe, z mého pohledu, velké množství lidí, snad blízkých. Co pro tebe vlastně znamená přátelství?
Pokud se chci dotknout klasického klišé, tak je to v první řadě rodina. I můj kamarád je moje rodina, nejbližší člověk, kterého mám. Je pravdou, že kamarádů mám hodně, ale taky je fakt, že některé vidím třeba jen dvakrát za rok. Za tu dobu, co vlastně jsem – v uvozovkách – veřejná osoba, těch kamarádů moc nepřibylo. Vlastně se jedná o stále stejný počet. Jasně, vídám se s lidmi na akcích, občas mám problém si zapamatovat jména jejich dětí, to už fakt nedávám. Ne, přátelé nepřibývají, známí ano. Já víc skutečných přátel už nepoberu. Přijmout nového kamaráda tady, mezi nás, co se motáme kolem hudby a spolku Radosti, to už je dlouhodobá záležitost… Hele, já nechci, aby to vyznělo blbě…

* … já se orientuji, máte množství společných zážitků, něčím jste prošli, katarze vztahů, zvykli jste si na sebe a důvěřujete jeden druhému…
Přesně tak. Když to říkáš – důvěra. To je ten správný výraz. Jedu na důvěru, absolutní důvěru tady s těmi kamarády. Důvěra a otevřenost, pomoc, pokud ji někdo potřebuje. Ať už lidskou, nebo finanční.

* Jsi původně z Liberce, máš nějaké přátele tam?
Mám. Není jich moc, ale mám.

Ovčie Kiahne, koncert v lokomotivním depu Turnov (2016)

* Jak vlastně dlouho žiješ v Kacanovech?
Asi od svých 28 let, když se mně narodil první syn, což znamená takových 17 let. Ale předtím jsem tady intenzivně žil od dětství, jezdil jsem k prarodičům. Trávil tady prázdniny. Já se v Kacanovech cítím doma, a to, že jsem náplava, to by si snad už nikdo nemohl dovolit mi říct. Ale kraj okolo stále objevuji, rodiče se věnovali rekonstrukci chalupy, výlety nebyly. Tak jsem to doháněl a vlastně stále doháním s rodinou a kamarády.

* Občas proneseš mezi zpěvem nějakou glosu ohledně politické situace u nás. Přidal jsi se také k Tomáši Klusovi a veřejně ho podpořil v anketě časopisu Respekt. Takže apolitický nejsi…
Tak to rozhodně nejsem. Víš co, obecně se vyhraňuji vůči zlým a hloupým lidem. A takových najdeš právě v politice dost a dost.

* Napadlo tě někdy aktivně vstoupit do politiky?
Ne. Nenapadlo a ani nenapadne. Já bych nebyl dobrý politik. Nedokázal bych lhát, má upřímnost také nemá limity, to by nefungovalo. Asi bych dopadl jako Ruda Hrušínský a jemu podobní, kteří šli do politiky coby srdcaři, a nakonec byli semletý těma sračkama. Nemám ale problém podpořit dobrého politika, i když jich je strašně málo. Třeba náš hejtman Martin Půta, tomu věřím.

* Co říkáš na to, co se momentálně děje ve vysoké politice?
Hlava mi to nebere, ideální je vypnout, nevnímat. Ničí mě to, to asi máme stejný, je to deprimující. Zvlášť nyní, když máme ty osmičky, sto let republiky. A místo důstojnosti jedna ostuda za druhou. Zeman, Babiš… a spousta dalších. Strašný. To je celý.

* Jsi vůbec někdy sám?
Jsem, ale tak nějak se nedávám. Já nejsem zrovna meditativní typ, to neumím. Víceméně když cítím, že jsem hodně sám, tak začnu něco vymýšlet, co bychom mohli dělat, posunout, realizovat, všechno to tam už máš… Žiju rodinou, přáteli, muzikou. Jo, taky sportuji.

* A nic víc?
Čtu, ale není moc času, nejvíc na dovolené, tam jsem odstřižený od běžného života a něco dělat musím. Pak třeba filmy, u kterých si i zabrečím, válečné dokumenty nebo takové, které se zakládají na skutečných událostech. Obecně skutečné příběhy, ty mě zajímají nejvíc. Ale v létě to prakticky neexistuje. Tady pořád někdo je, nebo se jede na kola, hraju, taky pivko si člověk musí dát…

* Nestává se ti, že někdy toho tvého bohémství a laskavého přístupu lidé zneužili?
Zatím ne, ono se může tak zdát, že jsem takový, ale já to prostě rozklíčuju, pokecám a jdu pryč. Konec. Tak to mám, a pokud někdo ne, je na tom špatně. Musí se potýkat s tím lidským zlem.

* Děkuji za rozhovor.
Bohuslava Charousková,
bohuslava.charouskova@seznam.cz

JAN BÍLÝ, ŘEČENÝ BÍLÁK. Narodil se v Liberci v roce 1973. Je ženatý, má tři děti. Na otázku dosaženého vzdělání mně odpověděl: To je těžký, já byl strašnej rebel. Fakt hrozný. Toužil jsem po absolutní svobodě, mimo systém…Část vzdělávání před, část po revoluci, a ten přechod mně strašně uvolnil mysl. Řekl jsem si, že z té šedi úplně uplavu jako největší hrdina a šel jsem k prvnímu porevolučnímu cirkusu. Tenkrát to bylo hrozně hezký.
* Počkej, cirkus je pro tebe jiný výraz pro veřejný život, nebo pro opravdový cirkus?
No, vždyť to říkám. Opravdický cirkus. Šapito, sloni… Prostě jsem odešel od rodičů, mamka mně dala pětistovku, a šel jsem ke světským. Hele, to byla ta svoboda, která mně chyběla. Cirkus Kludský. Multikulturní, každý týden někde jinde, opravdová škola života.
* Takže tvoje škola života byl…
…ano, cirkus Kludský. Žádnému zvířeti nebylo po dobu mé přítomnosti ublíženo. Dá se to tak říct. Plus ještě spousta barů, restaurací a klubů.

Sdílet

Autor článku

Comments are closed.

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.