„Tak nám odcházejí poslední opravdoví Češi,“ komentoval úmrtí Čestmíra Šikoly Jan Staněk, turnovský fotograf a znalec historie II. světové války, který mj. před třemi lety inicioval ve zdejším muzeu vznik pamětní desky pilotům britské RAF. Opravdu poslední Češi? Máte pocit, že v případě, kdyby naší zemi hrozilo přímé vojenské ohrožení, budou dnešní mladí ochotni bránit vlast a třeba za ní položit život? To byla jedna z otázek, položených v rozhovoru s Čestmírem Šikolou v dokumentaristickém projektu Češi Českého ráje.
„Dojde-li k silně vyhraněné historické události, která je důležitá pro další existenci národa, věřím, že lidé by do toho šli stejně tak, jako my,“ zněla odpověď bývalého radisty paraskupiny Clay – Eva. Čestmír Šikola byl životní optimista. Věřil, že v každé generaci se najdou odhodlaní lidé, pro které slova jako vlast, spravedlnost a čest nebudou prázdné pojmy.
|
|
|
 |
V pátek 7. března se veřejnost v zaplněné turnovské smuteční síni s plukovníkem Šikolou rozloučila naposledy. Rozloučení to bylo víc než důstojné. Podle Pavla Křeliny, který provozuje pohřební službu včetně smuteční síně, tady zatím nebylo prestižnějšího aktu. Hlavní část smutečního obřadu probíhala v režii příslušníků Armády České republiky. Státní vlajka, vojáci na čestné stráži u rakve, slova na rozloučenou z úst zástupce maloskalské obce, „Ach synku, synku“ a „Kde domov můj“. A do toho tři salvy ze samopalů čestné jednotky před smuteční síní. Neokázalé a přesto působivé.
V současné době jsou naživu už jen dva příslušníci paravýsadků, kteří byli za války shozeni nad Protektorátem. Jeden žije v Ústí nad Labem a druhý v Kanadě. Jak se pomalu uzavírají životní osudy hrdinů, přecházejí jeden po druhém do roviny legend a mýtů. Je naší povinností, aby na jejich statečnost a odvahu nebylo nikdy zapomenuto!
