Jak se česká společnost začíná mít materiálně dobře, a my se v současnosti máme nejlépe, jak jsme se v naší zemi kdy měli, jakoby nám to na druhé straně nepřinášelo štěstí a pohodu. Člověk podvědomě touží mít se dobře, být zajištěn, užívat života. Když toho dosáhne, většinou pochopí, že to není všechno. Už není moc co kupovat, ne všichni touží po drahé dovolené. Začnou hledat. V současné drsně politickými marketingovými hráči rozdělené české společnosti je to hledání velmi složité. Národ se podařilo rozdělit na hodné zaměstnance a zlé podnikatele, na chudáky důchodce a rodiny s malými dětmi, na bobtnající „dohlížecí“ úřednický aparát a svobodomyslné jedince, na ty s bílou pletí a ty ostatní. Bude velmi těžké onu nenávist a dělicí čáru, která v mnoha dnešních českých rodinách je, zase vrátit na společnou vlnu.
Naděje je tu ale vždy. Kdo by si vsadil před třemi desítkami let na chudého faráře v Neratově v Orlických horách, že se mu z Bohem zapomenutého místa na konci světa s rozbořeným kostelem podaří udělat poutní místo hodné 21. století. Dnes ho každý plácá po zádech, točí se o něm filmy. To je moc dobře. Příklady táhnou. V každé obci, v každém městě takový nejméně jeden Josef Suchár žije, jen se o něm možná neví, jen to třeba sám neví.
Lidi je potřeba spojovat a ne rozdělovat, dávat jim lásku a porozumění, ne je urážet a povyšovat se nad ně.
Právě o letošních Vánocích jsou možná tahle slova a příběhy důležitější, než kdy jindy.
Opravený kostel P. Marie v Neratově má skleněnou střechu. Takové okno do nebe…