Mít čas, tak bych se zvlakoval, říkám čas od času přátelům či své rodině. Prostě bych si koupil týdenní jízdenku, nasedl v Turnově do vlaku a přesedal bez cíle na další a další… Neřešil bych, jestli dojedu včas a kde přespím, protože to se dá i ve vlaku. Zvlakoval bych se. Pak bych zase v Turnově vystoupil, možná unavený, ale určitě osvěžený, říkám si, ale sám nevím, jaké by to bylo doopravdy, protože jsem to nikdy nezkusil. Ale je to jako ten pomyslný čokoládový bonbon v bonboniéře života, jak říkala máma Forresta Gumpa.
A pak s takovými myšlenkami jdete do turnovského lokomotivního depa na besedu se spisovatelem Jaroslavem Rudišem, o kterém Němci rádi tvrdí, že je to i jejich autor, a já vím, že je to hlavně spolurodák, protože moje maminka byla z Lomnice nad Popelkou, a já na rozdíl od něho nějakou dobu tím „nádražákem“ byl.
Mám úctu k lidem, kteří něco dokázali, pozitivně oslovili a ovlivnili další a když to navíc dokázali v jiné zemi, zaslouží si, aby se člověk více zajímal. O ně samotné, a v případě Jaroslava Rudiše i o téma, o kterém píše. Vzpomínám, že před několika lety bylo pro mě hodně inspirativní přečtení jeho knihy Winterbergova poslední cesta. Ten příběh, který se částečně odehrává i u nás v Českém ráji, mně zůstal v hlavě.
Zvlakoval bych se. Nemusel bych se dívat na hodinky, netrápilo by mě, že cestovní rychlost rychlíku z Turnova do Pardubic je stejná jako před 40 lety, když jsem jezdil na železniční průmyslovku do České Třebové. Ale pravda, rozdíl tu je dnes veliký! Dnešní generace studentů tuto trasu do Pardubic musí absolvovat až nedůstojně stísněná v malých motoráčcích, které měly být dávno vyřazené (proto občas netopí, nebo v zimě chladí, protože nejde vypnout klimatizace, a někdy zůstanou smutně stát na trati). Že za mých studentských let na trase Liberec – Brno jezdil rychlík s prostornými kupátky s první i druhou třídou, a že ve vlaku byl zařazený jídelní či bufetový vagon, to si dnešní mladí myslí, že si z nich dělám legraci. Nedělám.
Rudiš je podmanivý vypravěč a snad i trochu manipulátor v pozitivním slova smyslu. Nedivím se, že dovede strhnout posluchače na besedách, vesměs své čtenáře, že neváhají nasedat do vlaků a oprostit se od všeho a jen sledovat okolní krajinu, povídat si se spolucestujícími, či poslouchat jejich příběhy. Nedivím se, že mu švýcarský „nádražák“ přinese na besedu modrou košili, kterou si prý má vzít do rakve, nedivím se, že čas od času na nádraží v Lomnici nad Popelkou vystoupí parta Němců a ptají se, kde tady bydlí Rudišovi.
Svět železnice je podmanivý – stejně za časů Winterbergova mládí, tak i nyní. Zvlakoval bych se. Je to docela fajn nápad na očistnou terapii, na chvíli se vzdálit od někdy šíleného světa vymknutého z kloubů, který žijeme…
Máte-li dostatek času, poslechněte si padesátiminutovou besedu Jaroslava Rudiše se svým českým nakladatelem Joachimem Dvořákem (nakladatelství Labyrint) v turnovském lokomotivním depu v pátek 17. května. Záznam besedy je autentický, tedy bez střihu. Zavřete oči, pusťte si zvuk do sluchátek. (To občasné cvakání, které je v nahrávce slyšet, to je závěrka mého fotoaparátu, tak se vám omlouvám…)
A zvlakujte se!