Rozhovor mám napsaný, tak ještě autorizaci. Objekt mého zájmu ale nevládne moderní technikou, tak tentokrát musím hezky „postaru“. Vytisknout a donést. Což dělám ráda, je to opět milé setkání. Při loučení stál malíř Jan na schodech a do mých vzdalujících se zad ještě pronesl něco, co mě přimělo se zastavit. Zcela vážně mi totiž řekl, že mě lituje. Ano, lituje, v jaké době musím žít. Myslela jsem, že selhal můj sluch, i když jemu je devadesát, já také nejsem nejmladší, mohla jsem se přeslechnout. Tohle mi nemůže říkat člověk, který zažil druhou světovou válku. Nemůže mě litovat někdo, koho komunisté zavřeli do žaláře a pak musel celý svůj produktivní život existovat v jejich nesvobodném režimu.