Je to nedávno, co začal školní rok pro všechny na základních a středních školách. Vysokoškoláci si ještě užívali měsíc prázdnin, ale i ty se během října vytratily jen do vzpomínek a tak už zase studujeme všichni. Ti z nás, kteří studují mimo Turnov a vrací se zpět jen na víkendy, by mohli vyprávět, jaké to je, jezdit každý pátek domů. Vlaky i autobusy jsou přeplněné, mnohdy nás řidiči ani do autobusů nechtějí pustit s tím, že už se prostě nevejdeme a tak, když se náhodou do dopravního prostředku namačkáme, jsme takoví malí vítězové. Není ani výjimkou, že celou cestu stojíme (a to ještě ne vždycky na vlastních nohou), takže když nás autobus nebo vlak konečně „vyplivne“ na nádraží v Turnově, máme pocit, že jsme právě zdolali minimálně K2.
Člověk si říká, že by to pro opravdu výživný pátek stačilo. Ale opak je pravdou. Někteří z nás nebydlí přímo ve městě, takže je ještě čeká strastiplná cesta domů. To, že je dopravní situace v Turnově normálně dost špatná, víme všichni už léta. Ta pravá bojovka ale začíná, když se začne někde něco opravovat, a to znamená spoustu objížděk. Ano, každé odpoledne v Turnově je o nervy, pokud chcete město projet autem, ale pátek, pátek to je vrchol všeho.
Tak jsem jeden pátek přijela zpátky do rodného města a po tom, co jsem doslova vypadla z autobusu, naivně jsem si myslela, že nic horšího než cesta z Pardubic do Turnova už mě nečeká. Musela jsem jet ještě nakoupit, což je další velké úskalí. Pokud chcete někde v pátek odpoledne nakoupit, čeká vás něco neuvěřitelného. Zaparkovat na parkovištích před supermarkety je mnohdy nadlidský úkol, a když už se vám to povede, uvnitř supermarketu přijde ještě něco mnohem horšího. Zácpy u regálů, zavadit o nějaké to pečivo je celkem umění, a pokud si zboží nevybíráte dost rychle, už do vás najíždí ostatní nakupující, protože čas je přeci v této době drahý.
A tak jsem omlácená košíky nervózních nakupujících konečně dorazila k pokladně. Zde se projevil můj talent – dostat se do nejtrapnější situace – když jsem zjistila, že na kartě nemám požadovaný obnos peněz. S vedením příslušného marketu jsem situaci vyřešila celkem rychle, sedla jsem do auta a honem jela domů pro peníze. A ejhle. Kolona od jednoho kruhového objezdu k druhému, která se posouvala velmi pomalu, mému nervovému rozpoložení opravdu nepomohla. Dostat se k Havlíčkovu náměstí byl boj. Ovšem, i na Havličáku stála auta. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet, a tak jsem si pro jistotu začala zpívat. U „dívčajdy“ byly totiž semafory, protože se tam opravovala silnice. Jednoduše – cesta, která normálně trvá deset minut, tentokrát trvala půl hodiny. S vypětím sil jsem dojela domů, čapla peníze a radši zvolila jinou cestu. Zpátky do marketu, zaplatit nákup a všechno to stání v kolonách a semafory ještě jednou.
Jaké z toho vyplývá poučení? Ano, bez peněz by člověk jít nakupovat neměl, ale každý občas něco zapomene. Ale že se člověk bude do obchodu skoro bát vstoupit, protože při prvním zaváhání bude smeten košíkem někoho jiného, to mi přijde mnohem horší. Lidi, snad se neblíží hladomor! A co se dopravní situace v Turnově týká. Trvá to už celkem dlouho a nezdá se mi, že by se opravy někam hnuly. Nejsem sice stavař a silničář už vůbec ne, takže nemůžu soudit, ale když jdu kdykoliv ve všední den Turnovem, tak na křižovatce u antikvariátu vidím tři až pět chlapů, z kterých pracují tak dva. Kde se tedy stala chyba? Už aby ta stavba byla za námi…
Zuzana Kolářová
autorka je studentkou Filozofické fakulty Univerzity Pardubice