Nechtělo se mně o tom psát. Brala jsem náš poznávací zájezd do Polska jako čistě rodinnou záležitost, kde hlavním cílem bylo královské město Krakov, solné doly Vělička a německé koncentrační a vyhlazovací tábory na území Polska (Auschwitz I, Auschwitz II – Birkenau, neboli Osvětim a Osvětim – Březinka). Manžel ale občas fakt vytvoří skvělé fotky, takové s atmosférou. A já byla požádána, abych k nim něco napsala. Hlavně k těm táborům.
Je to tak těžké. Mám totiž neodbytný pocit, že výběrem témat čtenáře obtěžuji. Ve svých článcích jsem obrácena do historie, kritizuji, kárám, vysvětluji, moralizuji. I knihy, které čas od času nabízím na TvA, jsou většinou tematicky z období našeho světa, které stálo za starou bačkoru. Války, politika, politici a pořád stále to samé. Mé obavy, že už jsem považována za nějakého „military pošuka“ asi tedy nebudou tak od věci, si myslím. A možná oprávněně. Přitom čtu i jiné žánry…
Tak tedy Polsko. Moc jsem se těšila. S tou zemí jsme spojeni jak s málokterou jinou, a není to pouze zásluha společných hranic. Naši králové nosili na svých pomazaných hlavách polskou korunu, obráceně to platí též. Byla to naše kněžna Doubravka z rodu Přemyslovců, která do Polska implantovala křesťanství, a byli to Poláci, kteří nás chránili před nájezdy jinak věřících. Hrdí, bojovní. Když to tak v letu zhodnotím, tak až na to Těšínsko dost dobrý…
Krakov je nádherné město, plné památných míst. Velká synagoga (konečně jsem v jewishshopu zakoupila tu pravou menoru, po které léta toužím), Wawel a jeho katedrála, kostely a chrámy, které na rozdíl od těch našich opravdu žijí. Solné doly jsou evidentně pýchou našich sousedů a stojí za to je vidět. Nakonec koncentrační tábory.
Je mlha, pošmourno, kolem vstupu stovky turistů. Polský průvodce, který hovoří česky s úžasným přízvukem (je to prostě super, ty slovanské jazyky). O koncentračních táborech jsem četla, viděla množství dokumentů, data, data, data. Nyní tedy syrová skutečnost, kdy představy naberou ten tolik potřebný vizuální rozměr. A asi také přišel ten správný čas.
Průvodce pomáhá hledat české stopy v místech, kde se lidé měnili v něco, co lze jen stěží pojmenovat. Jak na straně obětí, tak na té druhé. První tábor v Osvětimi je šílený, přesto, možná tím, že se jedná o areál bývalých kasáren, psychicky snesitelný. Prošlapané schody, nikoli od vězňů, ale od návštěvníků. Posledních deset let se jedná o sta až tisíce lidí každý den, a to z celé Evropy. Průvodce tvrdí, že sami nechápou ten radikálně zvýšený zájem, prostě to tak je. Na dotaz, zdali jezdí i němečtí turisté, odpovídá kladně. Ovšem dodává, že před nimi se neříká, že koncentráky zřídili Němci, ale nacisté. No, politická korektnost je fenomén dneška. Ale korektnost dějepisná, to je tedy mazec. Přejezd do Březinky – druhého tábora vzdáleného jen pár minut – už evokuje jediné. Snad jen si kleknout. Tady někde se kdysi nedobrovolně pohybovala i moje literární láska, Arnošt Lustig.
Přes vše, co jsem věděla a myslela si, že jsem pochopila, tak momentálně nevím… od návštěvy uběhlo pár dnů, ale je to stále čerstvé, tak zpracovávám. Ovšem vážení, mysl je prevít. Po celou dobu prohlídky táborů jsem s určitostí, danou svými „military“ zájmy, věděla jedno: Tohle všechno můžeme opět mít, když budeme chtít. Stačí totiž tak málo. Otázka. Chceme?
PS: Že jsem na závěr položila otázku hodnou leda idiota? No, tak to se tedy omlouvám. Ale vzhledem k tomu, že jsou lidé stále schopni volit nahnědlé a rudé politiky, bizárpopulisty, žumpu místo prezidenta nebo strany, které mají v hlavě jen kalkulačku a v čele čaroděje s dotacemi, to zas na toho idiota tak nevidím… A to nemluvím o tom, že demokracie je pro mnohé už archaismus a přežitek. K tomu přidám, že v tom jede celá Evropa a jsme pomalu tam, kde jsme byli. Stačí opravdu tak málo…
Nashledanou.
Bohuslava Charousková, bohuslava.charouskova@seznam.cz