Tau, Lecitia, Leviosa, Bomber, Yak či Tornádo. I takhle nějak začínají jména lásek na celý život. A pak už to jde ráz, na ráz. Dvě desetiletí starý dvoumetrový hornoplošník Big Lift, pak Middle Stick a lítání venku na ulici, nebo kde se dalo. První závod akrobatů v necelých šesti letech v Nesvačilech, premiéra v hale s dvouplošníkem Sniper v Kladně. To se psal rok 2005. E-ergie nebyla nic moc, a tak přišla na svět Music Bubble a po ní spousta dalších letadel. V nedávném jubilejním 10. ročníku „Halovky“ v Turnově vyhrál student oboru letový provoz pražské VŠO Marek Plichta (*1995) mezi dvacítkou startujících hned dvě kategorie. Zasvěcení jsou už možná doma, ale většina čtenářů spíše ne. Po našem rozhovoru s turnovským pilotem rádiem řízených modelů, v němž mně laskavě dovolil tykání, bude snad jasno. A to nejen na obloze.
* Ptát se, kdo tě k tomuto koníčku přivedl, je asi zbytečné, ale přesto…
Ano, byl to především můj otec. Modelaří už přes třicet let a mě toho v mých začátcích hodně naučil.
* Odkdy jsi začal lítat sám a na jakém modelu?
Bylo to zhruba ve třech letech a mým prvním letadlem byl dva a půl metrů dlouhý motorizovaný větroň Tau. Pak přišla větší Lecitia a stavebnice Bomber. V té době jsem hlavně lítal, ale to jen takzvaně u nosu. Postupem času jsem letadla začal stavět nejen pro sebe, ale i na zakázku. Teď k tomu přibylo také testování nových modelů včetně následných příspěvků do časopisu RC revue.
* Kolik letounů už ti za těch nějakých 17 let prošlo rukama?
Za tu dobu to dělá zhruba tři stovky vlastních závodních letadel, na zakázku jsem jich vyrobil asi tak sto a jako zkušební pilot jsem prověřil asi padesát modelů. Ve vlastním vývoji modelů či polomaket akrobatických letadel jde o dalších pár typů. A ty už jsou dělané pod mou registrovanou značkou CRAFT EPP.
* To jsou poměrně velká čísla, máš vůbec dostatečné zázemí pro průběžný obrat takového množství letadel? A jaké letadlo ti přirostlo k srdci nejvíc?
Mám vlastní dílnu a někdy vypomůže garáž. Ale jak mně asi potvrdí každý kutil, každá dílna je vždycky malá… (smích). K srdci mně přirostla určitě spousta modelů, ale tím mým NEJ je asi třímetrová EXTRA 330SC, s kterou létám v současnosti.
* Funkční modely letadel, to zajisté není jen o tom, umět vzít za „knipl“. Jak jsi na tom s technickým vybavením a ostatními předpoklady?
Myslím, že mám, co potřebuji. Jako veškerá technika a technologie kolem nás, tak i v tomto oboru se vše velmi rychle vyvíjí, a proto jsem i já musel neustále hledat lepší a výkonnější techniku. První byl vysílač Modela T 6 AM, dále to bylo FC-16, potom MC-19 nebo JR X 9303, z něhož jsem přešel na Futabu T 14MZ a později na novou, vylepšenou Futabu 18MZ, kterou používám dodnes. Možná si spousta lidí myslí, že je to jen o samotném létání, ale není tomu tak. Při výrobě krom hlídání českého váhového limitu do dvaceti kil musím ovládat práci s materiály, jako jsou například EPP, laminát, Depron či klasická modelářská balsa nebo překližka a v neposlední řadě si musím poradit také s grafickými návrhy potisku nebo zbarvení modelu. Zapotřebí je i více než základní znalost elektroniky používaných zařízení. Pro špičkového leteckého akrobata je zkrátka nezbytné dobře umět ode všeho něco.
* A co finance? Vždyť tohle musí být, zvlášť pro studenta, hodně náročné. Jak to zvládáš?
U těch menších modelů je to v pohodě, cena těch větších se pohybuje někde kolem sto až dvě stě tisíc. V začátcích mně výrazně pomohl děda, který mně vypomáhá dodnes, ale když je třeba, snažím se řešit vše sám. Sem tam se objeví nějaká honorovaná činnost, něco se řeší reciprocí, takže to zatím nějak zvládám.
* Když už jsem u toho. Existuje ze strany sponzorů zájem o toto odvětví a jsou ve hře třeba finanční odměny za umístění?
Nejprve je třeba si uvědomit, že prvoplánově jde vlastně o zálibu, teprve pak je to o měření umu a dovedností s ostatními. Sponzorů moc není, ale pár se jich občas najde. Co se týká finančních výher na soutěžích, rozhodně nedosahují prémií špičkových tenistů nebo atletů. Jen pro zajímavost, největší balík jsem zaznamenal v USA, kde vítěz bral v přepočtu asi půl mega.
* Můžeš našim čtenářům přiblížit systém vašich soutěží a v čem všem se vlastně závodí?
Tím nejzákladnějším dělením je akrobatické létání venku. Sezona začíná zhruba v květnu a trvá do října, v hale se pak závodí od listopadu. Obojí se dál dělí na povinnou a volnou část (red. pozn.: freestyle na hudbu), venku se pak létá i tajná sestava. Tři i více rozhodčích hodnotí stupeň přesnosti provedení jednotlivých obratů a v případě letu na hudbu také nápaditost a soulad s hudbou. V prvním případě, tedy venku, se bodová hodnocení sčítají. Já osobně dávám přednost létání na čerstvém vzduchu.
* Tvou oblíbenou disciplínou prý je hlavně freestyle neboli muzikál. To krom technických dovedností přece předpokládá také hudební vlohy.
Ano, má průprava se odvíjí od hry na housle a na kytaru. Tohle létání je vlastně takový relax, v němž je důležitá i choreografie. Když se to hezky sladí, bývá z toho v různých exhibicích či jiných akcích divácky velmi atraktivní podívaná. Vloni jsem při mistrovství světa v Polsku v této disciplíně dosáhl na 2. místo.
* Kolik akcí už máš za sebou a jak dalece jsi v nich byl úspěšný?
Vezmeme-li v úvahu, že tak od svých deseti se ročně účastním v průměru asi šesti halových a od svých tří let zhruba šesti venkovních soutěží, po vynásobení halových závodů deseti lety to dělá zhruba šedesát odlétaných soutěží v hale, a po vynásobení venkovních se dostáváme zhruba ke stejným číslům. Co se týká pohárů, tak těch mám na policích něco přes sto. U nás jsem držitelem dohromady dvaceti titulů mistra ČR. V roce 2007 jsem se stal mistrem Německa, o rok později vicemistrem. V roce 2012 jsem si ve sčítané sérii EAC venku vylétal titul mistra Evropy. Asi největším zážitkem byly pro mě i přes konečné páté místo „Světové letecké hry“, které proběhly na přelomu loňského listopadu a prosince v Dubaji.
* Jak jsi na tom s přípravou na taková klání a kde vlastně trénuješ?
Pokud to čas dovolí, tak se snažím létat každý den. V předzávodním období je to hektičtější. Ideální podmínky jsou na dráze letiště v Hoškovicích, pro halový trénink využívám halu Sportovního centra ve Skálově ulici, občas také tu v Mnichově Hradišti.
* Evidentně je tvůj program vedle studia na vysoké škole hodně nabitý. Máš vůbec čas na holky? A co tě čeká v nejbližší době?
Někdy je to opravdu hodně náročné, zvlášť když jde o vícedenní záležitost. Nicméně vedle letadel mám i přítelkyni Markétu. V únoru jsem se zúčastnil v pětičlenném českém týmu velkého závodu ve francouzském Štrasburku, kde za rok proběhne v té samé hale také mistrovství světa. Na pořadu jsou další závody v Německu. Venkovní sezona začne oficiálně v májové Itálii, v červenci se v Ústí nad Labem poletí první závod ze seriálu EAC.
Hodně úspěchů popřál za TvA Karel Vodrážka, vodraz@centrum.cz