Koncem ledna, v době, kdy česká unie bojových umění slaví 20 let svého vzniku, o sobě hodně výrazně dali opět vědět kickboxeři Jan a Petr Kazdovi, původem ze Všeně. Ve svém sportovně „pokročilém“ věku získala dvojčata, jejichž hlavní motivací k dlouhé kariéře byly především filmy s belgickým Jean Claude van Dammem, po náročném testu všeobecné připravenosti před odbornou komisí jako první v České republice černý pásek. „První dan je pro nás splnění dalšího snu. Když jsme zhruba před dvaceti lety doslova baštili filmy s jedním z našich tří idolů (rozuměj i Chuck Norrisem a Sylvestrem Stallonem alias Rambem), nikdy nás nenapadlo, že si jednou černý pásek kolem pasu utáhneme i my,“ vrátil se na začátek pestré závodní dráhy Jan Kazda.
Získat nejvyšší metu v tomto odvětví sportu vyžaduje dokonalé skloubení technické a fyzické vyspělosti jednotlivých borců. Sourozenci z Turnovska, kteří se již dnes řadí k legendám českého kickboxu, tak přímo symbolicky ozdobí své pásky pořadovými čísly 1 (Jan) a 2 (Petr)!
Bratři začínali mezi provazy ringu klasickým boxem. Extraliga a Interliga jim přinesly třetí místa v republice, Honza se v barvách BC Děčín stal vítězem extraligy, do které se s Uhelnými sklady proboxoval i Petr.
„Vrcholem v té době pro nás byl start v pražské Lucerně, doslova nabité takovými jmény jako Rosťa Osička, Kapín a další. Všechny jsme zdravili uctivým dobrý den, ale z toho nás brzy vyvedl právě Osička. Že prý, chlapci, takovýmhle pozdravem mě vlastně naštvete, a mě nebývá dobré naštvat… A právě pozdější spolupráce s Rosťou, který dbal především na techniku, nám dala obrovsky moc. Díky jeho perfektně sestaveným tréninkům jsme se hlavně naučili systematicky se dvou- i třífázově připravovat na jednotlivé podniky. Byli jsme blázni a díky kamarádovi boxerskému mistru ČR Filipu Bušinovi, jsme vstávali v půl šesté a chodili běhat, protože fyzička je prostě základ všeho. Vždycky jsme se snažili makat víc než ostatní, a bylo jedno, jestli prší nebo sněží. To se nám postupně začalo vracet v zápasech,“ vzpomínají dnes.
Postupem času přicházely i medaile různých kovů a významu. Za vším stojí neskutečná dřina a zejména obrovská vůle a vnitřní síla. Jeden příklad za všechny. Když jim trenér na full contact Dušan Vičík dal rozpis přípravy na MS 1995 v Kanadě, netušil jaké překvapení ho čeká. Když se pak zeptal, kolik toho z těch opravdu šílených, jak běžeckých, tak i technických dávek, o posilování vlastní vahou ani nemluvě, bráchové „odjeli“, šel po odpovědi, že všechno, do kolen. Prý to psal jen tak na zkoušku, protože to ještě nikdy nikdo nevydržel!
Své nepřeberné zkušenosti se teď Kazďáci již osm let snaží předávat svým následovníkům a svěřencům. O tom, že to dělají asi dobře, svědčí mj. úspěšně zvládnutý mezinárodní turnaj v kickboxu. O jménech Bursa, Platil, Knébl, Gomzyk, Nesvadba, L. a M. Veselý, Juska, Hlůže a Markéta Brožová by měl svět tvrdých pěstí v blízké budoucnosti ještě slyšet. „Kvůli vážnému zranění tady nemohl startovat náš nejlepší borec Dušan Kudrnovský, jenž nám zatím vypomáhá jako asistent. Všichni však věříme, že mu jeho zdravotní stav brzy dovolí, vrátit se zpátky mezi provazy,“ říká Jan Kazda. Členů TJ Impact Turnov všech věkových kategorií přibývá a malá daliměřická tělocvična praská o pátečních večerech doslova ve švech. Příprava na další boxerské a kickboxerské zápasy a turnaje ani pro zasvěcené rozhodně není procházka růžovou zahradou. Všichni doslova visí na rtech mistrů a bez reptání plní jejich pokyny a vzduch sálu potem, to vše podmalovává specifický zvuk četných kontaktů. „Každému, kdo se chce postavit do ringu, říkáme, že příprava musí bolet. Jinak to prostě nejde,“ tvrdí nejslavnější turnovští kickboxeři svorně.
Oba již krom četných úspěchů na mezinárodní scéně (TvA informovalo) několikráte zabodovali také v anketě o Nejlepšího sportovce Turnova, ale z jejich zpovědi lze vycítit malinký osten výčitky z nepříliš výrazné podpory tělovýchovné organizace zastřešující jejich činnost, a také téměř nulová odezva od města, které již hezkou řádku let tak dobře reprezentují.
„Nedávno jsem navštívil boxerský kemp kamaráda na Kladně, a můžu říct, že mi tam pár věcí docvaklo. Jejich podmínky se s našimi nedají srovnávat ani v nejmenším. Město horníků si totiž uvědomilo, že zdejší klub jim ve skutečnosti stahuje jinak nenapravitelné rváče z ulic, kteří si pak až v ringu se sobě rovnými uvědomí, že nelze lidi jen tak mlátit na počkání pro vybití svého ega. Vzájemná úcta v dnešní době dostává notně na frak, a tak každý její, byť ojedinělý projev, člověka prostě potěší,“ filozofuje Honza. Toho teď v poslední době dost dostala například pietní vzpomínka, kterou strýci Josefu Maděrovi již pár let in memoriam zapálením svíček na rodinné chalupě v Harrachově projevují jeho bývalí spoluhráči z volejbalu. „Nejinak tomu bylo i letos. Poseděli jsme u kytary a zavzpomínali na Pepu. A právě z takových chvílí normálně vnímavému člověku musí mrazit v zádech…,“ dodávají jedním dechem synovci.
Závěrem jen krátký dovětek. Všichni, ač si to uvědomujeme někteří víc, jiní míň, příliš dobře víme, že každý si své místo na slunci i v srdcích lidí teprve hledá. Bratři Jan a Petr Kazdové si svou pozici ve sportovním dění už vydobyli. V poslední době jim automaticky přísluší čest být na vrcholných podnicích vlajkonoši české výpravy a úcty se jim dostává také od soupeřů z jiných zemí a kontinentů. Jejich fotografie z pamětní knížky vydané u příležitosti jubilea ČUBU už jen tak nikdo nevytrhne.
Připravil Karel Vodrážka, sport TvA, vodraz@centrum.cz