LITERÁRNÍ SOUTĚŽ O NEJLEPŠÍ POVÍDKU ROKU 2015! SZŠ TURNOV BYLA U TOHO!

0

Ve čtvrtek dne 9. dubna se v Praze v Novoměstské radnici uskutečnilo slavnostní vyhlášení vítězů 10. ročníku Ceny Waltera Sernera. Jedná se o literární soutěž pro studenty středních škol, kterou vyhlašuje vždy v lednu Festival spisovatelů Praha, tentokrát na téma Svět uvnitř mé hlavy. Lucie Bartůňková, studentka 3. ročníku oboru zdravotnický asistent Střední zdravotnické školy v Turnově, napsala povídku s názvem Cesta do jinam. Nebyla ovšem jediná. Do letošního ročníku přispělo skoro 600 začínajících literátů! Je úžasné, že i v dnešní době mladí lidé chápou literaturu jako živelný proces hledání vlastní identity, způsobu myšlení, vztahování se ke světu…

Odborná porota složená z učitelů tvůrčího psaní literární akademie na konci března vyhlásila padesátku postupujících do užšího klání. A turnovská studentka byla mezi nimi, probojovala se dokonce i do užšího finále dvaceti postupujících! Je to skvělý úspěch už vzhledem ke konkurenci pisatelů z gymnázií, protože studentů středních odborných škol bylo mezi padesátkou pouhých sedm!

n201504271846_oso_30_015_szsSlavnostní vyhlášení vítězů a předání cen dvaceti finalistům proběhlo 9. dubna v Praze, a tak celá třída 3. ZA společně s Lucií Bartůňkovou vyrazila na exkurzi v doprovodu třídní učitelky Evy Rajmové a učitelky českého jazyka a literatury Blanky Blažkové. Program jsme si zpestřili návštěvou výstavy SMRT v Nové budově Národního muzea, která tematicky souvisí s Lucčinou povídkou.
A pak chvíle napětí a je to tady: Lucie Bartůňková se se svou povídkou Cesta do jinam dle hodnocení odborné poroty umístila ve druhé desítce (jednotlivé pořadí 11. – 20. místo nebylo vyhlášeno), ve facebookové čtenářské soutěži skončila na krásném 3. místě. Lucko, gratulujeme! Jen tak dál.

Vítězkou 10. ročníku Ceny Waltera Sernera se stala Anna Petruželová s povídkou Skrýval se v almaře ze Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Praze. Čtenář, který by chtěl posoudit soutěžní příspěvky, nalezne prvních dvacet povídek na stránkách: www.facebook.com/cenawalterasernera/notes. Nyní už nezbývá než čekat, co přinese ročník 11. Budeme se těšit…
Blanka Blažková, SZŠ Turnov, periny@volny.cz

Lucie Bartůňková
CESTA DO JINAM
Hodiny už dávno odbily půlnoc, když se stříbrné měsíční světlo pokoušelo vplížit skrze škvíry v žaluziích, aby zalilo svou chladnou přítomností čtyři barevné zdi. Byl to jen stín, jen malý kousek světa tam za zdmi, který se dokázal vkrást až dovnitř. Ten jediný tenoučký paprsek byl v tuto chvíli pro dívku zahalenou v peřinách ta nejdůležitější a nejkrásnější věc, kterou kdy spatřila. Obtížně se nadechla a přejela si hubenou ručkou po plešaté hlavě. Jak ještě dlouho?! Nikdo jí nedokázal, nebo nechtěl, odpovědět… Měsíc – uvidí ho zítra, pozítří, za týden? Stiskla skleněný růženec, únava jí opět přivřela oči.
Teprve jemný vánek jí donutil, aby je otevřela. Pohrával si s jejími dlouhými vlasy a na její otázky neodpovídal, naopak je odnášel daleko – velmi daleko. Byla sama. Pomalu se rozhlížela do všech světových stran, a přesto nespatřila nic než nekonečnou zeleň travnaté louky. Bezradně stála v místě, kde po ní zůstala zválená tráva a jedno stéblo zadumaně utrhla, aby ho mohla pustit po větru. Sledovala, jak ladně si s ním větřík pohrává, a právě v tu chvíli se z travnatého moře vynořila další postava. Mladík.
„Hej!“ zakřičela z plných plic. Chlapec se k ní otočil a dal se do běhu. Vydala se za ním. Vysoká stébla trávy jí šlehala po nahých lýtkách.
„Stůj!“ vykřikla. Chlapec se zastavil a vyděšeně se na ní podíval.
„Co jsi zač?“ zeptal se jí a udržoval si stále několikametrovou vzdálenost.
„Jsem Anne,“ napřáhla k němu ruku. Chvíli se na ni nedůvěřivě díval, přistoupil blíž k ní a její nabízenou pravici jemně stiskl.
„Tadeáš,“ Anne pokývla a oba se na chvilku odmlčeli.
„Takže… co teď budeme dělat, Anno?“
„Anne! Je to Anne!“
„Tak promiň!“ ohradil se. Anne se s povzdychem posadila do trávy.
„Chceš tu sedět?“ vyslovil pohrdavě s důrazem na poslední slovo.
„Evidentně,“ trvala si na svém.
„Fajn. Ale já jdu.“
„Kam?“
„Tam… Někam. Nevím, kde jsem, ani co tu dělám, ale na rozdíl od tebe to chci zjistit.“
„Podívej se,“ postavila se a rozmáchla kolem sebe rukama, „vidíš tu snad něco jiného než louku? Vidíš něco, k čemu bychom měli jít?“
„Ne. Ale ty jsi mě nejdřív taky neviděla. Co když tam jsou další lidi? Co když někdo z nich něco ví? Ne, já tu nebudu jen sedět. Jdeš se mnou?“
Zabořila oči do země. Tadeáš pokrčil rameny a udělal několik kroků.
„Počkej na mě!“ zakřičela na něj a ve chvilce se objevila vedle něho. Zasmál se, ale dál neříkal nic.
Chlapec po jejím boku ji vedl přes travnaté louky a ona se cítila až překvapivě dobře. Po těle i na duši se jí rozlilo zvláštní hřejivé teplo. Nevěděla, možná to bylo tím nekonečným pochodem. Stát! Co je to?
„To je divné,“ zamumlal Tadeáš a naklonil se nad trhlinu, která se objevila v zemi před nimi.
„Hlavně tam nespadni,“ podotkla.
„Stejně už jsem asi mrtvej,“ otočil se k ní a zuby se mu zaleskly v úsměvu. Anne zakroutila hlavou. Takhle cynického člověka už dlouho nepotkala. Jaký k tomu má důvod? Asi by i nějak do rozhovoru zasáhla, kdyby jejímu společníkovi vážně nepodklouzla noha a on nezmizel v útrobách praskliny.
„Tadeáši!“ vykřikla a opatrně se podívala přes okraj jámy.
„Jsem živej! Snad…“ ozvalo se.
„Jsi zraněný?“
„Ne. Ale něco jsem našel. Polez za mnou!“ pobídnul ji. Anne byla zvědavá, ale nevěděla jestli tolik, aby se bosá šplhala do hliněné jámy. Nakonec gravitace vše rozhodla místo ní a ona přistála na zemi hned vedle Tadeáše, který nakukoval do tmavé jeskyně. Gestem ruky jí naznačil, aby byla ticho, a oba se vydali do neznámého temna. Jednu chvilku neviděla vůbec nic. Marně kolem sebe mávala rukama ve snaze nahmatat něco jiného než vzduch. Až po chvíli, tam v dálce zahlédla cosi jako paprsek světla. Vydala se za ním. Opatrně vystrčila hlavu zpoza kamenné stěny. Zář tu vydávaly zapálené louče a velké ohniště uprostřed.
„Halóó?!“ zvolala do místnosti. „Alóó, alóó,“ odpověděla jí jen ozvěna. Všimla si zvláštního stínu u protější stěny. Formoval se do tvaru postavy. Vzala do ruky jednu louči, která vesele plápolala u vchodu, a neodvážným krokem vyrazila ke stínu. Sotva na něj dopadlo světlo, odhalilo, že postava je připoutaná řetězy ke skále. Ruce, které spíš připomínaly kosti potažené kůží, měla otlačené. Stejně hubené byly i její nohy. Hlavu měla skloněnou obličejem k zemi a v její pleši se odrážel plamen, který pevně svírala v ruce. Na sobě měla nemocniční košili. Zaklepala jí na rameno. Hlava se zvedla a odhalila unavenou tvář. Anne zděšeně vykřikla. „To není možné! Tohle přece já být nemůžu?!“
„Psst,“ objevil se za ní Tadeáš. Objala ho a slzami mu promočila šedé tričko.
„Co je to?“ vzlykla.
„To je budoucnost, Anne. Tvoje budoucnost.“
„Jak to můžeš vědět?“ odtáhla se. Dlouze se na ní podíval.
„ Kdo jsi?!“
„Jsem přítel.“
„Jsi smrt!“
„Ano, to přece není špatně…“
„Chceš mě zabít!“
„Ne, chci ti pomoct. Můžeš se mnou dneska odejít. V klidu, důstojně, bez bolestí.“
„Ne! Nechci umřít!“
„Chápu. Můžu tě vrátit zpátky, když budeš chtít. Ale tvůj odchod nebude tak snadný jako teď. Tohle bude tvůj odchod,“ kývnul bradou k té na řetězech. Anne se znovu podívala na svůj obraz a utřela si slzy z tváře.
„Je to tvoje rozhodnutí,“ řekl konejšivě a natáhnul k ní ruku. S tísní u srdce zamrkala, aby zahnala další proud slz, a roztřesenou rukou pevně stiskla jeho dlaň.
Měsíc se vyplížil z jejího pokoje, kde zůstala jen tma a ticho, které vyrušil jen poslední výdech a zacinkání skleněného růžence. Střepy pokryly celou podlahu.

Sdílet

Autor článku

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.