ROVENSKÝ DOBRODRUH VYRAZIL NA LITERÁRNÍ TRANSMAGISTRÁLU

0

Mj. i bývalý redaktorem Pojizerských listů a Nových Pojizerek. Aleš Rezek (62), který už 22 let žije v Rovensku pod Troskami, si na nudný život věru nemůže stěžovat. Své mnohaleté úsilí završil vydáním románu „Koření chudých“. Zhruba pětisetstránková prvotina už stihla dva křesty, jejími patrony byly známí herci – v pražských Kbelích Mirek Vladyka a v městečku pod Troskami Pavel Nový.

Aleš Rezek se narodil v České Lípě. Rodina však záhy přesídlila do hlavního města. Jako spousta jeho vrstevníků v mládí hodně četl, ale jak dnes říká, hlavně tím asi utíkal z reality „vojensko-komunistické rodiny“. Podobně to měl i se sportem. Jeden čas docela dobře jezdil vodní slalom, ale v devatenácti jej srazil z kola náklaďák, takže po pár měsících v nemocnici odešel jak z Prahy, tak také z průmyslovky, ale i z vodácké Bohemky do Krkonoš. „Chvíli jsem běhal s poštou, chvíli dělal údržbáře a domovníka, zkusil jsem i kulturního a sportovního referenta. Necelé dva roky jsem pracoval jako konstruktér v malé továrně v podhůří Krkonoš, to hlavně proto, abych měl možnost si ve Vrchlabí dodělat večerní průmyslovku. Na čtyři roky jsem se pak ještě vrátil do Prahy. Tady jsem zkoušel FAMU, ale nakonec jsem skončil na teorii kultury na FFUK. Hned po státnicích jsem se však, teď už se svojí holkou, vrátil zase zpátky do Krkonoš. Půl roku jsme dělali na Luční boudě, pět let jsme měli dvě chalupy na Pomezních boudách. Tam jsme vyvedli i děti – kluka a holku,“ vrací se zpátky v čase novopečený spisovatel.

… s jedním z hrdinů knihy A. Palána

Podle jeho slov v tu dobu začaly být Krkonoše už víc turistickým rájem než místem k normálnímu žití, a proto se s celou rodinou přestěhovali do Vinoře na kraji Prahy. S velkou dávkou osudového štěstí sehnal v tu dobu práci čerpače s „perfektním“ rozvrhem – týden sám v maringotce, dva týdny doma, přičemž ten týden zasvětil vedle pracovních povinností především své touze psát. S tím sice začal už někdy ve dvaceti, opravdu vážně to ale vzal až po třicítce právě v onom čase maringotky. Během následujících parádních sedmi let napsal tři romány, co měl už delší dobu v hlavě. „Nejdřív jsem chtěl popsat tu krásu potkávání lidí, to postupný budování vztahů, pak jedno svoje dost důležitý období, no a v poslední věci jsem si vyloženě chtěl pohrát se slovy a slovíčky. Já si to sice užil, ale na vydání to nevypadalo. Nabídl jsem to pár desítkám nakladatelů, zkraje mi jich několik odepsalo, ovšem styl jejich odpovědí tak trochu prozradil i je, takže jsem se nevěšel. Spousta dalších mně zas někdy koncem devadesátých let napsala, že to sice není špatný, někdy dokonce i dobrý, ale buď, že to není jejich parketa, anebo že mají nabitej ediční plán, většinou autorama, co byli donedávna zapovězený. Ale prý ať to schovám, že čtenáři se dost často rádi vracejí do časů minulých,“ vzpomíná Aleš Rezek.

Jestliže v letech 1985–2000, tedy v čase nejintenzívnějšího psaní, mu ani na mysl nepřišla účast na nějakých literárních soutěžích, asi před deseti lety se na čísi doporučení zúčastnil celorepublikové soutěže Cultura Bohemica. Se svým románem „Jablkem a stromem“ se dostal mezi finalisty, strávil tvůrčí víkend v Českém Krumlově, nicméně knížka z toho nebyla. Postřehy z těch pár dní tam a kolem toho však své uplatnění našly. „Nějakej čas jsem strávil úpravami, a pak jsem ty svý věci znovu postupně rozeslal do X nakladatelství; a ve chvíli, kdy už jsem to chtěl zabalit – přece jen to trvalo nějakých pětadvacet roků – se mně ozvalo nakladatelství Práh, že by měli zájem minimálně dva romány vydat,“ konstatuje dnes už spokojený autor.

..na letišti v Jičíně

Po osmi letech žití ve Vinoři s ženou Kamilou zjistili, že i Praha se nehezky mění. Po prodeji domku se tak prý snad už naposled stěhovali, do Rovenska. „Tady jsem několik let novinařil v regionálních novinách, nějaký čas strávil na CHKO Český ráj, rok jsem i řediteloval v malém muzeu a galerii v Semilech, jenomže to bylo děsivě statické. Proto jsem si zopakoval práci technického provozního v ATC Sedmihorky plus znovu noviny. Bohužel se nám zastřelil jejich majitel, Autocamp už poněkud zevšedněl, takže jsem následných devět let projektoval dětská hřiště,“ přibližuje svůj život dobrodruha rovenský všeuměl. Když i tahle firma „klekla“ musel se od roku 2017 živit všelijak, mj. třeba jako letecký mechanik na letišti v Jičíně.

A právě jako autor v montérkách měl v loňském roce takříkajíc životní kliku v tom, že jej do povědomí čtenářů nevědomky posunul ve své knize „Raději zešílet v divočině“ spisovatel Aleš Palán prostřednictvím skutečné postavy Tonyho. Ten totiž Aleše Rezka uvedl jako svého nejoblíbenějšího nepublikovaného spisovatele, což si přečetla jeho dcera. Po jejím upozornění požádal Aleš Rezek Palána o recenzi na svůj román „Koření chudých“, aby nakladatelství Práh mohlo úspěšně požádat o grant pro začínající autory. „V mém případě tedy pro jednašedesátiletého debutanta, což je hodně úsměvné,“ glosuje pobaveně Rezek. Není od věci dodat, že v právě distribuované knize „Návrat do divočiny“, což je jakési pokračování výše uvedeného románu, tuto anabázi autor Aleš Palán krátce (bohužel ne úplně přesně) zmiňuje: …Bavíme se pochopitelně zase o knihách, Cormac Mc.Carthy, Carlos Castaneda, Vlasta Třešňák, Aleš Rezek. To jsou někteří z oblíbených autorů mého kámoše. „Toho posledního nemůžeš znát, protože veřejně nepublikuje,“ dozvěděl jsem se a přišlo mně to logické: kde jinde by měl ohlas nepublikujícího autora zaznít, než právě tady? Tomu nepublikování bude ale zřejmě brzy konec. Rok po vydání našich rozhovorů se mně Tony ozval, že Aleš překonal skleněný strop a poslal pár svých rukopisů nakladateli. A že by potřeboval napsat doporučující posudek. S Alešem jsem se spojil, jeho knihu si přečetl, pobavil se nad těmi hospodskými undergroundovými historkami a doporučení rád napsal. Text by měl brzy dorazit i za dalšími čtenáři….
Karel Vodrážka, vodraz@centrum.cz

Čtvrtek 9. ledna
* KOŘENÍ CHUDÝCH. Regionální autor Aleš Rezek představí svůj román, který se odehrává v normalizačním Československu 70. a 80. let minulého století. Jedná se o spleť historek, primárně hospodských a postelových, které díky hlavním tak trochu antihrdinům přinášejí mimořádnou generační výpověď své doby. Literární večer bude zpestřen hudebním doprovodem, vystoupí Alena a František Tomášovi. Sálek knihovny A. Marka v Jeronýmově ulici od 18.00 hodin.

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.