POHLED HISTORIKŮ NA FORMU ROZLOUČENÍ SE ZESNULÝM V POSLEDNÍM STOLETÍ

(Doplněno) Poslední rozloučení s Hanou Maierovou (ZDE) se vymykalo zvyklostem posledního více než půlstoletí. Dnes je zvykem se se zemřelým rozloučit ve smuteční síni, nebo v kostele, v případě odchodu takto významné osobnosti veřejného života posledních desetiletí byla ale zvolena jiná forma. Smuteční obřad proběhl symbolicky v sále kulturního domu Střelnice, tedy v objektu, o jehož výstavbu se sama velmi zasloužila. Navíc měl po obřadu ještě každý, kdo chtěl, několik hodin možnost se se zemřelou rozloučit. Z pohledu historie se jednalo o výjimečnou událost, kterou je třeba zaznamenat. Ostatně, Hana Maierová byla vzděláním historička, tak by se jí snad tento historický exkurz mohl líbit…

„Zásadní otázkou je dle mého, co lze považovat za veřejný pohřeb. Za Rakouska nebo první republiky měl pohřeb s masovou účastí veřejnosti takřka každý učitel, větší živnostník, důležitější úředník, sokolský nebo hasičský činovník apod. Poté tato zvyklost vymizela, drží se maximálně na venkově, kde se se zesnulým přijde rozloučit většina obce. I to se však děje na obvyklých místech. Já bych veřejný pohřeb vnímal jako možnost rozloučit se se zesnulými jinde než v obřadní síni či v kostele, a to po dobu přinejmenším několika hodin, tedy tak, jak to proběhlo u Hany Maierové,“ uvádí historik Pavel Jakubec, ředitel Státního okresního archivu v Semilech.

Svůj pohled přidal i historik turnovského muzea Jiří Zoul Sajbt:
Pravdou je, že dříve byl prakticky každý pohřeb veřejný. Vzpomínám si, že ještě moje prababička byla zvyklá chodit prakticky na všechny pohřby bez ohledu, jak toho dotyčného znala. Bylo zvykem, že se přišla rozloučit celá komunita. Ve městech, kde bylo pohřbů hodně, se to rozmělňovalo, že kromě širokého příbuzenstva se takového pohřbu účastnili především členové komunity – stavu, do kterého dotyčný patřil. Např. zemřel-li řemeslník, šli mu na pohřeb všichni příslušníci toho určitého cechu, do kterého patřil. V zásadě se ale stejně jednalo o veřejnou událost, a kromě příbuzných a členů příslušné komunity, kteří tam šli v podstatě povinně, se mohl zúčastnit kdokoli z veřejnosti. Svým způsobem platilo, že čím víc lidí, tím významnější pohřeb.
Základem pohřbu byl smuteční průvod. Vycházel z místa uložení nebožtíka, což v minulosti bylo nejčastěji u něho doma. Případně, pokud osoba zemřela jinde a bylo třeba ji dopravit do místa, kde měla spočinout, vycházel pohřební průvod třeba od nádraží. To se v Turnově stalo v případě pohřbu biskupa Františka Petra Krejčího (1870). Pohřební průvod také mohl začínat od místa výkonu úřadu oné osoby – tedy třeba od radnice. Sešikování průvodu mělo svoje zákonitosti. V čele šli ministranti s křížem, pak mužská část průvodu, kde šli všichni muži, kteří nepatřili mezi pozůstalé. Pokud byl zemřelý svým sociálním postavením nějak specifický, tak i toto složení mužů bylo nějak specifické a případně nesli něco, co ukazovalo na jeho příslušnost.
Za muži šla muzika, která byla nedílnou součástí průvodu, pak kněz a poté rakev se zesnulým. Buď byla vezena na voze, nebo nesena několika muži. Za ní šla pozůstalá rodina a na konci průvodu šli ostatní ženy a děti.
Průvod směřoval samozřejmě ke kostelu na mši. Pokud míjel nějaká boží muka, kapličku atd. zastavoval se k modlitbě. Z kostela po mši se šlo zase průvodem k připravenému hrobu, do kterého byla rakev slavnostně spuštěna. Pak všichni účastníci, členové komunity, do které nebožtík patřil, vhodili na rakev hrst hlíny, čímž se s nebožtíkem symbolicky definitivně rozloučili. Když tak učinili všichni, odcházelo se, ale pozor, to je pro nás nezvyklé, zvesela! Muzika úplně změnila repertoár, zatímco do té doby hrála smuteční písně, při odchodu od hrobu hrála vesele a šlo se do hospody. Tohle vlastně sloužilo jako jakýsi katalyzátor, uvolnění od stresu a smutku. To my si moc nedokážeme představit, že bychom se najednou začali veselit. Věřilo se totiž, že do uložení do země je ten dotyčný, byť mrtvý, i jeho duše stále přítomna. Ale ve chvíli, kdy byl dotyčný uložen do země, definitivně odešel ze světa živých a jeho duše také…

Příspěvek k tématu od Davida Marka, historika turnovského muzea:
Rozloučení s profesorem Josefem Pekařem byla dokonce záležitost dvoudenní. Přední osobnosti našeho vědeckého, kulturního i politického života se mu naposledy poklonily nejprve v Praze 26. ledna 1937 před filozofickou fakultou na Smetanově náměstí – kam dorazil pohřební průvod z budovy právnické fakulty – a odtud pak nastoupil Josef Pekař svou poslední cestu do rodného Českého ráje.
Cestou se ještě týž den zastavil pohřební vůz s jeho tělesnými pozůstatky v Mladé Boleslavi u městského úřadu, kde byl očekáván městskou radou a žactvem ze všech škol – zvláště pak z gymnázia. V Turnově se přišly se svým rodákem rozloučit davy lidí v chladném středečním dopoledni 27. ledna na Daliměřice k rodnému domu jeho matky. Na dvoře daliměřického statku byl postaven katafalk a na něm v kovové rakvi tělo profesora Pekaře. V záplavě věnců byl uprostřed ten od prezidenta Beneše. Čestnou stráž kolem rakve drželi sokolové a hasiči, před nimi stáli pedagogové Karlovy univerzity v historických krojích. Mezi smutečními hosty byl také rektor Karlovy univerzity a děkanové jednotlivých fakult i další profesorský sbor, ostatní hodnostáři, osobní přátelé Pekařovi, jeho žáci, zastupitelé Turnova, Daliměřic a Sobotky, delegace kosteckého velkostatku, legionáři, selská jízda a další. Smuteční řeč mezi jinými pronesl také Pekařův spolužák a univerzitní kolega J. V. Šimák. Při církevních obřadech zazpíval zpěvácký spolek „Dvořák“, rakev zmizela v pohřebním autě a smuteční průvod vykročil směrem do Jenišovic. U daliměřických lip ještě zazněl starý chorál Adama Michny z Otradovic a smuteční hosté nastoupili do připravených autobusů. Rakev doprovázela selská jízda až do Jenišovic, kterou následovaly tři povozy s kyticemi a věnci (mimo jiné od Desfoursů, Rohanů, Aehrenthálů, Schwarzenberků), kytice rudých růží od T. G. Masaryka byla vložena přímo do rakve. V Jenišovicích byl nejprve cílem místní kostelík, kde se odbývaly pohřební oslavy, a po modlitbách se již šlo k rodinné hrobce uprostřed hřbitova. Zde promluvil dlouholetý Pekařův přítel Arne Novák. Závěrem zpěvácký spolek zazpíval československou hymnu a rakev byla dána do hrobu.