Michal Hanič (*1911) už neodmyslitelně patří ke koloritu všech sportovních podniků, nejen na Turnovsku, a lidé si tohoto malého, věčně se dobromyslně usmívajícího chlapíka oblíbili. Málokdo však ví, že jeho životní příběh by docela dobře mohl posloužit jako scénář ke strhujícímu filmu nebo předloha k poutavému románu.
Narodil se ve Velké Berezné na Podkarpatské Rusi, patřící tehdy ještě k Rakousku-Uhersku. „Jeden z mých prvních zážitků,“ říká, „patří louce plné bělásků a pochodujících vojáků. Jeden z nich se na chvíli zastavil, vzal mě do náručí a políbil. Byl to můj otec. Odcházel do války. Nikdy jsem ho už neviděl.“ Záhy mu onemocněla matka a on se dostává zprvu k cizí rodině, nakonec do sirotčince v Mukačevu. Odtud Michal, dítě maďarských rodičů, odjíždí se skupinou dalších bezprizorních dětí do jednoho církevního ústavu v Praze. Po několika týdnech je vybrán na takzvané vychování k jedné rodině do Borotína u Tábora. „Začátky v Čechách byly hrozné,“ říká Michal Hanič, „uměl jsem jen NAZDÁR a MASARYK. U té rodiny, jmenovali se Karoušovi, jsem byl takovým pasáčkem. Moc se mi stejskalo po maďarštině, po horách a rusínských zpěvech. Ale nedal jsem se (a kolikrát v životě se ještě nesměl dát! – pozn.aut.). Byl jsem u nich až do 15 let.“
Potom mu na cestu zasvítila přece jen šťastnější hvězdička, když se dostal k bezdětné rodině Sekýtových, kteří v Borotíně vlastnili malý obchod. Měl poprvé svůj pokoj, vlastní postel a vlídné slovo. Rodina to byla pobožná a brzy se Michalovi dostalo příležitosti vydat se do Prahy na církevní varhanickou školu. Zase bylo dobře, ministrantoval, vzdělával se, občas si i pár korunek vydělal. Nic ale netrvá věčně. „Najednou, z ničeho nic,“ pokračuje Michal Hanič ve vyprávění, „přestaly od Sekýtových chodit peníze na školu a ústav, kde jsem bydlel. Byla to rána. Zjistil jsem, že je farář v Borotíně přemluvil, aby celý svůj majetek dali na stavbu kláštera.“ Jak se dozvěděl o několik let později, tak místo kláštěra, sebral pan farář peníze a hajdy do Rakous i s kuchařkou. Od té doby také faráře nemá rád. „Bůh je příroda sama,“ říká, „a úplně postačí pomodlit se venku pod stromy. A jestli věřím? Ano, věřím, že člověk má být především upřímný, poctivý a nemá krást!“
Ze školy i z ubytování musel samozřejmě odejít, několik týdnů spal po parcích, pak mu kdosi poradil, aby se pokusil stát se učedníkem nějakého zavedeného řemeslníka. „Vidím to jako dnes,“ říká, „stál jsem na Pohořelci a proti mě obrovská firma – Kumpošt, malířství a natěračství. A zase bylo dobře, pan mistr mě přijal, dokonce jsem bydlel u nich doma a stal se téměř jeho třetím synem. Učil jsem se malířině a vydělal prvních pár korun. Jenže pan mistr byl vídeňský Čech, po čase se mu po městě na Dunaji zastesklo a rozhodl se do Rakouska vrátit. Měl jsem jet s nimi. Byl jsem šťastný, že s touhle rodinou budu moci zůstat. Bohužel, cestu na jih mi naše úřady nepovolily. Neměl jsem v pořádku papíry.“
A tak zůstal znovu na ulici. Naštěstí ale netrvalo dlouho a na pracovním uřadě objevili, že nějaký malíř Pecina v Turnově nutně potřebuje učedníka a je ochoten mu poskytnout i ubytování. „A tak jsem od května 1928 v Turnově. U Peciny jsem se doučil, ale řeknu vám, zkusil jsem. V létě, v zimě jsem spal ve staré dřevěné boudě na zahradě, jídlo mi dávali za okno, bylo studené a často i zmrzlé. Nebýt malíře Kotalíka, který měl firmu nedaleko dnešních Kudrnáčových hodin, nevím jak bych to všechno přežil.“
Jak Michal sám říká, významným mezníkem jeho života bylo založení Sokola Turnov II. v prosinci 1929. „Sokol mně, klukovi z ulice, dal společenské vychování, kázeň, pocit potřebnosti, soudržnosti a užitečnosti.“ Brzy se stal cvičitelem a později i náčelníkem jednoty. Seznámil se zde i se svojí budoucí ženou. Oba v Sokole aktivně pracovali až do svého vyloučení po Všesokolském sletu v roce 1948. „Řekli mi tehdy, že když jsme vstupovali branou, kde stál Klement Gottwald, odvrátil jsem schválně hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusel koukat. A to na vyloučení úplně stačilo,“ říká a ještě dnes je z toho celý rozčilený. „My v Sokole měli takové heslo – Sokol ne do politiky a politika ne do Sokola! Držel jsem se ho celý život a k volbám jsem nechodil- ani za komunistů, ani teď!“
Těsně po válce začal Michal Hanič pracovat jako malíř u železnice, které zůstal věrný až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. Když se přehnaly první bouřlivé poúnorové roky, přišli za ním, jestli by nezačal cvičit mládež v tělovýchovné jednotě. Svolil a nakonec cvičil i na dvou spartakiádách, vždy ale v srdci zůstal Sokolem.
Zvláštní, a ne nevýznamnou, etapu v jeho životě sehrálo pátrání po matce. „Dlouho jsem si myslel, že zemřela. Když jsem byl těsně před válkou na vojně v Michalovcích, přece jen mi to nedalo, zajel jsem na Podkarpatskou Rus, která tehdy patřila k Československu, a začal pátrat. Pomohly mi tenkrát i vojenské uřady a výsledkem bylo, že jsem dostal matčinu novou adresu. Byla tedy naživu. Přestěhovala se do maďarského Debrecína. Začali jsme si dopisovat, ale přišla válka. Po ní jsem dlouhá léta jezdil do Prahy na ministerstvo vnitra. Chtěl jsem, aby mě za ní do Maďarska pustili. Vůbec to tehdy nešlo. Sehnat potřebné papíry se podařilo až díky intervenci prezidentské kanceláře. Poprvé jsem za ní odjel v roce 1958, setkali jsme se víc než po 40 letech. To se ani nedá vykládat. Byl jsem tam ještě asi pětkrát, než umřela.“
„S běháním jsem vážně začal až v roce 1959, tedy ve svých 49 letech,“ pokračuje ve vyprávění Michal Hanič. „Tehdy mě vyhecovali, abych si zaběhl tři kilometry. A já vyhrál. Pak už mi kamarádi nedali pokoj a zkušení běžci mě začali trénovat. Běhávali jsme někdy až třeba do Jičína a zpět. První velký závod jsem běžel v roce 1961, bylo to mistrovství světa veteránů v Karlových Varech. Z 396 startujících jsem doběhl šestý.“
Poprvé za hranicemi běžel Michal Hanič v Polsku a hned vyhrál. Jako běžec-veterán a český reprezentant projel prakticky celou západní Evropu. Startoval v Německu, Francii, Anglii, Řecku, Švédsku, Itálii, Turecku, Finsku, Dánsku, Belgii a Norsku. Tady, bylo to v roce 1992, dosáhl svého životního uspěchu: stal se ve své kategorii nejlepším na světě. A to hned ve dvou závodech – běhu na 25 a 10 kilometrů. O rok později na mistrovství světa v Japonsku byl „jen“ čtvrtý, aby na mistrovství Evropy, konaném v témže roce v české Úpici, opět zvítězil. Od té doby, jak říká, šetří peníze, aby se v roce 1997 mohl zúčastnit dalšího mistrovství, tentokrát v Jižní Africe. „To už poběžím v kategorii nad 85 let,“ říká, „ale to vůbec nic není, běžel jsem jednou s jedním Japoncem a tomu bylo 105 let. A jak to nandal klukům o 30 let mladším!“
Když se Michala Haniče zeptáte, co mu běhání dává, odpoví vám že: ZDRAVÍ, SEBEVĚDOMÍ A SPOLEČENSKÝ ŽIVOT.
A na závěr snad jen jednu prosbu: uvidíte-li při svých toulkách skalním městem, v Jenišovicích či někde u příšovických „písečáků“ běžet malého muže v čelence a možná i v reprezentačním triku, ustupte, prosím, a hluboce se ukloňte. Okolo vás totiž běží ČLOVĚK.
„Cítím se být Čechem a jsem hrdý, že tu mohu žít…“ říkal často Michal Hanič.
(Zaznamenáno v Turnově, v lednu 1997.)
Pozn.: V létě toho roku Michal Hanič odletěl na 12. Mistrovství světa atletů-veteránů do jihoafrického Durbanu. Domů přivezl dvě zlaté medaile! A bylo to jeho poslední vystoupení v závodnickém dresu. Potom jsme ho ještě vídali v ochozech, zpočátku nechyběl na žádné sportovní akci nebo setkání, posléze se ale začal pomalu vytrácet. Nyní už běhá své maratóny na onom světě, Michal Hanič zemřel v roce 2002. Dodnes jeho povzbuzování chybí.
