POZORUHODNÝ ŽIVOT MICHALA HANIČE

0

Michal Hanič (*1911) už neodmyslitelně patří ke koloritu všech  sportovních podniků, nejen na Turnovsku, a lidé si tohoto malého,  věčně se dobromyslně usmívajícího chlapíka oblíbili. Málokdo však  ví, že jeho životní příběh by docela dobře mohl posloužit jako  scénář ke strhujícímu filmu nebo předloha k poutavému románu.

Michal HaničNarodil se ve Velké Berezné na Podkarpatské Rusi, patřící  tehdy ještě k Rakousku-Uhersku. „Jeden z mých prvních zážitků,“  říká, „patří louce plné bělásků a pochodujících vojáků. Jeden  z nich se na chvíli zastavil, vzal mě do náručí a políbil. Byl to  můj otec. Odcházel do války. Nikdy jsem ho už neviděl.“ Záhy mu  onemocněla matka a on se dostává zprvu k cizí rodině, nakonec do  sirotčince v Mukačevu. Odtud Michal, dítě maďarských rodičů,  odjíždí se skupinou dalších bezprizorních dětí do jednoho  církevního ústavu v Praze. Po několika týdnech je vybrán na  takzvané vychování k jedné rodině do Borotína u Tábora. „Začátky  v Čechách byly hrozné,“ říká Michal Hanič, „uměl jsem jen NAZDÁR  a MASARYK. U té rodiny, jmenovali se Karoušovi, jsem byl takovým  pasáčkem. Moc se mi stejskalo po maďarštině, po horách  a rusínských zpěvech. Ale nedal jsem se (a kolikrát v životě se  ještě nesměl dát! – pozn.aut.). Byl jsem u nich až do 15 let.“

Potom mu na cestu zasvítila přece jen šťastnější hvězdička,  když se dostal k bezdětné rodině Sekýtových, kteří v Borotíně  vlastnili malý obchod. Měl poprvé svůj pokoj, vlastní postel  a vlídné slovo. Rodina to byla pobožná a brzy se Michalovi  dostalo příležitosti vydat se do Prahy na církevní varhanickou  školu. Zase bylo dobře, ministrantoval, vzdělával se, občas si  i pár korunek vydělal. Nic ale netrvá věčně. „Najednou, z ničeho  nic,“ pokračuje Michal Hanič ve vyprávění, „přestaly od  Sekýtových chodit peníze na školu a ústav, kde jsem bydlel. Byla  to rána. Zjistil jsem, že je farář v Borotíně přemluvil, aby celý  svůj majetek dali na stavbu kláštera.“ Jak se dozvěděl o několik  let později, tak místo kláštěra, sebral pan farář peníze a hajdy  do Rakous i s kuchařkou. Od té doby také faráře nemá rád. „Bůh je  příroda sama,“ říká, „a úplně postačí pomodlit se venku pod  stromy. A jestli věřím? Ano, věřím, že člověk má být především  upřímný, poctivý a nemá krást!“

Ze školy i z ubytování musel samozřejmě odejít, několik týdnů  spal po parcích, pak mu kdosi poradil, aby se pokusil stát se  učedníkem nějakého zavedeného řemeslníka. „Vidím to jako dnes,“  říká, „stál jsem na Pohořelci a proti mě obrovská firma  – Kumpošt, malířství a natěračství. A zase bylo dobře, pan mistr  mě přijal, dokonce jsem bydlel u nich doma a stal se téměř jeho  třetím synem. Učil jsem se malířině a vydělal prvních pár korun.  Jenže pan mistr byl vídeňský Čech, po čase se mu po městě na  Dunaji zastesklo a rozhodl se do Rakouska vrátit. Měl jsem jet  s nimi. Byl jsem šťastný, že s touhle rodinou budu moci zůstat.  Bohužel, cestu na jih mi naše úřady nepovolily. Neměl jsem  v pořádku papíry.“
A tak zůstal znovu na ulici. Naštěstí ale netrvalo dlouho a na  pracovním uřadě objevili, že nějaký malíř Pecina v Turnově nutně  potřebuje učedníka a je ochoten mu poskytnout i ubytování. „A tak  jsem od května 1928 v Turnově. U Peciny jsem se doučil, ale řeknu  vám, zkusil jsem. V létě, v zimě jsem spal ve staré dřevěné boudě  na zahradě, jídlo mi dávali za okno, bylo studené a často  i zmrzlé. Nebýt malíře Kotalíka, který měl firmu nedaleko  dnešních Kudrnáčových hodin, nevím jak bych to všechno přežil.“

Jak Michal sám říká, významným mezníkem jeho života bylo  založení Sokola Turnov II. v prosinci 1929. „Sokol mně, klukovi  z ulice, dal společenské vychování, kázeň, pocit potřebnosti,  soudržnosti a užitečnosti.“ Brzy se stal cvičitelem a později  i náčelníkem jednoty. Seznámil se zde i se svojí budoucí ženou.  Oba v Sokole aktivně pracovali až do svého vyloučení po  Všesokolském sletu v roce 1948. „Řekli mi tehdy, že když jsme  vstupovali branou, kde stál Klement Gottwald, odvrátil jsem  schválně hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusel koukat.  A to na vyloučení úplně stačilo,“ říká a ještě dnes je z toho  celý rozčilený. „My v Sokole měli takové heslo – Sokol ne do  politiky a politika ne do Sokola! Držel jsem se ho celý život  a k volbám jsem nechodil- ani za komunistů, ani teď!“

Michal HaničTěsně po válce začal Michal Hanič pracovat jako malíř  u železnice, které zůstal věrný až do roku 1971, kdy odešel do  důchodu. Když se přehnaly první bouřlivé poúnorové roky, přišli  za ním, jestli by nezačal cvičit mládež v tělovýchovné jednotě.  Svolil a nakonec cvičil i na dvou spartakiádách, vždy ale v srdci  zůstal Sokolem.

Zvláštní, a ne nevýznamnou, etapu v jeho životě sehrálo  pátrání po matce. „Dlouho jsem si myslel, že zemřela. Když jsem  byl těsně před válkou na vojně v Michalovcích, přece jen mi to  nedalo, zajel jsem na Podkarpatskou Rus, která tehdy patřila  k Československu, a začal pátrat. Pomohly mi tenkrát i vojenské  uřady a výsledkem bylo, že jsem dostal matčinu novou adresu. Byla  tedy naživu. Přestěhovala se do maďarského Debrecína. Začali jsme  si dopisovat, ale přišla válka. Po ní jsem dlouhá léta jezdil do  Prahy na ministerstvo vnitra. Chtěl jsem, aby mě za ní do  Maďarska pustili. Vůbec to tehdy nešlo. Sehnat potřebné papíry se  podařilo až díky intervenci prezidentské kanceláře. Poprvé jsem  za ní odjel v roce 1958, setkali jsme se víc než po 40 letech. To  se ani nedá vykládat. Byl jsem tam ještě asi pětkrát, než  umřela.“

„S běháním jsem vážně začal až v roce 1959, tedy ve svých 49  letech,“ pokračuje ve vyprávění Michal Hanič. „Tehdy mě  vyhecovali, abych si zaběhl tři kilometry. A já vyhrál. Pak už mi  kamarádi nedali pokoj a zkušení běžci mě začali trénovat.  Běhávali jsme někdy až třeba do Jičína a zpět. První velký závod  jsem běžel v roce 1961, bylo to mistrovství světa veteránů  v Karlových Varech. Z 396 startujících jsem doběhl šestý.“

Poprvé za hranicemi běžel Michal Hanič v Polsku a hned vyhrál.  Jako běžec-veterán a český reprezentant projel prakticky celou  západní Evropu. Startoval v Německu, Francii, Anglii, Řecku,  Švédsku, Itálii, Turecku, Finsku, Dánsku, Belgii a Norsku. Tady,  bylo to v roce 1992, dosáhl svého životního uspěchu: stal se ve  své kategorii nejlepším na světě. A to hned ve dvou závodech  – běhu na 25 a 10 kilometrů. O rok později na mistrovství světa  v Japonsku byl „jen“ čtvrtý, aby na mistrovství Evropy, konaném  v témže roce v české Úpici, opět zvítězil. Od té doby, jak říká,  šetří peníze, aby se v roce 1997 mohl zúčastnit dalšího  mistrovství, tentokrát v Jižní Africe. „To už poběžím v kategorii  nad 85 let,“ říká, „ale to vůbec nic není, běžel jsem jednou  s jedním Japoncem a tomu bylo 105 let. A jak to nandal klukům  o 30 let mladším!“

Když se Michala Haniče zeptáte, co mu běhání dává, odpoví vám  že: ZDRAVÍ, SEBEVĚDOMÍ A SPOLEČENSKÝ ŽIVOT.

A na závěr snad jen jednu prosbu: uvidíte-li při svých  toulkách skalním městem, v Jenišovicích či někde u příšovických  „písečáků“ běžet malého muže v čelence a možná i v reprezentačním  triku, ustupte, prosím, a hluboce se ukloňte. Okolo vás totiž  běží ČLOVĚK.
„Cítím se být Čechem a jsem hrdý, že tu mohu žít…“ říkal často Michal Hanič.

(Zaznamenáno v Turnově, v lednu 1997.)

Pozn.: V létě toho roku Michal Hanič odletěl na 12. Mistrovství světa  atletů-veteránů do jihoafrického Durbanu. Domů přivezl dvě zlaté  medaile! A bylo to jeho poslední vystoupení v závodnickém dresu. Potom jsme ho ještě vídali v ochozech, zpočátku nechyběl na žádné sportovní akci nebo setkání, posléze se ale začal pomalu vytrácet. Nyní už běhá své maratóny na onom světě, Michal Hanič zemřel v roce 2002. Dodnes jeho povzbuzování chybí.

hanic_03

Sdílet

Autor článku

Komentáře

Přihlášení

Zapomněli jste heslo?

Registrace nového uživatele

Reset hesla
Prosím, zadejte svou emailovou adresu. Zašleme Vám nové heslo na email.