S textem a písní Básníci ticha jsem se setkal již před mnoha lety a patřila mezi několik málo nej, které jsem měl ve svém zpěvníčku. Samozřejmě letopočet začínal číslicí 1 a nezpíval ji nikdo jiný než Milana Mejla Hlavsa. Tenkrát byla doba vzdoru, republika po obsazení bratrskými vojsky kvílela, kultura dostávala na frak z vůle úřednické, nikoliv pro nezájem lidí. Popis toho všeho, co se tenkrát dělo, by bylo rozsahem na román. Přesto mne nikdy ani v duchu nenapadlo, že po předčasné Hlavsově smrti se s jeho jménem a odkazem důvěrně setkám na hudební akci v Turnově, a to v době, kdy letopočet začíná číslicí 2.
Kulturní centrum Turnov vymyslelo a realizovalo ojedinělý festival, jemuž výrazně dominovala neokoukaná dramaturgie. Dalo se možná předpokládat, že pokud se tato přehlídka bude konat jako pocta a odkaz Milana Mejly Hlavsy, a bude podpořena vystoupením The Plastic People of the Universe, může být opravdu nejen hudebně úspěšná. Kolik se sejde diváků, se odhadnout nedalo, a tady je nutné pochválit pořadatele za odvahu a výdrž. Nakonec se do překrásného areálu letního kina v Turnově sešlo několik stovek myslím si spokojených diváků.
Ale vezměme to po pořádku. Na tomto možná dramaturgickém experimentu, který by v lepším případě mohl přerůst v každoroční setkání příznivců českého undergroundu, se jako první představilo domácí seskupení TamDoleTma. Jistě nejméně undergroundoví (v době, o které se bavíme, nestihli ani tahat kačery na provázku) zato nejvíce vtipní kluci. Druhý účinkující Nic Band předvedl trochu pravého místního undergroundu se vším všudy. Sešel se po mnoha letech. Stačili zkoušet, pohádat se i trochu popít. Vystupují opravdu velmi zřídka a odehráli dobrý kus muziky, přestože na své si přišli zejména starší a lépe informovaní posluchači. Poté na řadu přišel o mnoho let mladší Jenisej (osobně jsem se na ně opravdu těšil), který ve svém snad dalším posledním vystoupení připravil i pár novinek. Po ne moc zdařilém rozjezdu však zahráli skvěle.
Po tomto domovském setu se představilo pražské BBP, které diváky vrátilo opět o pár let nazpátek. Bohaté nástrojové obsazení, ve kterém se v Turnově představili, bylo tradičně ochuzeno o několik spoluhráčů, kteří prostě nemohli. Označení podzemní orchestr je samo o sobě vskutku dostatečně výstižné. Pokud přihlédneme k textové stránce a zcela impresionistickému zpěvu, dostane divák ucelený a snad příjemný pohled na tuto kapelu, která se během let postupně rozrůstala až do dnešních obludných rozměrů, kdy se skutečně zcela kompletní BBP schází pouze občas na výročních akcích. Písničkářka Jana Vébrová byla zajímavou esencí do dramaturgického soukolí festivalu. Tato plachá žena vyříkává své životní pohledy dostatečně důrazně, a přesto klidně, doprovázena pouze svojí harmonikou. Slyšel jsem několikrát její přirovnání k Radůze, ale promiňte. Jakékoliv porovnávání kvalit těchto zpěvaček je zbytečné a zavádějící, což může občas ublížit spíše Janě.
No a pak už to přišlo. The Plastic People of The Universe ve svém v současné době úplném složení hráli jako o život. Snad proto si museli dopřát i malou zdravotní přestávku ve svém vystoupení, byť ta byla využita zejména k ukojení potřeb kuřácké části kapely. Hraje jim to skvěle a musím se přiznat, že jsem je takhle dobře zahrát neslyšel dlouho. Ona revolta, vzdor a vše kolem je někdy trochu jiné, než samotná hudba. Byli skvělí a moc jsem si jich užil.
Ještě před půlnocí, kdy čas sobotní přicupital do času nedělního se představila Půlnoc. Další z kmenových Mejlových kapel obnovila svoji činnost koncertem k 10. výročí úmrtí Mejly Hlavsy 8. ledna 2011 v pražském Paláci Akropolis. Repertoár tvoří výhradně Hlavsova hudba. Výborné poslouchání skvělých muzikantů snad trochu v jednotvárném hudebním duchu. A jak jinak. Nakonec došlo i na Muchomůrky. Konec dobrý, všechno dobré. Tak jsem svoji festivalovou účast ohodnotil poté, co jsem si vyslechl několik písniček Oceánu. Zaslechl jsem hlasy, které tvrdily konec této kapely. Zdá se, že opak by mohl být pravdou. Její vystoupení pro mne bylo asi největším překvapením festivalu. Kapela navazuje na nejslavnější sestavu z let 1987-92 Kučera – Vozáry – Vozáry, která je doplněna o zpěvačku Jitku Charvátovou. Hrálo jim to velice pěkně. Konec festivalu mne již nezastihl v nejlepší formě a odebral jsem se domů, čímž jsem ke své škodě samozřejmě přišel o filmovou část.
Samozřejmě – festival by se nekonal, kdyby se nenašel pořadatel. Jak jsem již předeslal, bylo jím Kulturní centrum Turnov, kterému se podařilo uspořádat akci na vysoké pořadatelské i hudební úrovni a navíc na vlastní půdě v letním kině. Výtečně pracující pořadatelská parta lidí, kvalitní zvuk (za výpadky zapříčiněné nekvalitní technikou muzikantů zvukař přece jenom nemůže), dobré a dostatečné občerstvení, to by měla být při každé akci samozřejmost. Tento festival však byl umocněn skvělou, ucelenou a znalou dramaturgií Karla Šírka, čím se stal, alespoň v mých očích, nejlepším hudebním festivalem v regionu. Samozřejmě svým dílem pomohlo počasí (pochybuji, že by podobnou atmosféru šlo vytvořit za deště). Jsou tu však i drobnosti, které by šly vytknout. Pohled na stávající jeviště v kině je šílený. Slušel by tomu nějaký vyvýšený prostor jeviště, který by tu betonovou plochu rozbil, což se dá říci i o promítací stěně, v jejíž dominanci se vystupující zcela ztrácí. Možná by slušela větší a silnější světelná technika. I „šňůrování“ mezi kapelami bylo poměrně hodně. Jsem si vědom, že odstranění mnou popsaných „závad“ by stálo pořadatele další finanční náklady, ale festivalu by to určitě nejen prospělo, ale zejména slušelo.
Chce se mi věřit, že se v Turnově vytváří nová tradice. Hudební tradice s příchutí něčeho nového a neokoukaného. Samozřejmě v současné době už není označení underground slovem zakázaným, ale pouze označením jevů, které se nacházejí mimo všeobecně přijímané zvyklosti. A těch je v naší společnosti pořád šíleně málo.
Václav Feštr
