Obrazem a slovem se ještě vraťme do středy 28. října v Turnově, kdy byla v sále Střelnice předána dvě čestná občanství města. Výjimečný večer byl orámován premiérou dokumentárního filmu o dvacetiletí proměn města a regionu, jehož autorem je Milan Brunclík, ozdobily ho i dvě osobnosti naší současnosti, filozof Erazim Kohák a předseda Etického fóra České republiky Jan Šolc. Novými čestnými občany Turnova se stali filozof Jan Patočka in memoriam a Jiří Zajíc, který léta svědomitě pracuje pro turnovskou kulturu.
Profesor Erazim Kohák své vystoupení na úvod udělení čestného občanství Janu Patočkovi pojal jako rozhovor s ním. Připomněl jeho život i pozadí dějin, na kterém se odehrával. Patočka podle něho pozvedl českou současnou filozofii na světovou úroveň. „Učil jste nás uvažovat o smyslu dneška v duchu našich odvěkých tradic a žít vzpřímeně i v těžkých dobách,“ uvedl mj. Kohák.
|
|
|
|
„Myslím, že by otec byl velmi potěšen udělením čestného občanství města, doufám, že náš národ si nepřestane vážit lidí, kteří položili život za svoji zemi bez jakýchkoli ctižádostivých pohnutek,“ připomněla při převzetí čestného občanství dcera filozofa Patočky Františka Sokolová. Patočka (1907 – 1977) patřil mezi přední odpůrce komunistického režimu, byl zakladatelem a mluvčím Charty 77. Narodil se v Turnově. Zemřel na následky vyčerpávajících výslechů státní bezpečnosti.
|
|
|
|
Také udělení druhého čestného občanství Jiřímu Zajícovi se neslo ve slavnostním duchu, připomenuta byla zejména jeho práce pro Pěvecký sbor Antonín Dvořák a turnovskou kulturu obecně. (S novým čestným občanem města připravujeme samostatné povídání.)
Kromě udílení čestných občanství měl večer ještě dva vrcholy. Tím prvním byla premiéra dokumentu o dvacetiletí proměn města, jehož autorem je Milan Brunclík (DVD s filmem je součástí listopadového vydání Hlasů a ohlasů Turnovska, samostatně lze DVD získat za režijní náklady v městském informačním centru na náměstí Českého ráje).
Druhým vrcholem bylo zamyšlení dr. Jana Šolce o odkazu 28. října, Masarykově programu na každý den, i o úskalích, která možná náš národ čekají. Protože jde o opravdu mimořádně podaný dějinný souhrn, přinášíme jeho podstatnou část:
28. říjen je nejvýznamnějším dnem našich novodobých dějin, tehdy nevznikla Československá republika, jak se často omylem říká, ale vznikl stát, o jehož charakteru nebylo zcela jasno. V jeho čele byla osobnost Tomáše Masaryka, byli zde ale i další mužové října…
Masaryk měl těžkou roli. V době, kdy ostatní jdou do důchodu, on vyšel do své největší bitvy. Ve svých 64 letech odjel před válkou ze země, protože by ho tady pravděpodobně čekala šibenice. Nikdo ho ve světě neznal, jméno profesor Masaryk říkalo něco jen hrstce lidí, ale svou okouzlující osobností, svými znalostmi a diplomacií si brzy získal podporu největších světových politiků. Prezident Wilson byl jeho osobní přítel. Oni Američané ale velmi neradi kývali na vznik malého státu ve válkou zpustošené Evropě. Masaryk musel tvrdit, že existuje národ československý, přestože věděl, že skutečnost je velmi složitá.
Když ho po příjezdu do Prahy v roce 1918 národ impozantně přivítal, on říkal, že zase tak velkou radost neměl. Já jsem věděl, co nás čeká, všichni mysleli, že to zvládnu sám, ale to nejde, musí chtít všichni, říkal. A pak začal vyučovat krok za krokem demokracii…
Demokracie je diskuse, demokracie je slušnost, ne zdvořilost (a to je rozdíl), demokracie je vlídné administrování. Masaryk věřil na vlídnou administrativu, bez ní nebylo možné demokracii vybudovat.
Byl to on, kdo vytýčil program na všední den, kterému se my zpronevěřujeme den co den: Nebát se a nekrást. On věděl, že existence tohoto malého státu uprostřed Evropy není samozřejmá v té pozici, ve které je se svými hranicemi. Proto se nemáme bát v nebezpečné zóně mezi Německem a Ruskem. – A nekrást. A toto není naplněno dodnes a my všichni to víme.
Vznikající republika po roce 1918 byla v mnohém připravena. Ono to za Rakousko nebylo tak špatné, Rakousko jen dělalo špatně národnostní politiku. Přestavte si, že za celých 300 let vlády Habsburků nebylo popraveno ani tolik politických odpůrců mocnářství jako za pár let komunismu. V tom máme určité tragické srovnání. Za Rakouska byly spolky, dalo se mnohé připravit. Z Národního výboru vzniklo ministerstvo vnitra, z Matice zemědělské ministerstvo zemědělství, z Matice školské ministerstvo školství a kultury, ze Sokolstva jádro armády. Státní instituce povstaly poměrně brzy.
Tohle v roce 1989 nebylo, byla tu jen Charta 77, na změny jsme nebyli připraveni. Nesmíme proto být netrpěliví. Když se 50 let bourá, když národ nejdříve za nacistické okupace a potom za komunismu přijde o své nejlepší muže, trvá dlouho, než přijdou noví. Nedejme se odradit, Masarykův program pro každý den je stále živý…
Před několika měsíci jsem zaslechl Václava Havla, jak říká: Kdoví, jestli to všechno stálo za to. To je pro mě obrovské zklamání. Muž, který prokázal tolik síly vzdorovat, si dnes, po 20 letech, povzdechne tímto způsobem. Nevěřil bych, že to vysloví. Možná chtěl jen naznačit něco, aby nás to vyburcovalo. Politik ale dle mého musí dávat lidem naději. Jeden polský aforista napsal, že jediná větší hloupost než optimismus je pesimismus. Netvrdím, že je všechno nadějné, přesto do dalších let s nadějí vykročme. Budeme ji potřebovat…
Nedávno ministr zahraničí Ruska v Bruselu uvedl, že nezná pojem střední Evropa, že zná jen Evropu východní. Musíme se naučit číst tyto vzkazy. Rusko nastupuje cestu tvrdé energetické strategie. Co řekne ruský ministr za rok, za tři roky?
Možná přijde čas, kdy násilí na stadionech a občas i v ulicích měst, pochody a výcvik členů různých extremistických skupin a další jevy, které dennodenně sledujeme, nás už brzo budou žádat, abychom nezůstali doma, abychom nemlčeli, abychom našli občanskou statečnost, abychom byli připraveni…